Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (39)

4.10.2017

předchozí část

Poznámka: na stránce knihy je již k dispozici kompletní dokončený překlad.

...To znamená že by bylo nesprávné tvrdit, že J.V.Stalin přebýval ve stavu opojení ohledně své pozice a toho čeho dosáhl, a neviděl problémy neadekvátnosti v otázkách řízení stranické a další byrokracie, která se měnila v buržoazní vrstvu, a nehledal prostředky překonání tohoto problému.

Také námi citované vyprávění K.M.Simonova o vystoupení J.V.Stalina na říjnovém plénu ÚV (zpožděné, a navíc s pomlouvačným hodnocením J.V.Stalina v duchu chruščovštiny, vnucující všem idiotské „chápání“ historie) – je jedním z ukazatelů toho, že J.V.Stalin nebyl spokojen ani s antikomunistickými tendencemi, nabírajícími sílu v zemi, ani se svou osobní situací, ani se „stoupenci“ patřícími k byrokracii, transformované na parazity neadekvátní v otázkách řízení¹. Kromě toho mu na byrokratizaci společnosti neustále veřejně poukazoval Trocký². A jakkoliv negativně by se Stalin nestavěl k marxismu celkově, jsa vzdělaným v marxistické literatuře věděl, že ve své definici byrokracie jako jevu v davově-“elitární“ společnosti měl Marx pravdu (ale s výjimkou poslední věty definice toho termínu Karlem Marxem):

“Byrokracie je kruh, z něhož nikdo nemůže vyskočit. Její hierarchie je hierarchie vědomostí. Vrchy se spoléhají na nižší kruhy ve všem, co se týká znalosti detailů; nižší kruhy důvěřují vrchům ve všem, co se týká chápání všeobecného, a takovým způsobem se navzájem uvádí v omyl. (…) Všeobecný duch byrokracie je tajemství. Zachovávání toho tajemství se zabezpečuje v jejím vlastním prostředí její hierarchickou organizací, a ve vztahu k vnějšímu světu (společnosti) – jejím uzavřeným korporativním charakterem. Odkrytý duch státu, a také státnické myšlení proto byrokracii připadá jako zrada ve vztahu k jejímu tajemství. Autorita je proto princip jejího vědění, a zbožštění autority její způsob myšlení (…) Co se týká individuálního byrokrata, státní cíl se mění v jeho osobní cíl, v hon na pozice, kariéru“ (K.Marx „O kritice hegelovské filosofie práva“. Sebrané spisy Marxe a Engelse, druhé vydání, sv.1, str.271–272).

Co se týká jednoho konkrétního byrokrata, názor Marxe je lživý. Ve skutečnosti je to přesně naopak: nikoliv „státní cíl se mění v jeho osobní cíl“ (o tom může každá státnost jen snít), ale svůj klanově-korporátní nebo rodinný cíl byrokrat pozvedává do statusu celostátního zájmu, a pokud se mu to nepodaří, pak škodí tajně a neveřejně. Na základě usilování o toto se právě formuje byrokracie jako mafiózní korporace³ — «kruh, z něhož nikdo nemůže vyskočit...», a dále podle textu Marxe, kromě poslední věty, která deformuje představy o podstatě jevu byrokracie v životě davově-“elitární“ společnosti.⁴

Také díky tomuto varování J.V.Stalin věděl, že byrokracie není schopná zajistit řízení výrobou a rozdělením produkce ve společnosti v souladu s potřebami budování socialismu a komunismu⁵. Díky tomu v ní viděl celkově, a také v každém byrokratovi zvlášť, nepřítele idejí i díla, kterým upřímně sloužil.

Správnost toho varování se projevila už během Velké vlastenecké války, ale „koně se za jízdy nepřepřahají“ (snad kromě kritických situací). Takto se ocitly před soudem ihned po válce vyšší šarže vzdušných sil a leteckého průmyslu, za zneužívání pravomoci a zločiny spojené se služebními povinnostmi: na základě vzájemné dohody vysokých úředníků obou ministerstev přijímaly vzdušné síly od leteckého průmyslu vědomě defektní leteckou techniku⁶, v důsledku čehož se stalo mnoho neštěstí a zemřelo mnoho lidí mimo bojové operace.

