29.9.2016
...Rešení problému, nastíněného S.Okito, spočívá ve vybudování funkční metodologie takového plánování a státního řízení v zabezpečení plánů podobného druhu. Je však neřešitelný, pokud se potřeby nerozdělují na demograficky podmíněné a paraziticko-degradační, a ve vztahu k nim se nedělají rozdíly v politické praxi státu.
Kromě toho, pro řešení uvedeného problému je nutné dát odpověď ještě na jednu principiální otázku:
Co je to plán pro stát a společnost?
— „laťka“ na rekordní úrovni, přes kterou musí „přeskočit“ na hranici svých možností mnohoodvětvový výrobně-spotřební systém?
— dopředu dosažitelná úroveň, pod jejíž kontrolní ukazatele se mnohoodvětvový výrobně-spotřební systém během své práce nemá dostat, a jejíž překročení není jen žádoucí, ale má být i garantováno svobodou vědecko-technické a podnikatelsko-organizační tvorby?
Životu adekvátní je druhá odpověď na postavenou otázku:
Plánové spektrum výroby a spotřeby, kromě toho, že musí odpovídat životním potřebám společnosti, musí být dopředu dosažitelný, a překročení plánových ukazatelů v těch případech, kdy je to společensky užitečné, musí být garantováno organizací práce a řízení ve všech odvětvích a oblastech.
To je tedy celá tematika politekonomie industriální civilizace ve velmi krátké verzi. Je jí třeba chápat alespoň na této úrovni a vidět v reálném životě. Ale o stanovování cílů, o vzájemně se vylučujícím charakteru cílů výroby a rozdělení produkce ve společnosti, o metodologii plánování a naladění tržního mechanismu samoregulace není v tradičních sociologických a ekonomických teoriích dobrým tónem mluvit, protože profesionálové-úředníci (ekonomové, účetní, bankovní finančníci, burzovní brokeři a makléři) a také další dav nemají znát, že jimi všemi řídí jako roboty prostým způsobem: cestou formování z dětských let jejich přesvědčení a profesionálních návyků, odpovídajících cílům kurátorů a vyšších manažerů systému, ale nejsa adekvátní životu.
Tuto problematiku jsme v současné práci osvětlili krátce, ale ohledně podstaty. Podrobněji je vysvětlena v práci VP SSSR „Krátký kurz...“, která, jak ukazuje praxe šíření Koncepce společenské bezpečnosti, je mnohými hodnocena jako jakoby nezávazná pro studium a osvojení. Ale – z našeho pohledu – je závazná pro studium stoupenci Koncepce společenské bezpečnosti proto, že žijeme v civilizaci, kde všechno i každý závisí na systému výroby a rozdělení produkce, v důsledku čehož na téma ekonomiky vůbec nemá morální právo se vyjadřovat člověk, který si u sebe v mysli nezformoval alespoň základní představu o tom:
-
co je to meziodvětová rovnováha koloběhu produkce a finančního koloběhu;
-
jak jsou navzájem spojeny;
-
jak se vnitroodvětvové procesy popisují aparátem matematické statistiky a teorie pravděpodobností;
-
jak jsou ty popisy vnitroodvětvových procesů spojeny se systémem účetnictví;
-
co jsou to nástroje naladění tržního mechanismu na samoregulaci výroby a rozdělení produkce;
-
jak se ty nástroje projevují v meziodvětvových rovnováhách;
-
jak se cíle výroby a rozdělování, vlastní společnosti, projevují v meziodvětvových rovnováhách;
-
jak se musí budovat systém plánování, aby vytvářel následnou posloupnost plánových rovnováh, odpovídajících realizaci mravně zdravých cílů výroby a rozdělení produkce;
-
jak se musí měnit daňově-dotační, úvěrová a pojistná politika v procesu realizace následné posloupnosti plánových rovnováh tak, aby reálné ukazatele výroby a spotřeby byly vyšší než plánové zadání a tím by realizovaly zvolené cíle.
A hlavně – je třeba chápat:
-
proč stanovování cílů v systému plánování musí být demograficky podmíněné v řečišti globálně zvolené globální politiky;
-
jak se prakticky zjišťují demograficky podmíněné a degradačně-parazitické spektra potřeb;
-
co konkrétně patří do každé skupiny v naší době.
