Jurij Muchin - Obelhaný Stalin (5)

Po delší odmlce - dokončení překladu části knihy J. Muchina.

* * *

Ředitel a straničtí bossové

Někdy jeden detailně prozkoumaný fakt řekne o vztazích v určité organizace více, než dlouhý rozhovor o ní. Zde je jeden takový moment ukazující, jak hluboká propast se vytvořila mezi komunistou Stalinem a podlými prospěcháři, kteří se naučili v potřebný čas na potřebném místě hrát roli komunistů.

Za Stalina se nikdo nemohl schovávat za prosťáčka a všichni velmi dobře věděli, že když podřízený dává nadřízenému dárek, je to buďto situace, kdy vedoucí buďto přinutil ten dárek dát, nebo se podřízený snaží získat u nadřízeného něco, na co nemá zákonný nárok. V SSSR dostával dárky bez vedlejšího motivu jen jeden činovník - Stalin. Vše, co mu bylo dáváno, putovalo rovnou do Muzea darů Stalinovi, a to muzeum se ve své podstatě proměnilo ve výkladní skříň národního umu a mistrovství. Jiní činovníci museli přemýšlet co dělají - jaké dárky od koho berou a proč.

V Leningradu byl před válkou velitelem závodu, vyrábějícího tanky, Isaak Moisejevič Zalcman, a jak nás dnes přesvědčují historici, velmi umný člověk. Souhlasit s tím lze pouze po zhodnocení toho, co se považuje za um.

Po válce se Zalcman rozhodl dát dárky svým nadřízeným: Stalinovi - hlavě vlády SSSR, A.A. Kuzněcovovi - sekretáři CK, který řídil silové ministerstva, a P.S.Popkovovi - prvnímu sekretáři leningradského gorkomu a obkomu. Dárky byly takové - meč vykládaný zlatem a drahokamy a zlaté hodinky; druhý dárek - zlaté hodinky, a třetí - bronzová psací sada. Uhádnete, jaký dárek dal Zalcman komu? Isaak Mojsejevič byl moudrý: Stalinovi dal bronzovou sadu, meč ve zlatě a zlaté hodinky dal Kuzněcovovi, a zbylé zlaté hodinky - Popkovovi. Vzniká otázka: a proč nejcennější dárek neposlal Stalinovi? Protože je zde několik souvislostí.

Mnozí, kdo se zabývají historií, pravděpodobně slyšeli, že USA během války pomáhaly Rusku zbraněmi a zásobováním. Právě tak se to dnes nazývá - že USA pomáhaly. Pojďme tu situaci namodelovat - představme si, že nějaké ženě těžce onemocnělo dítě a ona vyměnila u lékárníka zlaté hodinky za penicilin. Dá se říct, že lékárník dítěti pomohl, nebo je třeba říct, že na té obchodní operaci vydělal? Ano, během války putovaly z USA do SSSR vagóny se zbraněmi, produkty a technikou. Ale nevracely se prázdné. Počátkem perestrojky proběhla zpráva o vylovení potopeného nákladu křižníku Edinburgh, potopeného německými ponorkami, který vezl náklad zlata ze SSSR do USA. Odkdy se obchodování za zlato nazývá pomocí?

Když byl už po válce proveden součet vzájemných dodávek, ukázalo se, že USA dodaly SSSR produkci za velmi vysoké ceny za 9,8 miliardy dolarů, a SSSR zůstal dlužen jen 722 milionů, tj. veškerá pomoc byla zaplacena z 92 procent. A kým? Především byla zaplacena penězmi a cennostmi, společnými pro celý sovětský národ - ze státní pokladny. Ale zároveň miliony ruských lidí dávaly do Fondu obrany své vlastní prostředky a cennosti, peníze a obligace. Předválečný kurs dolaru k rublu byl 2 rubly 20 kopějek za dolar, z toho vyplývá, že hodnota dodávek z USA byla 21,6 miliard rublů. A sovětští lidé, kromě válečného úvěru 76 miliard rublů, oddali do obranného fondu cennosti v hodnotě 17,8 miliard rublů, tj. americká "pomoc" byla prakticky kompletně zaplacena dobrovolnými dary občanů SSSR.

