Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (31). „Světové zákulisí“ a sovětský bolševismus ve druhé světové válce 20. století

27.4.2017

předchozí část

Není důvod předpokládat, že buržoazní vlády Francie a Británie by splnily své spojenecké závazky ve vztahu ke Svazu Sovětských Socialistických Republik svědomitěji, než je „vyplnily“ ve vztahu k buržoaznímu Polsku.

Dohoda o nenapadení SSSR s Německem, ve kterém nazrál útok na Polsko, vyloučila možnost automatického zavlečení SSSR do války s Německem a jeho spojenci při hloubavé pozici Francie a Británie a skutečně odsunula válku s Německem téměř o dva roky, čímž dala možnost přezbrojení a reorganizace ozbrojených sil SSSR. Sovětsko-Německá dohoda z r. 1939 je ostudou SSSR jen pokud se tváříme, že „světové zákulisí“ neexistuje. Pokud se na věc díváme s vědomím globální nadstátní politické scénáristiky biblického „světového zákulisí“, pak je ospravedlněna, jsa krokem k osvobození všeho lidstva od tyranie biblického „světového zákulisí“.

To hlavní pro SSSR spočívá v tom, že právě v důsledku uzavření Sovětsko-Německé dohody o nenapadení se buržoazní demokracie Západu ocitly ve válečném stavu s Německem dříve, než začala válka mezi SSSR a Německem. Proto při začátku války mezi SSSR a Německem se SSSR automaticky stával spojencem defakto všech států, které vedly bojové akce proti Německu a jeho spojencům, nezávisle na právní formalizaci spojeneckých vztahů SSSR s každým z nich.

Kdyby světová válka začala jako válka mezi SSSR a Německem, opakoval by se scénář první světové války 20. století a „světové zákulisí“ by mělo možnost, vycházeje z loajálnosti každé z bojujících stran a svých hodnocení perspektiv, vybrat čas a stranu pro vstoupení do války buržoazních demokracií Západu, aby vykázaly svůj rozhodující vliv na výsledek války a poválečné uspořádání systému mezinárodních vztahů.

Druhý signál – také špatný z pohledu „světového zákulisí“ - připadá na období bezprostředně po kapitulaci Německa. Je to vítězná přehlídka v Moskvě na Rudém náměstí 24. 6. 1945.

Z úhlu pohledu prostého sovětského člověka, který nezná zednářskou symboliku, rituály a legendy, by bylo logické, že když napadení Německa proběhlo 22.6., pak i Přehlídka vítězství by měla být 22.6. Symbolicky: chtěli jste 22. června? - Dostanete naši Přehlídku vítězství 22. června.

Avšak přehlídka vítězství se odehrála, údajně neznámo z jakých důvodů, ne 22., ale 24. června. Ale pokud si vzpomeneme na zednářskou symboliku a rituály, pak 24. června je den Jana Křtitele, jehož jménem se nazývá jeden směr v židozednářství. V Janově zednářství je každoroční 24. červen dnem svátku řádu. V souladu s tím, určení data 24. 6. na přehlídku je znakem, ukazujícím na ty, kdo skutečně tu válku začal, aby s její pomocí dosáhl svých cílů.

Otázka, odkud pocházela iniciativa určení data vítězné předlídky, zda od představitelů „světového zákulisí“ nebo od J.V.Stalina, je otázka dodnes otevřená, nesetkali jsme se ani s publikacemi na to téma. V každém případě je významné, že J.V.Stalin se ze své iniciativy zřekl toho, aby přijímal vítěznou přehlídku v den svátku zednářství. Příčiny jeho zřeknutí bývají nazývány dvě:

První: J.V.Stalin prý ze začátku chtěl přijímat přehlídku sám. Ale když se k tomu připravoval, údajně na nácviku v manéži s koňmi upadl, a nepovedlo se najít mu klidného koně. Pod tlakem takového druhu nepředvídatelných okolností se J.V.Stalin údajně rozhodl, skřípaje zuby, přenechat čest přijímat přehlídku Maršálovi SSSR G.K.Žukovovi, který byl svým vojenským původem od kavalerie.

