Josef Skála: 23. srpen 1939, sedmilháři a váleční magoři
Moskva podepsala smlouvu o stejném názvu - a v podstatě i obsahu - až jako poslední. Polsko už roku 1934, Británii krátce nato. A pak i několik dalších zemí. Londýn ani Washington nenabídli Moskvě ani to. Ona jim znovu a znovu. Už od prvé poloviny 30. let. Byl to hrách na stěnu,
Jen průhlednou habaďůrou se ukázala i návštěva britských a francouzských vojenských legátů v létě roku 1939. Moskva je pozvala připravit komplex společné obrany proti nacistické agresi. Londýn a Paříž vyslaly subalterní podržtašky. Sovětským maršálům sdělily hned úvodem, že mají nulové pravomoci. Co každý nový bod na pořadu, to přestávka na konzultace s generalitou, která zůstala doma. Vlastní návrhy, směřující ke skutečné společné obraně, do Moskvy nepřivezly žádné. Že nešlo o nedopatření, ale o záměr, přiznali nejen někteří účastníci mise, ale i jejich nadřízení. Když Hitler vyrazil na Paříž – a Luftwaffe sypala bomby na Londýn –, sebekritika zněla i z ještě vyšších míst. Stačí se začíst do memoárů Winstona Churchilla či Charlese de Gaullea.
Hitler, Mussolini i jejich japonský komplic měli pracky od krve až po lokty už roky. Metropole, soutěžící v liberální frázi, však jejich agrese jen ležérně glosovaly. Jak ty v Africe a Asii, tak dokonce i proti španělské republice. V Moskvě sídlící Kominterna jí vyslala na pomoc téměř 40 tisíc interbrigadistů z mnoha zemí. Vzdušné souboje s frankistickými eskadrami sváděly perutě sovětských pilotů. Republika dostala i kvanta sovětských zbraní, léků a jiné pomoci. Západní velmoci hodily mrtvého brouka „neutrality“. Zhola nic nepodnikly ani proti konvojům, zásobujícím pučisty mraky německé vojenské techniky, munice a dalších materiálů. Když republika nakonec přesile spojených hrdlořezů podlehla, Paříž zavřela ustupujícím interbrigadistům hranice. Z těch, kterým se do Francie proklouznout povedlo, skončili mnozí v lágrech vichistického režimu. Jiní rovnou v prackách gestapa.
(...)
Před bědami se nesehni, na Boha se spolehni.
Historie není věda, historie je v davově-"elitárních" společnostech nástroj řízení.
Nikdy nevíte, před jakými neštěstími Vás zachránila obyčejná smůla.