A mohl snad hned po válce, ve které ženy a vdovy dávaly své zlaté věci do fondu obrany, Stalin přijmout dárek ze zlata? Ne, Izák Moisejevič nebyl hlupák - dárky ze zlata dal těm, kdo je s radostí přijali - stranickým bossům Kuzněcovovi a Popkovovi.

Druhá věc. Najít v tankovém závodě bronz pro psací soupravu, dekorovat ji modely tanků a pušek - to není problém. Najít mistry, kteří by souhlasili bezplatně udělat psací soupravu pro Stalina bylo ještě lehčí. Ale jak by Zalcman Stalinovi vysvětlil, kde vzal zlato a drahé kameny? Stalin by neprodleně přikázal zjistit, kolik Zalcman kde nakradl, pokud má i na rozdávání? Kdežto Kuzněcov a Popkov svůj díl nakradeného vzali a "netaktické" otázky nekladli - v tom si byl Zalcman jistý a nespletl se. V roce 1948 se o Kuzněcovi, Popkovovi a těch dárcích mnoho vyjasnilo. Kuzněcova s Popkovem popravili a Zalcmanovi dal Stalin připínáček pod zadek a ten vyletěl jak ze strany, tak z funkce ředitele. A po jeho smrti ho Chruščov označil za "mučedníka stalinizmu".

A takových "mučedníků" byl mezi vyšší stranicko-státní byrokracií SSSR mnoho. Z těch příkladů je dobře vidět, jak ostře se rozešly cesty komunistů Stalina a těch, kteří se nazývali komunisty, ale podle slov Lenina se byli dobří jen na to, aby byli postříleni. A lůza ve straně s takovou pozicí samo sebou nemohla souhlasit, a myšlenka o tom, že Stalin odebere na onen svět je nemohla nenapadat a strach z trestu za chamtivost jim nemohl nepřidávat na rozhodnosti.

Čára přes rozpočet chamtivosti mezi lůzou stranického a státního aparátu - to je dostatečná příčina zabít Stalina, ale není to příčina očernit jeho a sebe na XX. sjezdu KSSS. Vždyť už byl po smrti, krást jim nikdo nepřekážel. Tudíž, Stalin dělal ještě něco dalšího, co vyvolalo neutuchající nenávist a strach lůzy v KSSS, takovou nenávist a strach, že šli do veřejné demonstrace své podlosti v roce 1956. A to "něco" se týká státní moci stranického aparátu. Připomenu, o čem je řeč.

Moc strany - její smrt

V roce 1936 Stalin reorganizoval svou Ústavou Sovětskou moc (vládu) a zákonodárně předal moc v SSSR celému národu. Ale nereorganizoval samotnou stranu komunistů, a v ní pokračovalo v činnosti Politbyro, které se nacházelo nad zákonnou mocí, a ve výsledku se v praxi málo co změnilo - straničtí představitelé měli stejnou moc, jako předtím. Reorganizaci strany překazila Stalinovi válka - právě ona odložila otázku o odluce stranického aparátu komunistů od státní moci.

Jakkoliv se Stalin snažil vyzdvihnout poctivé a slušné lidi do orgánů řízení strany a země, jakkoliv tvrdě trestal korupčníky, lákadlo moci bylo tak velké, že prospěcháři se drali do orgánů s obrovskou rozhodností. Strach z těžké ruky Stalina a chamtivost po materiálních blazích v nich dávali zrodit tak velké nenávisti ke Stalinovi, k vůdci pracujícího národa, že, parafrázujíc známý výrok, dá se říct: "Vršek už nedržel ničemy na uzdě a ničemové se nemohli dočkat, až Stalin nebude mezi živými."

A to také byl motiv vraždy Stalina. Ale ne kompletní.