Druhou verzi v jedné z besed na rádiu Svoboda v roce 2002 vyřkl V.B.Rezun („Suvorov“). Její podstata spočívá v následujícím:

SSSR se nepodařilo okupovat celou Evropu, což servalo perspektivy světové socialistické revoluce a tím, podle mínění Rezuna, odsoudilo SSSR na zahnívání a zánik. J.V.Stalin se údajně držel podobného úhlu pohledu, a proto měl za to, že SSSR tu válku prohrál, kterou Stalin údajně zorganizoval pro to, aby mohl zahrnout celou Evropu do SSSR, ale v realizaci čeho mu údajně zabránil napřed Hitler „preventivním“ napadením na SSSR, a poté spojenci, jejichž vojenská přítomnost v Evropě v r.1945 vynutila J.V.Stalina zřeknout se zahrnutí států, osvobozených od hitlerizmu, do SSSR.

J.V.Stalin údajně nechtěl veřejně přiznávat fakt porážky takového druhu, defakto osobní, a sám se zřekl přijímat vítěznou přehlídku a přenechal tu možnost ctižádostivému Žukovovi, který v globální politice a „světovém zákulisí“ nic nechápal, jako i většina obyvatel a úzkých specialistů.

Ale pokud by J.V.Stalin měl pocit osobního vítězství, tak by údajně přijímal přehlídku sám. A dokonce jestli by mu nenašli slušného koně, pak by přijímal přehlídku sám třeba z džípu, třeba z tanku, třeba z limuzíny (což se stalo normou v pozdější době, kdy vojáci schopní jízdy na koni byli raritou).

Zároveň V.B.Rezun nazývá ještě jeden znak, potvrzující, z jeho pohledu, krach v důsledku 2. sv. války idejí zavedení Sovětské moci a socialismu v globálním měřítku. Do roku 1941 se na místě v roce 1935 zničeného Chrámu Krista Spasitele stavěl Palác Sovětů – mrakodrap, jehož měla zastřešovat gigantická socha V.I.Lenina výškou několik desítek metrů.

V tom Paláci se údajně plánovalo uskutečňit přijímání do SSSR poslední socialistické republiky, což mělo zakončit světovou socialistickou revoluci a dát SSSR status celosvětové státnosti.

Stavba byla se začátkem Velké vlastenecké války zakonzerovována, a nedlouho před vítězstvím nad Německem bylo přijato rozhodnutí o jejím ukončení. V poválečné době byl na místě Chrámu Krista Spasitele a nedokončeného Paláce Sovětů vybudován plavecký bazén „Moskva“. Bazén „Moskva“ byl pro změnu zlikvidován během reforem a na místě byl v roce 2001 postaven fungující chrám-maketa bývalého Chrámu Krista Spasitele.

Ale je i třetí verze.

Spočívá v tom, že pokud 24. června v den Janova zednářství se J.V.Stalin – hlava státu a jeho nejvyšší vojenský velitel – dívá na přehlídku ze strany, pak to objektivně jako minimum znamená demonstraci jeho neloajálnosti biblickému „světovému zákulisí“. A jako maximum je to znamení, že sám J.V.Stalin, stojící na čele bolševického vedení SSSR, se nachází na téže, pokud ne vyšší vnitrospolečenské pozici, co i činitelé „světového zákulisí“, ale nachází se k nim v opozici, na což ukazuje charakter jeho veškeré poválečné činnosti.

Ve prospěch právě této verze hovoří i to, že Den Vítězství se stal státním svátkem teprve v roce 1965, když v čele strany a státu stáli imitátoři bolševismu. Pro samotné bolševiky vítěství v koalici s loutkami „světového zákulisí“ nad loutkovým uměle vytvořeným hitlerovským nacizmem byla jen vítězstvím v jedné srážce, a ne finálním závěrem v boji za osvobození globální civilizace od tyranie „světového zákulisí“, odkrývající možnost ustanovení globální civilizace lidskosti. Proto:

Ještě nás čeká udělat mnoho pro to, aby se svátek 9. května stal skutečně Dnem Vítězství národů SSSR v nám vnucené válce 1941-1945, která se stala Velkou Vlasteneckou. Jestliže jsme v ní zvítězili na úrovni šesté priority zobecněných prostředků řízení, pak na vyšších prioritách Velká vlastenecká válka za osvobození od tyranie „světového zákulisí“ stále ještě pokračuje.