Ačkoliv toto poválečné období se dnes prezentuje v hlavním proudu jako příklad „neopodstatněných represí“, není to jediný případ, kdy byrokracie projevila svou protilidskou povahu. Byl jednoduše jen jedním z nejznámějších z takových případů sovětské epochy, doprovázejících byrokratický styl řízení vývojem a výrobou produkce během celého období existence Ruska od Petra I. po současnost⁷.

„Přešlapy“, vykonané sovětskými byrokraty v oblasti řízení národního hospodářství, se upomínají i v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“, o tom bude níže.

Tedy, aby se znova neocitly pod jhem globální biblické nebo jakékoliv jiné oligarchie znacharů, národy SSSR skutečně potřebovaly už tehdy začít řešit problémy nedobudovaného socialismu. A v životě existuje určitý soulad (vztah) v systému „cíle – problémy, které je třeba řešit na cestě realizace cílů“. Jinými slovy, jedny cíle znamenají jedny problémy, a jiné cíle – jiné problémy. Cíle další etapy společenského rozvoje SSSR ukázal J.V.Stalin v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ poměrně přesně:

«Je nutno, za třetí, dosáhnout takového kulturního vzestupu společnosti, který by zajistil všem členům společnosti všestranný rozvoj jejich fysických i duševních schopností, aby členové společnosti měli možnost nabýt vzdělání, dostačujícího k tomu, aby se stali aktivními činiteli společenského vývoje⁸, aby měli možnost svobodně si volit povolání a nebyli po celý život připoutáni existující dělbou práce k jednomu povolání.

Čeho je k tomu třeba?

Bylo by nesprávné domnívat se, že je možno dosáhnout tak významného kulturního růstu členů společnosti bez významných změn v nynějším postavení práce. K tomu je především třeba zkrátit pracovní dobu nejméně na 6 hodin a později i na 5 hodin. Je to nutné k tomu, aby členové společnosti získali dostatek volného času, nezbytného k nabytí všestranného vzdělání. K tomu je nutno zavést všeobecně povinnou polytechnickou výchovu, nezbytnou k tomu, aby členové společnosti měli možnost svobodně si volit povolání a aby nebyli, připoutáni po celý život k jednomu povolání. K tomu je dále nutno od základů zlepšit bytové podmínky a zvýšit reálnou mzdu dělníků a zaměstnanců nejméně dvojnásobně, ne-li více, jak přímým zvyšováním mzdy v penězích, tak i zejména dalším soustavným snižováním cen zboží hromadné spotřeby (zvýrazněno námi)⁹.

Takové jsou hlavní podmínky přípravy přechodu ke komunismu.» („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Hlavní chyba s. Jarošenka“)

Z toho je možné pochopit, že národní hospodářství SSSR by mělo pracovat ne na to, naplnit obyvatelům břicha, zalít je pivem, vodkou a zavalit hadrama a díky zkrácení pracovního dne nabídnout čas pro neméně ohlupující pohlavní prostopášnost a deviace, podporovat rozkvět pornoprůmyslu, herního a šou-byznysu; ne na to, aby vznikla nová panská „elita“ „vysoce kulturních“ „salónních“ parazitů-budižkničemů, na kterou by dřeli všichni ostatní.

Popsané je alternativou tomu sebevražednému způsobu přežívání (a ne života) civilizace, kterou realizovaly rozvinuté kapitalistické země při vysávání všech ostatních zemí, o čemž byla řeč v sekci 6.8.3.

Národní hospodářství musí pracovat na to, aby měli všichni lidé dostatek volného času, který potřebují pro to, aby procítili, uvědomili si sami sebe; pro osvojení potenciálu svého osobního rozvoje; pro to, aby pomohli dětem a vnukům v osvojení jejich potenciálu rozvoje; aby se lidé stali aktivními hybateli společenského rozvoje.

Jinými slovy, v případě dosažení této – vyznačené ještě J.V.Stalinem v polovině 20. století – hranice společensko-ekonomického rozvoje, by se během života 2-3 generací (cca 70 let) mohlo odehrát zrození nového Člověka a jeho civilizace, ve srovnání s níž by všechny nynější regionální civilizace a globální civilizace byly vidět v jejich skutečné podstatě – jako nelidská divokost a protilidský démonizmus, nerozvinutost a zvrácenost mravů i podstaty člověka.