Nemyslete si, že Stalin mohl jen tak vzít a darovat ničemům své životní dílo, svůj národ. Ne, Stalin se postavil ničemům ve své straně na poslední boj a padl právě v tomto boji u stěn jím chráněného Komunizmu. Svůj život nezasvětil svému národu proto, aby mu pak vyměnil parazity-kapitalisty za parazity, kteří sami sebe nazývají komunisty.

Pro pochopení plánu boje, kterým se Stalin pokoušel nad nimi vyhrát, ještě jednou připomenu, že kořenem problému bylo dvojvládí v zemi. Protože fakticky nenesl odpovědnost, stranický aparát se stal parazitickým a rychle se plnil prospěcháři a lůzou. Pro vítězství nad nimi, pro záchranu země i strany bylo třeba odstranit stranický aparát od moci.

Pokud chcete, pak bylo nutné vytvořit situaci jako dnes, jen ne v takové karikaturní podobě, ale ve vážné. Dnes je vládnoucí strana - Jediné Rusko, přesněji byla, a byl v ní i prezident Putin. Ale stranický aparát strany "Jediné Rusko" nemůže dát příkaz byť pošťákovi. Stranický aparát a samotná strana mají jeden úkol - propagandou mezi obyvatelstvem zabezpečit v Dumě většinu poslanců a prezidenta. Opakuji - Jediné Rusko - to je karikatura na stranu i na zdravý rozum, ale komunisté karikaturou nebyli. Měli jak konečný cíl - Komunizmus, tak práci pro mozek - ideové problémy ohledně volby cesty jeho budování.

Ale jakmile by odešla od bezprostřední moci, strana komunistů by přestala být korýtkem pro prospěcháře - jak se s pomocí takové strany "zařídíte"? Moc udělat vás například velvyslancem nemá. Kdyby strana odešla od moci, ukázalo by se, že být členem strany znamená žít podle komunizmu. Být sekretářem takové strany - to znamená umem a čestností převyšovat všechny ostatní. Mohlo to být pro prospěcháře přípustné?

Odchod strany od bezprostředního řízení státu umožňoval fungování stalinské Ústavy v plném objemu (článek o vedoucí roli KSSS se v Ústavě objevil až za Brežněva), zachraňoval stranu i stát. Strana pokračovala kontrolovat, ale ne orgány řízení země, ale morálku ve společnosti.

Stalinská ústava zakazovala mít kontrarevoluční strany, buržoazní strany, strany, útočící na vládu pracujících. Ale ta ústava nezakazovala mít několik komunistických stran. Komunisté se v principu mohli rozdělit v otázkách na způsob řešení detailů konečného cíle - Komunizmu a na otázky jeho dosažení. To by ještě více posílilo intelektuální boj v komunistickém prostředí, posílílo by to hledání pravd. Komunisté by se stali intelektuální a morální elitou společnosti, a ne tím dobytčím hovnem, které zradilo i komunizmus, i v prvé řadě SSSR.

Zbývá dodat, že zbytečnost partnomenklatury pro řízení země byla ne teorií, ale už ověřenou praxí. Aparát strany se toho procesu aktivně účastnil jen dotud, dokud ho vedl vůdce SSSR.

Ale jakmile se v květnu 1941 stal Stalin oficiálně hlavou země - předsedou rady lidových komisařů (ministrů) - zasedání politbyro se staly zbytečnou zátěží, ztrátou času. S nejschopnějšími členy politbyro - Molotovem, Berijou, Kaganovičem, Mikojanem - se radil jako hlava země se svými ministry. Sbírat je ještě jednou na zasedání politbyra pro druhé posouzení už přijatých otázek jen pro potvrzení "vedoucí role strany" bylo hloupé. Takže, z pohledu řízení země tento orgán stratil svůj význam. Průběžné řízení strany mohl Stalin provádět jako generální sekretář, ale soudě podle všeho od toho řízení silně upustil. Jinak by se stranická nomenklatura bála svévolničit.