* * *

Vysvětlení k poslednímu odstavci

Při pohledu z pozic dostatečně všeobecné teorie řízení na život společností v historicky delších časových intervalech (stovky a více let), jsou prostředky vlivu na společnosti, jejichž promyšlené využití umožňuje řídit život i smrt společností, následující:

1. Informace světonázorového charakteru - metodologie poznání a tvořivosti. Na základě osvojení této metodologie si lidé budují – individuálně i společensky – své „standardní automatismy“ rozpoznávání dílčích procesů v plnosti a celistvosti Všehomíru a tvoří si ve svém vědomí hierarchii uspořádání procesů i jejich vzájemné vloženosti. Metodologie poznání a tvořivosti je základem kultury myšlení, konceptuální autonomie a ucelenosti řídící činnosti, včetně vnitřní společenské svrchovanosti jak v hranicích regionu, tak i v globálních měřítkách.

2. Informace kronikářského, chronologického charakteru všech odvětví Kultury a všech odvětví Poznání, které umožňují rozpoznat směřování průběhu procesů a uvádět mezi sebou do souvztažnosti dílčí odvětví celkové Kultury i odvětví Poznání. Má-li člověk s ohledem na Všehomír na základě svého smyslu pro míru přiměřené vnímání světa, dokáže prostřednictvím „síta“ svého vnímání a chápání světa – subjektivní lidské míry rozpoznávání – vyčlenit z vnímaného „chaotického“ toku faktů a jevů dílčí procesy.

3. Informace fakticko-popisného charakteru: popis dílčích procesů a jejich vzájemných vazeb je podstatou informací třetí priority, do které spadají věrouky náboženských kultů, světské ideologie, technologie a faktologie všech vědeckých odvětví.

4. Ekonomické procesy jako vlivový prostředek podřízený čistě informačním vlivovým prostředkům prvních tří priorit prostřednictvím financí (peněz), které jsou maximálně zobecněným druhem informace ekonomického charakteru.

5. Prostředky ovlivňující lidskou genetiku. Historicky reálně jde o prostředky genocidy, které zasahují nejen žijící lidi, ale i jejich následná pokolení a ničí jejich geneticky podmíněný potenciál osvojení si a rozvíjení kulturního dědictví předků: jaderné vydírání – hrozba jeho použití; alkoholická, tabáková a jiná narkotická genocida, potravinové doplňky, všechny ekologii znečisťující látky, některé léky, velkoměsta typu „kamenných džunglí“ – reálné použití; „genové inženýrství“ a „biotechnologie“ – potenciální nebezpečí.

6. Ostatní vlivové prostředky, především silové – zbraně v tradičním chápání toho slova, které zabíjejí a mrzačí lidi, ničí a likvidují materiálně-technické objekty civilizace, hmotné kulturní památky a nositele jejich ducha.

Přesto jednoznačné rozhraničení výše uvedených vlivových prostředků neexistuje, neboť mnohé z nich mají kvality, díky kterým mohou být přiřazeny k různým prioritám. Uvedená hierarchická uspořádanost jejich klasifikace však umožňuje vyčlenit dominantní vlivové faktory, které mohou být použity jako prostředky řízení a konkrétně jako prostředky potlačení a likvidace jevů v životě společnosti, které jsou z hlediska řízení a koncepce nepřijatelné.

Při použití tohoto souboru uvnitř jednoho sociálního systému se jedná o jeho zobecněné prostředky řízení. Při použití těchto prostředků jedním sociálním systémem (sociální skupinou) ve vztahu k jiným se v případě neslučitelnosti jejich koncepcí řízení jedná o zobecněné zbraně, tj. prostředky vedení války v tom nejobecnějším chápáním tohoto slova; nebo také o prostředky podpory samořízení v jiném sociálním systému, není-li řízení v obou systémech konceptuálně neslučitelné.

Prioritám zobecněných prostředků řízení / agrese je možné dát krátké názvy:

1. Metodologická (rozumí se tím metodologie poznání a tvořivosti).

2. Historicky-algoritmická.

3. Faktologická.

4. Ekonomická.

5. Genetická.

6. Silová.

Uvedené pořadí určuje prioritizaci uvedených tříd prostředků vlivu na společnost, protože změna stavu společnosti pod vlivem prostředků vyšších priorit má větší dopady, než pod vlivem nižších, i když probíhá pomaleji a bez „hlasitých efektů“. To znamená, že na historicky dlouhých časových intervalech roste rychlost od první směrem k šesté prioritě, a nevratnost výsledků jejich použití, v mnohém určující efektivitu řešení problémů v životě společnosti ve smyslu jednou provždy, od první k šesté prioritě klesá.

6.7 Obrana budoucnosti od “světového zákulisí“

-pokračování-