Kdyby se tato změna odehrála, vyloučila by samotnou možnost jakékoliv tyranie ve vztahu té společnosti vůči komukoliv z jejích členů.

V důsledku toho „světové zákulisí“ podniklo všechno možné pro to, aby ta hranice nejen překročena nebyla, ale aby na ní zapomněli nejlépe skoro všichni, a stejně jako dříve davově-“elitární“ společnost SSSR by sklouznula zpět z těch výšek, do kterých došla pod vedením J.V.Stalina.

Pokud by J.V.Stalin nenapsal „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, ve kterých odepsal marxismus a ukázal životu adekvátní perspektivu rozvoje, nevystoupil by na říjnovém plénu ÚV r. 1952 proti „elitarizace“ aparátu, pak by „světové zákulisí“ zapsalo jeho jméno do historie jako vynikajícího marxistu-komunistu a začalo by šíření pozitivních zkušeností SSSR v oblasti omezení závodů ve spotřebě na rozvinuté kapitalistické země. Ale protože téměř všechny zkušenosti byly spojeny s jménem a politickou vůlí J.V.Stalina, pak bylo nuceno se nějaký čas zabývat vykořeňováním ducha stalinského bolševismu ze společnosti. A za tím účelem periferie potlačovala a deformovala procesy, které byly spuštěny během epochy stalinského bolševismu.

Ačkoliv J.V.Stalin označil výše citované fragmenty slovy „za třetí“, v důsledku toho, že žil ve společnosti, ve které panoval materialistický světonázor, a z hlediska většiny bylo důležité něco jiného, a ne kulturní růst a osobní rozvoj lidí, proto tomu „za třetí“ předcházejí ještě dvě podmínky, které v podmínkách panování materialistického vidění světa představují podmínku pro uskutečnění toho „za třetí“:

«1. Je nutno, za prvé, trvale zajistit nikoli mythickou »racionální organizaci« výrobních sil, nýbrž nepřetržitý růst veškeré společenské výroby s přednostním růst výroby výrobních prostředků. Přednostní růst výroby výrobních prostředků je nezbytný nejen proto, že tato výroba musí vybavovat zařízením jak své vlastní podniky, tak i podniky všech ostatních odvětví národního hospodářství, nýbrž i proto, že bez něho je naprosto nemožné uskutečnit rozšířenou reprodukci.

2. Je nutno, za druhé, postupnými přechody, prováděnými tak, aby přinášely prospěch kolchozům a tudíž celé společnosti, pozvednout kolchozní vlastnictví na úroveň vlastnictví všelidového, a rovněž postupnými přechody nahradit oběh zboží systémem výměny výrobků, aby centrální moc nebo jakékoli jiné společensko-ekonomické centrum mohlo obsáhnout v zájmu společnosti veškerou produkci společenské výroby.» („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Hlavní chyba s. Jarošenka“)

To první ve své podstatě znamená: je nutné v historicky krátké době vytvořit výrobní technicko-technologickou základnu, která při délce pracovního dne max. 5 hodin umožní garantovaně uspokojit všechny demograficky podmíněné potřeby společnosti, což zahrnuje i růst kulturně podmíněných požadavků lidí, jak to předpokládá základní ekonomický zákon socialismu v jeho formulaci J.V.Stalinem, kterou jsme uvedli v sekci 4.4.

Vytvoření této výrobní základny vyžaduje vývoj a zdokonalování výrobních prostředků nových pokolení, jejichž produkce pro účely záměny zastaralých výrobních prostředků musí být na dostatečně vysoké úrovni, aby ve výrobě ve všech odvětvích hospodářství převažovalo: nové efektivní vybavení, organizace práce i technologií. V souladu s tím, produkce novějších efektivnějších výrobních prostředků musí převažovat nad produkcí spotřebního zboží¹⁰.

To druhé ve své podstatě znamená: tento proces musí být doprovázen a zajišťován vytvořením celonárodního systému řízení vývoje, výroby a rozdělování produkce, protože bez takového systému řízení je J.V.Stalinem popsaný přechod k nové hranici společenského rozvoje neuskutečnitelný.