To je nutné znát, cítit a chápat, dokonce pokud se člověk nechystá dělat kariéru a časem obsadit pozici hlavy státu, hlavy vlády nebo ministra ekonomiky. Je to nutné znát, aby se nedovolilo „velkým“ kombinátorům a žvanilům vymývat lidem mozky.
A aby se ulehčilo osvojení těch vědomostí a pomohlo se osvobodit ze zajetí pseudoekonomických kultovních mýtů, byl publikován „Krátký kurs...“
Nyní je na základě informací z tohoto odbočení od tématu možné přejít k dalšímu zkoumání názorů H.Forda a J.V.Stalina na normální hospodářskou činnost společnosti.
4.5. Plánované hospodářství bolševiků – hospodářství socialistické
Po určení základního ekonomického zákona socialismu J.Stalin ve své práci pokračuje jeho objasňováním, přičemž jasně odlišuje cíle a prostředky jejich dosažení.
«Říkají, prý základním ekonomickým zákonem socialismu je zákon plánovitého, proporcionálního rozvoje národního hospodářství. To je nesprávné. Plánovitý rozvoj národního hospodářství, a. tudíž i plánování národního hospodářství, jež je více méně správným odrazem tohoto zákona, nemohou samy o sobě nic přinést, není-li známo, pro jaký úkol se uskutečňuje plánovitý rozvoj národního hospodářství, nebo je-li tento úkol nejasný <úkol stanovování cílů je rozveden v Odbočení od tématu 6>. Zákon plánovitého rozvoje národního hospodářství může přinést žádoucí výsledek
Avšak námi citovaný fragment se (při vypuštění našich pojasnění v závorkách < … >) může mnohým, neznajícím reálnou historii SSSR, zdát prázdným tlacháním nevědomého a v praktických věcech nezkušeného stranického prvohierarchy, nemající nic společného s ekonomickou realitou života sovětské společnosti.
Mnozí mohou setrvávat v takovém názoru na základě poukazu na jim známou ekonomickou realitu života v SSSR konce brežněvské epochy a epochy perestrojky: deficit téměř všeho – od jídla do vybavení domácnosti, bydlení a automobilů a „přetlak“ zboží, kterého se v nějaký okamžik podařilo vyrobit příliš, například lustry nebo koberce; pravidelné problémy s dodávkami do obchodní sítě těch či oněch produktů, počínaje solí, mýdlem, zubní pastou, cukrem a klobásou (kterou v některých letech znala jen Moskva, Leningrad, hlavní města republik a uzavřená speciální městečka typu); spolu s tím speciální místa pro „elitu“, kde představitelé stranické, státní, vědecké a další nomenklatury získávali vše v souladu se svým postavením, nezávisle na situaci se zbožím na ostatním trhu atd.
Zdálo by se, že taková reálná praxe života v SSSR potvrzuje, že to co řekl J.V.Stalin o základním ekonomickém zákoně socialismu a jeho uvádění do života na základě plánovaného hospodářství – jsou nevyvratitelně nesmyslné, prázdné tlachy; že reálný život údajně prokázal nemožnost plánované ekonomiky, odpovídající životním zájmům většiny obyvatel.
Ale pokud porovnáme uvedený fragment z „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ s Odbočením od tématu 6, pak se stává nevyvratitelně jasným to, že ve skutečnosti historie SSSR po roce 1953, včetně upomenutých ekonomických problémů doby brežněvského zahnívání a perestrojky, právě naopak potvrzují, že J.V.Stalin měl pravdu ve svých definicích ekonomických zákonů socialismu, a po jeho odstranění se v SSSR strategie společensko-ekonomického rozvoje budovala s hrubými přešlapy jak základního ekonomického zákona socialismu, tak i zákona plánovaného proporcionálního rozvoje národního hospodářství.
Abychom to ukázali, uděláme ještě jednu odbočku od tématu.