Během války i po ní se pléna CK scházela velmi zřídka a jak uvidíme, jen za účelem kádrových otázek. A sjezdy strany se 13 let vůbec nekonaly - nebyly třeba. Ale vždyť to byla velmi těžká doba - dobá války a pak obnovy země. Ať to Stalin chtěl nebo ne, udělal-li to záměrně nebo ne, takovou praxí potvrdil, že "vedoucí role strany" ve státě už není potřebná a její role musí být jiná.

V roce 1940, když byl Stalin ještě jen generálním sekretář VKS(b), politbyro řešilo 3492 otázek.

V roce 1941, kdy se Stalin stal hlavou země, politbyro řešilo 2655 otázek.

Ve vítězném roce 1945 politbyro řešilo 911 otázek.

Ale v roce 1951 - 3273 a v roce 52 - 1420 otázek.

Daná statistika nehovoří o ničem, pokud nevnikneme v podstatu řešených otázek. Dokud byl Stalin jen ve straně, pak v politbyru řešil naprosto všechny otázky, jak stranické, tak státní: ekonomické, státní výstavby, vojenské. Ale když se stal hlavou SSSR, pak se v politbyro začaly řešit jen kádrové otázky, otázky propagandy, vyznamenání, milostí a otázky kontroly silových struktur státu. Pokud se v roce 1940 řešily otázky národního hospodářství na politbyro neustále, pak v roce 1952 už ekonomické otázky naprosto chybí. Jinými slovy Stalin vytěsnil stranickou nomenklaturu z řízení státu tím, že jí nedovoloval vměšovat se do záležitostí sovětské vlády.

V tu dobu Stalin podepisoval společná rozhodnutí strany a vlády jen jako předseda Rady ministrů. Za stranu ty dokumenty podepisoval jeden ze sekretářů: ze začátku A. A. Ždanov, po něm - Malenkov. Ale přesto ve společnosti autorita strany neupadala jen díky tomu (a to je třeba zdůraznit), že Stalin zůstával na pozici sekretáře strany. Jeho autorita vůdce přidávala autoritu i celému stranickému aparátu.

Ale každý krok směrem k odstranění stranického aparátu od státní moci stál partijní funkcionáře korýtka. Posuďte sami, dával by Zalcman, ředitel závodu, který podléhal jen Sovětské vládě, dárky partijním funkcionářům Kuzněcovovi a Popkovovi, jestli by ti neměli možnost odstranit ho z funkce, hodnotit jeho práci, odměňovat ho či trestat?

Poslední boj

Takže, bylo jasné i teoreticky, že stranický aparát je třeba odstranit z vedení země, a prakticky to bylo potvrzeno.

Čeho bylo třeba dosáhnout bylo jasné, ale jak toho dosáhnout? Vyhlásit, že VKS(b) se odstraňuje od moci? Za co? Strana ztratila polovinu své členské základny v bojích na frontách. A dokonce její aparát, zvláště nižší úrovně, se zdaleka ne celý zaplnil prospěcháři. Za co taková nedůvěra? Navíc by to byl špatný příklad pro ty země, kde komunisté ještě nepřišli k moci, tam bylo naopak třeba moc uchopit!

Operaci po formálnímu odseknutí partijní nomenklatury od bezprostředního řízení země bylo třeba provést bezbolestně a bez většího rozruchu. Proces musel projít přirozeně. A Stalin vzal do ruky skalpel. Tím skalpelem byl 19. sjezd VKS(b), který se konal na podzim 1952.

Historici píší, že rozhodnutí Stalina sezvat 19. sjezd VKS(b) bylo pro členy strany neočekávaným. Stalin to rozhodnutí přijal v červenci 1952, a už v srpnu byl publikován projekt nové ústavy VKS(b), tj. Stalin pořádal sjezd právě proto - pro změnu statusu strany a její organizační struktury. Jak se říká, prospěcháři se drali nahoru, byl čas přijímat opatření.

Jsem přesvědčen, že pro 99% členů strany nový text Ústavy nepředstavoval nic zajímavého nebo zvláštního, protože řeč šla o určitých přirozených věcech (zvětšení početního stavu řídících orgánů kvůli prudkému růstu počtu členů) nebo na první pohled kosmetických změnách (nový název strany a jejích řídících struktur). Ale podívejme se na ty změny pečlivě, protože Stalin byl velmi schopný člověk, než aby měnil v dokumentu byť jediné písmeno bez zvláštního cíle. Začneme zdálo by se z maličkostí.