Nepřátele národa, využívající kariéristy a užitečné idioty, slaboduché ve vztahu k pozicím, které obsazovali:

• pod rouškou boje s „kultem osobnosti Stalina“, který oni sami dříve vytvářeli a podporovali, začali boj s vlivem idejí stalinského bolševismu na vědomí lidí; za tím účelem odstranili z knihoven a ze systému politického vzdělávání všechny texty J.V.Stalina, včetně „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“, a rozjeli pomlouvačnou kampaň ve vztahu jak k J.V.Stalinovi osobně, tak i k celé epoše stalinského bolševismu;
• podporovali byrokratickou mafii ve vědě a v projektové a konstruktérské činnosti a pobízeli ji k deptání a rozvratu kreativně obdařených lidí, k potlačení průkopnických projektů, k odmítnutí jejich zavádění do praxe, k utrácení zdrojů a intelektuálního potenciálu na slepé uličky (právě proto SSSR disponoval k začátku 80. let jednou z nejzaostalejších výrobních základen, i když byl majitelem mnoha vynálezů a objevů uznaných ve světě, a využívaných mimo SSSR, které ale odmítla jeho vlastní patentová služba);
• bránili organizaci efektivních systémů společenského řízení ve všech oblastech činnosti. Za tímto účelem byly vyjmuty ze školních osnov předměty (dynamické programování, lineární a nelineární programování, teorie automatického řízení – tyto předměty jsou většině absolventů vysokých škol SSSR neznámé), na jejichž základě by se mohly v procesu výuky zformovat představy o reálných procesech řízení v Životě, dovolující řešit konkrétní praktické úkoly v oblasti techniky, zemědělství, vědy a politiky jako úkoly řízení;
• pokračovali v tlaku na psychiku obyvatel a především nových generací kultem marxismu, čímž deformovali světonázor lidí a představy o Životě, které ve společnosti panovaly.

Ani davově-“elitární“ strana, ani davově-“elitární“ společnost SSSR celkově se nezmohla na patřičný odpor vůči té změně kurzu (fakticky sabotáži) budování socialismu, v důsledku čehož ekonomické a s nimi spojené problémy socialismu v SSSR byly nejen nevyřešeny, ale přidaly se k nim i nové problémy a „oživlé“ mrtvoly dříve vyřešených problémů. Ale společenská potřeba jejich vyřešení nikam nezmizela, protože civilizace hovořících člověkupodobných rozumných opic a jejich démonických pánů a kurátorů nemá v předurčení Shora místo. Proto se vrátíme k tomu, v čem J.V.Stalin viděl nevyvratitelné úspěchy socialismu a jak chápal problémy, které je třeba vyřešit.

J.V.Stalin vnímal hospodářství SSSR jako systémovou celostnost¹¹, tj. jako objekt řízení, tvořený množstvím funkčně různých prvků, které na sebe navzájem působí. Rozvoj toho mnohaodvětvového výrobně-spotřebního systému viděl jako rozvoj a obnovu jeho prvkové základny, a také jako rozvoj a obnovu systému vzájemných vazeb mezi jeho prvky. O tom, že je to právě takto, se může každý přesvědčit tím, že vnikne do textu „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“. Při tom fungování té systémové celostnosti má být stabilně podřízeno určitým zákonům, tvořících hierarchii.

Prvním v ní má být základní ekonomický zákon socialismu: „zabezpečení maximálního uspokojování neustále rostoucích hmotných a kulturních potřeb celé společnosti nepřetržitým růstem a zdokonalováním socialistické výroby na základě nejvyšší techniky.“, — v jeho formulaci J.V.Stalinem.

Jemu má být pro změnu podřízen zákon plánovitého (proporcionálního) rozvoje národního hospodářství. O chápání smyslu slov „plánovitého“ a „proporcionálního“ jsme hovořili v „Odbočení od tématu 6“.