* * *
Odbočka od tématu 7: Post-stalinský SSSR byl antisocialistický stát
Co se týká základního ekonomického zákona socialismu, určujícího cíle výroby a rozdělení produkce ve společnosti, pak ani v obecné politekonomii socialismu, ani v aplikačních teoriích řízení národního hospodářství na plánovém základě neproběhla identifikace a rozdělení degradačně-parazitických a demograficky podmíněných potřeb. Pokud v období vedení země J.V.Stalinem to bylo možné objasnit řešením úkolů společensko-ekonomického rozvoje země na základě marxismu, který kultura Ruska přijala, ale nepovedlo se jí ho zhodnotit ve vztahu s reálným životem v důsledku zaměřenosti intelektuálního potenciálu na vnitrostranický boj, technicko-technologické a organizační aspekty strukturní transformace národního hospodářství v letech 1920-1930, soustředění sil na dosažení vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941-45 a na následující obnovení hospodářství a přezbrojení ozbrojených sil (včetně raketových a jaderných zbraní), pak po završení poválečného období obnovy a publikace „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ bylo možné prázdné žvanění a neplodnost společensko ekonomických věd v SSSR objasnit pouze degradačně-parazitickou mravností samotných vědců: čím mravně defektnější – tím prodejnější, úslužnější, výše v hierarchii, ale přitom – hloupější a neschopnější v identifikaci a řešení reálných problémů života a rozvoje společnosti. V důsledku takové lhostejnosti vědy i politických činitelů k dvou navzájem neslučitelným spektrům potřeb narůstala v příjmových sekcích rozpočtu SSSR komponenta tabáku a alkoholu. Ve výsledku v polovině 80. let na každý rubl, získaný do rozpočtu v důsledku prodeje alkoholu, připadalo 3-5 rublů (podle různých odhadů) přímé či nepřímé škody, poddávající se účetní evidenci, vyvolané haváriemi, nemocemi, produkcí zmetků, chuligánstvím a těžšími zločiny a dalšími výsledky činnosti lidí pod vlivem alkoholu na jejich psychiku. Plus k tomu škoda nepoddávající se účetní evidenci na zdraví nových generací, počatých rodiči ve stavu opilosti, a škoda kultuře, v důsledku absence správné výchovy dětí, a snížení jejich genetického potenciálu rozvoje vlivem alkoholu.
To se týká i tabákových výrobků a dnes i dalších drog a syntetických narkotik.
V důsledku toho SSSR-Rusko v post-stalinské době zaostávalo, zaostává a v blízké budoucnosti bude zaostávat za výzvami doby ohledně masového vyřešení mravně-etických, vědeckých, technicko-technologických a organizačních problémů svého rozvoje, což určuje jeho pozici ve světě a vztah k němu v jiných regionech Země jak tamních „elit“, tak i prostých lidí. Nelze mluvit o uspokojování potřeb lidí cestou růstu a zdokonalování celé výroby na základě vyšší techniky. Dříve vybudované podniky pracovaly desetiletí bez obnovení jejich technicko-technologické báze. Nové podniky se stavěly podle projektů, počítajících s použitím starých technologií a morálně zastaralého vybavení. Kromě toho kvetlo opožděné odevzdávání k užívání, podmíněné narušením proporcí mezi plánovaným objemem stavebních prací a možnostmi skupiny odvětví, tvořících stavební průmysl.
To vypovídá o tom, že v post-stalinské době se narušoval nejen základní ekonomický zákon socialismu, ale také se systematicky narušoval zákon plánovaného, proporcionálního rozvoje. Z našeho pohledu, nejvýraznější příklad destruktivního narušení proporcí, pramenící ze špatného stanovování cílů, tj. z narušení základního ekonomického zákona socialismu, je „osvojení celiny“ a rozvoj Ozbrojených sil SSSR.
První úroda z celiny byla rekordní, překonala všechna očekávání. Sklidili ji a... většina zhnila, protože nebyly vybudovány skladovací a zpracovatelské kapacity. Kromě toho, v první roky náběhu na celinu v důsledku použití zemědělské techniky, neodpovídající přírodním podmínkám stepí Kazachstánu, větrná eroze odnesla v některých oblastech až půl metru povrchové vrstvy zeminy, čím způsobila škodu jejíž obnova bude trvat stovky až tisíce let.
Za toto záškodnictví – biosférně-ekologický zločin – nesou přímou zodpovědnost: N.S.Chruščov, členové ÚV KSSS a poslanci Nejvyššího sovětu SSSR těch let, Gosplan, odpovídající oddělení Akademie věd SSSR, analytici KGB SSSR.
Všem těm problémů se dalo vyhnout, pokud by se vše dělalo s dobrým úmyslem a rozvahou v souladu se základním ekonomickým zákonem socialismu a v souladu se zákonem plánovaného proporcionálního rozboje národního hospodářství.