Název "Všesvazová komunistická strana (bolševiků)" se měnil na "Komunistická strana Sovětského svazu". První název dával všem najevo o nezávislost strany na státu, na vládě. Slovo "všesvazová" označovalo jednoduše území, na kterém byla ona část celosvětové Komunistické internacionály aktivní. Do rozpuštění Kominterny v roce 1943 bylo na titulní straně členského průkazu VKS(b) nahoře napsáno: "Proletáři všech zemí, spojte se!". Uprostřed: "Stranický průkaz" a až dole: "VKS(b) - sekce Komunistické internacionály."

Nový název s konečnou platností připoutal stranu ke státu, strana se stávala jakoby majetkem SSSR, určitým oddělením Sovětské vlády. Existovala Vláda Sovětského svazu, Ministerstvo obrany Sovětského svazu, a nyní i Komunistická strana Sovětského svazu.

Další změny byly už kardinální. Namísto Politbyra strana sestavovala jen Prezidium. Předpokládám, že mnozí to považují za jedno a totéž. Přirozeně, po zavraždění Stalina provedla stranická věrchuška v tomto orgánu změny, a v roce 1966 se vrátila k předchozímu názvu. Ale nás zajímá ne to, co udělala ona, ale to, čeho chtěl dosáhnout Stalin.

Politbyro je suverénní orgán, skládající se z několika lidí, který své rozhodnutí s nikým nepotvrzuje. A prezídium (od latinského praisidare - sedět ve předu) - je všeho všudy jen představitel jiného řídícího orgánu, a může řešit samostatně jen část otázek, a zásadní otázky, pokud nějaké vůbec rozhodne, je zavázán poté nechat schválit u toho orgánu, který zastupuje. Například, Prezídium Nejvyššího sovětu SSSR mohlo samo vyměnit ministra SSSR, ale následně bylo zavázáno novou osobu nechat schválit na nejbližším zasedání Nejvyššího sovětu.

Tato změna Politbyro na Prezídium znamenala, že strana přichází o orgán, bezprostředně se podílející na řízení země, a je jí vytvořen orgán, který řídí jen stranu, a to jen v mezidobí mezi plény CK.

A na 19. sjezdu VKS(b) bylo toto zrušení Politbyra zafixováno v nové Ústavě. V dokumetu se o tom hovoří, byť jen krátce, ale velmi zřetelně.

Takovým zásahem zmizely funkce "politické práce" (z předchozí Ústavy), Prezídium mělo řídít jen organizační prací ve straně v mezidobí mezi plény CK. Prezídium se fakticky stalo následníkem ne Politbyro, ale Orgbyro (organizační kancelář).

Když KSSS "získala" namísto Politbyra Prezídium, už neměla jak se podílet na řízení země, protože do Prezídia, tj. vlastního řídícího orgánu KSSS, už hlava SSSR a hlava sovětské vlády nemusela vstupovat.

A to ještě není vše. Početnost Prezídia byla určena na 25 lidí a 11 kandidátů (majících ne plný, ale poradní hlas). Ve srovnání s 9-11 členy Politbyro to byl mnohem větší orgán. Ale není třeba myslet si, že Stalin nevěděl, co dělá. Většina z těch 25 lidí byli ne straničtí, ale státní funkcionáři, kteří byli v dobách míru podřízení předsedovi Rady ministrů a tím také - Nejvyššímu sovětu. Takovým způsobem přešla moc ve straně od stranické nomenklatury ke Sovětské vládě (striktně řečeno - k její nomenklatuře).

Tím, že podřídil stranu vládě, obnovil Stalin Ústavu SSSR v jejím plném objemu. V podstatě udělal to, co i Petr I., který z ruské pravoslavné církve udělal jedno "oddělení" státního aparátu Ruska.