J.V.Stalin obracel pozornost na to, že na rozdíl od činnosti zákona hodnoty při tržním kapitalizmu, ekonomické zákony socialismu takovým automatizmem činnosti nedisponují a vyžadují své poznání, a teprve na tomto základě je možné efektivní plánování a vedení hospodářství v souladu s nimi a se společenskými potřebami jako takovými. Konkrétně:

«…To znamená, že zákon plánovitého rozvoje národního hospodářství dává našim plánovacím orgánům možnost správně plánovat společenskou výrobu. Avšak možnost nelze směšovat se skutečností. To jsou dvě rozdílné věci. Aby se tato možnost stala skutečností, je třeba prostudovat tento ekonomický zákon, je třeba jej ovládnout, je třeba naučit se jej používat s plnou znalostí věci; je třeba, sestavovat takové plány, které plně odrážejí požadavky tohoto zákona. Nelze říci, že naše roční a pětileté plány plně odrážejí požadavky tohoto ekonomického zákona.» („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Poznámky k ekonomickým otázkám, souvisícím s listopadovou diskusí v roce 1951“, „Otázka charakteru ekonomických zákonů za socialismu“)

Navzdory tomu že mnozí si myslí, že „zákonu hodnoty“ jako souhrnu objektivních ukazatelů efektivnosti hospodaření (výrobních nákladů, cen na trhu a rentability) J.V.Stalin nepřikládal význam, v důsledku čehož bylo hospodářství SSSR velmi neefektivní, je to zcela mylný závěr.

J.V.Stalin dával „zákonu hodnoty“ zvláštní význam, nedosažitelný podle něj v podmínkách kapitalistické ekonomiky, ale vědci-ekonomové a především titulovaní hlupáci z ekonomických oddělení Akademie věd SSSR a svazových republik a současné Ruské akademie věd během celé doby od publikace „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ buďto nemohli nebo nechtěli chápat ani to, co napsal J.V.Stalin, ani to, co stojí v reálném životě za účetními operacemi v procesu hospodářské činnosti. O „zákonu hodnoty“ psal J.V.Stalin následující:

«… sféra působnosti zákona hodnoty je u nás omezena existencí společenského vlastnictví výrobních prostředků, působením zákona plánovitého rozvoje národního hospodářství -, že je tudíž omezena i našimi ročními a pětiletými plány, které jsou přibližným odrazem požadavků tohoto zákona. (zdůrazněno námi: zde je důležité to, že J.V.Stalin mluvil právě o přibližném odražení objektivního zákona, to znamená že přiznával nevyhnutelnost chyb, podmíněných různými příčinami, které jsou vlastní každému plánu, v důsledku čehož není přesné splnění plánu nejlepší variantou z množiny možných variant využití kapacit národního hospodářství).

Někteří soudruzi z toho vyvozují, že zákon plánovitého rozvoje národního hospodářství a plánování národního hospodářství ruší zásadu rentability výroby. To je naprosto nesprávné. Je tomu právě naopak. Jestliže posuzujeme rentabilitu ne s hlediska jednotlivých podniků nebo výrobních odvětví a nikoli za dobu jednoho roku, nýbrž s hlediska celého národního hospodářství a řekněme za 10 - 15 let, což by bylo jedině správným pojetím otázky (zdůrazněno námi), tu dočasná a nepevná rentabilita jednotlivých podniků nebo výrobních odvětví vůbec nesnese srovnávání s onou vyšší formou pevné a stálé rentability, kterou nám poskytuje působení zákona plánovitého rozvoje národního hospodářství a plánování národního hospodářství, jež nás zbavuje periodických hospodářských krizí, ničících národní hospodářství a přinášejících společnosti obrovskou hmotnou škodu, a jež nám zajišťuje neustálý růst národního hospodářství a rychlé tempo tohoto růstu. („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Poznámky k ekonomickým otázkám, souvisícím s listopadovou diskusí v roce 1951“, část 3. „Otázka charakteru ekonomických zákonů za socialismu“)

«Když jsem mluvil o rentabilitě socialistického národního hospodářství, odporoval jsem ve svých »Poznámkách« některým soudruhům, kteří tvrdí, že jelikož naše plánované národní hospodářství nedává velkou přednost rentabilním podnikům a připouští vedle těchto podniků i existenci nerentabilních podniků - ubíjí prý tím samu zásadu rentability v hospodářství. V »Poznámkách« bylo řečeno, že rentabilita z hlediska jednotlivých podniků a výrobních odvětví se vůbec nedá srovnávat s vyšší rentabilitou, kterou nám poskytuje socialistická výroba, jež nás zbavuje krizí z nadvýroby a zajišťuje nám neustálý růst výroby. (zdůrazněno námi)