V tom případě by nejprve vybudovali cesty a domy; v tuto dobu by se zemědělská činnost vedla omezeně, v rozsahu nutném pro výživu obyvatel, nově přijíždějícího do regionu; během několika let během této fáze by uvedli zemědělskou techniku do souladu s přírodními podmínkami regionu. A pak by se na tom základě řešily problémy potravinové bezpečnosti SSSR, s ohledem na podporu udržitelného rozvoje v návaznosti pokolení.
Není třeba být géniem, aby člověk přišel na to že je třeba dopředu vybudovat potřebné skladovací, transportní a zpracovatelské kapacity a vypracovat plán osvojení celin právě jako posloupnost návazných, vzájemně se doplňujících kroků. Za tím účelem bylo třeba jednoduše nestavět se k plánu jako k „hrazdě“ na rekordně vysoké úrovni, neoperovat abstraktními ukazateli, nafukovat propagandistickou komponentu, a nutné bylo přemýšlet o tom, co konkrétně, v jaké posloupnosti a kdo bude dělat, a jaké zdroje jsou pro to nutné, jaké metrologicky průkazné ukazatele jsou základem pro to, že je možné přejít k následující etapě komplexního plánu.
Ještě jedno vyjádření „elitární“ politiky přinucení obyvatel k degradačně-parazitickému spektru potřeb, to jsou „chrušovky“ (paneláky s malometrážními byty a nízkým stropem, pozn.), jejichž „architektura“ vykazuje negativní vliv na psychiku člověka jako jedince, a která svou těsností a malým počtem pokojů zničila velkou rodinu několika generací. Tím epocha „chruščovek“ zasadila těžko napravitelnou škodu osobnostnímu rozvoji několika generací, protože nic nemůže nahradit malému dítěti v jeho rozvoji každodenní kontakt s prarodiči1.
Obrátíme se k široce známému výroku „architektura je hudba v kameni“. A podobně jako hudební pozadí vykazuje vliv na psychiku a činnost lidí, tak i architekturní pozadí vykazuje svůj vliv. V učebnicích historie antického světa, podle kterých se učili v 60-70. letech, se vyprávělo o tom, jak nepřátelské vojsko proniklo do aténské akropole. Vojáci uviděli Parthenon, sochu Atény, stojící před nimi na podstavci, byli ohromeni a vzdálili se, aniž by cokoliv poškodili. Takový je vliv architektury pokud ne ideální, tak bližší k ideálu, než architektura současných měst. A když se vyjasňují příčiny řádění mládeže, podobného tomu co se stalo v Moskvě 9.6.2002 po neúspěšném fotbalovém zápase proti Japonsku, je k nim třeba přidat, že většina účastníků toho opileckého defilé vyrostla v „architekturním“ (jestli je to možné nazvat architekturou) viváriu „chruščovek“.
Často je slyšet, že díky „chruščovkám“ se rychle zvýšil objem bytové výstavby, že se lidé přestěhovali ze sklepů a z komunálek, že se konečně začala řešit bytová krize ve městech atd. Ale není třeba míchat dvě různé a málo spojené otázky: otázku o architektonických formách a stylu, a otázku o materiálech, technologiích a konstrukcích, používaných ve stavebnictví. Nic, kromě antinárodního neotrockistického politického kursu, nebránilo používat produktivnější stavební technologie v součtu s panováním život podporujícího architekturního stylu, a nikoliv v součtu s architekturním nepřirozeným stylem vivárií-chruščovek.
Kromě toho, „chruščovky“ nevyhnutelně doprovázelo slavných „šest sotok“ (cca 20x30m zemědělské půdy, pozn.), často více než sto kilometrů daleko od místa prožívání (nazvat to bydlením nejde) ve městě. Celkově:
„Chruščovky + šest sotok“ = „likvidace biocenóz + marné plýtvání zemědělskými zdroji, transportními a výrobními“ ve srovnání s variantou zástavby měst rodinnými domky se zahradami a rozvojem v malých městech a na vesnici průmyslových výrob, nevyžadujících velké množství lidí.
1Jiné vyjádření degradačně-parazitického způsobu života v architektuře je bydlení a hodpodářství tak velké, že členové rodiny se o něj nemohou samostatně starat ve svém volném čase.
Informační báze KSB