Bylo by však nesprávné vyvozovat z toho, že rentabilita jednotlivých podniků a výrobních odvětví není nijak zvlášť důležitá a že není třeba věnovat jí vážnou pozornost. To je ovšem nesprávné. Rentabilita jednotlivých podniků a. výrobních odvětví má nesmírný význam z hlediska rozvoje naší výroby. Musí se k ní přihlížet jak při plánování výstavby, tak i při plánování výroby. To je abeceda naší hospodářské činnosti v nynější etapě vývoje.» („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Odpověď s. Alexandru Iljiči Notkinovi“, „K bodu pátému“)

Přitom J.V.Stalin přímo upozorňoval:

«...nemůže být pochyb o tom, že za našich nynějších socialistických výrobních podmínek nemůže být zákon hodnoty „regulátorem proporcí" při rozdělování práce mezi různá výrobní odvětví.» („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, „Poznámky k ekonomickým otázkám, souvisícím s listopadovou diskusí v roce 1951“, část 3.„Otázka charakteru ekonomických zákonů za socialismu“)

Tuto funkci – regulování proporcí mezi odvětvími – má nést základní ekonomický zákon socialismu, ze kterého plyne stanovování cílů pro systém výroby, a zákon plánovitého (proporcionálního) rozvoje národního hospodářství, otevírající možnost k zajištění nejlepšího souladu výrobních možností potřebám společnosti.

Ale přitom vyvstává otázka o tom, jaký má vztah vyšší rentabilita hospodářství celkově s rentabilitou každého z odvětví, s rentabilitou množství podniků v těch odvětvích, navíc se nacházejících v různých formách vlastnictví (státní, družstevně-kolchozní, soukromé).

Pokud je s rentabilitou libovolného konkrétního podniku vše jasné – příjmy z produkce musí být vyšší než výdaje na výrobu té produkce – pak co je to rentabilita národního hospodářství jako celostného systému v časovém intervalu 10-15 let? To je mnohým nejasné.

Nejasné je to především proto, že socialistický stát není jedním z mnoha uživatelů finančního systému, ale jeho vlastník; kromě toho, stát jako vlastník finančního systému a množství podniků nezískává finanční zisk ani netrpí ztráty, pokud se hodnoty přemisťují z rozvahy jednoho podniku do rozvahy jiného podniku, což je doprovázeno odpovídajícími převody sumy peněz z účtu druhého podniku na účet prvního.

Ve skutečnosti vše není tak složité, jak se může zdát na první pohled. Spektrum produkce může být na každém určeném časovém intervalu jednoznačně oceněno jak podle nákladů na výrobu, tak podle nominálních cen. Může být tedy oceněna i cena nových výrobních prostředků, zaváděných do výroby (včetně i výbavy systému rozdělení produkce, zajišťujícího skladování a odbyt produkce spotřebitelům). Za nějakou dobu ty nové výrobní prostředky vyprodukují zboží, které získá spotřebitel. To, jak za ně spotřebitel zaplatí a jaké budou ceny, při zkoumání otázky rentability hospodářství nehraje roli. Důležité je něco jiného:

Pokud národní hospodářství celkově je v nějakém časovém úseku rentabilní, pak cena spektra produkce, získané v důsledku využití nových výrobních prostředků ve všech odvětvích, musí být v neměnných cenách ze začátku zkoumaného období vyšší, než cena těch nových výrobních prostředků.

Je přirozené, že čím kratší je doba, během které se musí nově zaváděné výrobní prostředky zaplatit vyprodukovanou produkcí, tím jsou efektivnější a tím vyšší je rentabilita národního hospodářství jako celostného systému. Přitom produkce výrobních prostředků, překonávajících efektivitou dřívější výrobní prostředky, musí mít převažující charakter ve vztahu k produkci spotřebního zboží. V tom je podstata stability popsaného režimu fungování národního hospodářství v posloupnosti zkoumaných plánovách výrobních cyklů – intervalů kontroly celosystémové rentability.

Rentabilita národního hospodářství se při takovém přístupu hodnotí výlučně podle činnosti výrobního sektoru (včetně systému rozdělení a distribuce produkce). Z hodnocení rentability národního hospodářství jako celostného systému je vyloučeno vše, co nemá bezprostřední vztah k výrobě a rozdělení produkce, protože samotná možnost činnosti ostatních sektorů ekonomiky je podmíněna schopností výrobně-spotřebního sektoru nakrmit a obsloužit demograficky podmíněné potřeby těch, kdo se nachází v ostatních sektorech. Vědeckotechnický a organizační pokrok směřuje při takovém přístupu do rezervy stability hodnocení rentability hospodářství; spekulativní sektor ekonomiky, který se zabývá extrakcí zisku z „cenných“ papírů a přeprodávání produkce, kterou vyrobil někdo jiný, se kompletně vylučuje jako parazitický¹².

To je obecný princip. V praxi se musí realizovat na základě konkrétní klasifikované nomenklatury produkce¹³ (včetně služeb), ležící v základu plánování, evidence výroby a rozdělení produkce a její reálné spotřeby, což by mělo zajistit srovnatelnost ukazatelů na začátku a konci sledovaného období. V opačném případě, při neurčené nomenklatuře produkce, její podstatné změny během zkoumaného období vylučují srovnatelnost ukazatelů. Rozbíjení národního hospodářství na odvětví a klasifikace odvětví má druhotný charakter ve vztahu ke klasifikované nomenklatuře produkce, v důsledku toho, že množina odvětví a charakter jejich vzájemných vztahů se na dlouhých časových úsecích nevyhnutelně mění pod vlivem vědeckotechnického pokroku. Jinými slovy, systém dlouhodobého strategického plánování výroby, rozdělení, spotřeby a likvidace produkce může a měl by být odvozený ze stabilní nomenklatury demograficky podmíněných potřeb, nikoliv z nestabilní nomenklatury odvětví.

Délku období hodnocení rentability národního hospodářství celkově J.V.Stalina určil na 10– 15 let. To znamená, že v průběhu 10– 15 let se mají prakticky všechny investice zaplatit ve smyslu výše uvedeného kritéria vyšší rentability, čímž zabezpečují rentabilitu národního hospodářství celkově, počítanou v neměněných cenách počátku období.

Kromě toho J.V.Stalin svou formulací principu vyšší rentability hospodářství zahrnul do požadavků plánování nutnost zajištění jednou za 10– 15 let kvalitativní obnovu veškeré vědeckotechnické a organizační základny hospodářství jako jediného výrobně-spotřebního systému. To neznamená, že v hospodářství nemůže být déle žijící vybavení a infrastrukturní projekty s delšími obdobími zaplacení se, nebo společensky prospěšné projekty, které budou vědomě úbytkové; to znamená, že technologie a vybavení, které budou efektivnější než stávající, se mají masově zavádět do všech odvětví, což má být standardem plánovacích výrobních cyklů v jejich návaznosti.

Výše řečené ukazuje, že žádné megalomanské dlouhé projekty¹⁴, během jejichž výstavby projekt stihne zastarat a ztratit smysl své existence, J.V.Stalin nepředpokládal. Vše J.V.Stalinem řečené o pořadí podřízenosti „zákona hodnoty“ principu „vyšší rentability národního hospodářství“ na časových intervalech 10– 15 let, při podřízenosti mnohaodvětvového výrobně-spotřebního systému „základnímu ekonomickému zákonu socialismu“ a „zákonu plánovitého (proporcionálního) rozvoje“, ukazuje, že se jedná o řešení dvou vzájemně vložených úkolů:

• podpory daňově-dotační rovnováhy v hospodářství, tj. zajištění finanční udržitelnosti plánově ztrátových a málo rentabilních podniků díky přerozdělení zisků z vysoce ziskových podniků a odvětví;
• využívání nadplánových výrobních kapacit,
  • za prvé, nevyhnutelně přítomných v systému v důsledku chyb evidence a nutnosti zajistit rezervu stability plánu ohledně surovin pro výrobu a výrobních kapacit a,
  • za druhé, nově vznikajících v důsledku vědecko-technického a organizačně-technologického pokroku během procesu plnění státních plánových ukazatelů,

— tak aby produkce, kterou je na nich možné vyprodukovat, nacházela spotřebitele a byla užitečná pro společnost.

Ale obě tato zadání jsou neřešitelná v podmínkách diktatury byrokracie. To je jedna z příčin, proč J.V.Stalin naprosto správně psal: „při našich současných socialistických podmínkách výroby nemůže být zákon hodnoty „regulátorem proporcí“ v otázce rozdělení práce mezi různá odvětví výroby“.

Jde o to, že byrokrat, mezi jehož povinnosti patří řídit daňově-dotační mechanismus a udržovat ho v rovnováze, není schopen odlišit ztrátovost nebo nízkou rentabilitu podniku, která vznikla v důsledku špatného byrokratického řízení a rozkrádání, od ztrátovosti nebo nízké rentability, která je důsledkem státní politiky tvorby cen, která sleduje ve své podstatě vněekonomické cíle, opíraje se v jejich dosažení na J.V.Stalinem vyřčený princip vyšší udržitelné rentability národního hospodářství jako celku.

V důsledku toho nemůže byrokrat v principu podporovat daňově-dotační rovnováhu, bude rozdělovat dotace ve prospěch hlupáků a zlodějů na úkor pracovníků, a bude tak konat „s nejlepšími úmysly“ v rozporu s principem vyšší rentability: - aby se „nespletl“ („pro jistotu“) a svou chybou nenarušil státní politiku tvorby cen, která sleduje jemu skutečně neznámé a nepochopitelné vněekonomické cíle. Podporovat daňově-dotační režim ne obecně, ale v řečišti principu vyšší rentability hospodářství, to je nad možnosti byrokrata ve vyšší funkci.

Ani níže postavený byrokrat na tom není lépe, který má za úkol řízení konkrétního podniku. On nejenže nechápe princip vyšší rentability hospodářství, ale samotný tento princip je mu protivný do morku kostí a do hlubin jeho duše, protože jeho osobní a klanové zájmy mají v jeho chování přednost nad společenskými zájmy, pro něž pracuje princip vyšší rentability. A ačkoliv tento princip by mu v budoucnu zajistil růst prosperity stejně jako všem ostatním, jemu podřízený podnik mu díky zneužívání jeho postavení a díky korupci umožňuje obohacovat se na úkor ostatních už teď.

Byrokratickým vládnutím je neřešitelný i úkol využívání nadplánových kapacit. Využívání nadplánových kapacit ve své podstatě vyžaduje rozšíření oblasti činnosti zbožně-peněžní výměny a zahrnutí do té oblasti podniků státního sektoru hospodářství. To by umožnilo organizovat samoregulaci využívání nadplánových výrobních kapacit v národním hospodářství podle tempa jejich vzniku nebo podle tempa osvobození zdrojů z plánových prací z inicitatvy těch, kdo je bezprostředně řídí, čímž by se vyloučily časové ztráty na proceduru nastolení plánových návrhů ze strany podniků „nahoru“, souhlasování doplňkových plánových zadání, zanášení změn v už schválený plán, nebo by to umožnilo vyloučit prostoje kapacit během čekání na vytížení v dalším plánovém období.

Ale byrokratické řízení takovou možnost vylučovalo, protože legalizace mechanismu tržní samoregulace ve využívání nadplánových kapacit, které se nacházaly prakticky ve výhradní moci byrokratů – ředitelů podniků, by automaticky vedla k sabotáži plánových zadání z jejich strany (především málo rentabilních a ztrátových); k sabotáži jak cílené, zamířené na diskreditaci socialismu a obnovu kapitalismu, tak i k sabotáži z nevědomosti, kvůli honu za ziskem, pro zlepšení blahobytu vlastního kolektivu (jugoslávský model socialismu) na úkor plnění výrobních úkolů celospolečenského významu.

Panování politické ekonomie marxismu vylučovalo možnost potírat záměrnou sabotáž a vyloučit sabotáž z nevědomosti. Toto je třeba hlouběji vysvětlit.

-pokračování-

Poznámky