5.12.2017

předchozí část

20171011_tek_moment04132.odt (3,9 MB)
20171011_tek_moment04132.pdf (2,7 MB)
20171011_tek_moment04132.mobi (1,7 MB)
20171011_tek_moment04132.epub (2,9 MB)

...

«Liebknecht přitom ukazoval, že pokud jednání „nepovedou k míru v socialistickém duchu“, pak je nutné „přerušit jednání, dokonce pokud by při tom měla padnout jejich [bolševická] vláda“ (…) Liebknecht viděl garanci úspěchu v německé revoluci»¹.

«Celkově více vypovídající jsou však poznámky Liebknechta o Brestském míru, neurčené k publikaci. Nelze si nevšimnout, že některé ty citáty měl Trocký a jsou půjčeny z jeho archivu. Přesto Trocký nespěchal je použít na stránkách svého životopisu. Co psal Liebknecht:

"Německo je klíčový, nejvyšší bod světové ekonomiky. Vítězný německý imperializmus bude po pádu carismu opěrným bodem světového reakcionářství. (…) Vláda Lenina-Trockého roku 1917 stojí před velkým nebezpečím a pokušením otevřít německým bodákům cestu nejen do Ruska, nejen proti ruské revoluci, ale i proti západním jihoevropským demokraciím, především proti italskému národu, který se nachází v začátku revolučního povstání. (…) „Brest-Litevsk“, tedy ta mírová politika, která k němu vedla a podmínila další vývoj, se stala (…) spásnou činností pro německý imperialismus. Brestský mír je komedie míru, která má posloužit k tomu, aby si německý imperialismus oddychl. Ani anglická ani francouzská, ale právě německá revoluce je jediná možná spása pro ruskou revoluci (…). Německá revoluce je jediná cesta.

Ale proti revoluzujícímu vlivu ruských událostí stojí jiné vlivy: posílení německého imperialismu, antirevolučních sil a údiv německého proletariátu ohledně dvojakých vztahů sovětské vlády k německému imperialismu. Tak Čičerin řekl o v Rusku zavražděném německém velvyslanci Mirbachovi: „zemřel za věc míru!“ Posílají se kondolence ohledně smrti Eichhorna (copak to není to samé, co soucit ohledně smrti Pleve? To už je prostě nepochopitelné!) Německé vládě se vyjadřuje dík za její součinnost v rusko-finských mírových jednáních.

Pokud německá revoluce neproběhne, alternativa je jen jedna: smrt ruské revoluce nebo ostudný život v sebeklamu. Brestský mír nebyl ve skutečnosti ničím jiným, než kapitulací ruského revolučního proletariátu před německým imperialismem (…). A nyní se před bolševiky rýsuje jako konečná stanice jejich cesty to nejhorší: jako přízrak vystupuje spojenectví bolševiků a Německa (…), které před sebou staví následující úkoly:

1. prostřednictvím vyjednávání, a podle možností i uzavřením míru posílit vládu Lenina-Trockého v Rusku, aby ho do poslední kapky využili v zájmech Centrálních mocností a proti budoucnosti revolučního Ruska.

2. (…) využít vládu Lenina-Trockého pro vojenské posílení Centrálních mocností proti revoluční budoucnosti oněch revolucí.»²

Se světovou revolucí bylo vše velmi dobře promyšleno, ale opět zasáhl soudruh Lenin a protlačil podpis a ratifikaci brestského míru, což v konečném důsledku zhatilo scénář světové revoluce, protože revoluci která začala v Německu v listopadu 1918 vojenské kruhy rychle potlačily, s ohledem na příklad Ruska, který měly před očima. Ano, přivedlo to Německo k versaillskému míru, do kterého byly pod tlakem liberálně-buržoazní větvě zednářů od začátku vloženy semínka druhého vydání světové marxistické revoluce, která se neodehrála proto, že bolševici v čele s J.V.Stalinem vyloučili z oblasti legální politiky Trockého a jeho stoupence, ale to už je jiné téma.

Pokud by brestský mír nebyl podepsán, pak by Sovětská vláda skutečně mohla padnout pod údery německého imperializmu. Zda by v tom případě mohl zvítězit scénář světové marxistické revoluce, je otázka diskusní. Možná že ano, protože v té době byla likvidace obecné krize kapitalismu a přechod k marxistickému pseudosocialismu – diktatuře ideových marxistů (internacistů), organizovaných do vnitrostranických politických mafií – hlavním globálně-politickým úkolem, který řešili kurátoři biblického projektu, a perspektivy v té válce byly určovány tím, kdo se dříve zlomí. Proto Británii by také mohli pomoct zlomit se, pokud by v Německu revoluce zvítězila.

V případě vítězství „světové revoluce“ by se v první fázi vytvořila nějaká „Eurasijská federace“ s hlavním městem nejspíše v Berlíně. A to by nevyhnutelně byla tvrdá tyranie internacistů, která v uskutečněné historii nemá analogii: snad jen hitlerizmus dává určité představy o tom, co by to mohlo být.

Další otázka: mohla by se „revoluční válka“ Sovětského Ruska postavit agresi Německa v případě, že by brestský mír nebyl uzavřen?

- Ne, nemohla. Vedení rozsáhlých vojenských operací vyžaduje řízení vojsk a zdrojů. Během řízení se musí nějaké akce podnikat v dopředu dohodnutou dobu, a nějaké v závislosti na výsledku předchozích akcí. Ale v situaci, kdy libovolný mítink ve vojsku, nebo vojensko-revoluční výbor, mohl zrušit nebo odložit do schválení většinou libovolný příkaz od vyšších úrovní hierarchie řízení, vedení rozsáhlých operací se stalo nemožným, protože odmítnutí vyplnit příkaz nějakou částí vojska stavělo do nebezpečí všechny ostatní části, které pracovaly podle daného plánu, nebo znehodnocovalo dosažené výsledky.

K tomu navíc, když píší o brestském míru, obvykle zapomínají na psychodynamiku společnosti a sociálních skupin jako na proces: známý „lidový živel“, který si žije svým životem, a příkazy vlády plní nebo sabotuje podle své úvahy nebo z nevědomosti, je nejhlavnější politický faktor, se kterým více či méně úspěšně interaguje státnost a politické strany. Psychodynamika společnosti v té době byla taková, že k okamžiku vnizku Sovětské vlády se říšská armáda, ve které byl konflikt „důstojníci versus řadoví vojáci“ vždy připraven vzplanout, pokračovala rozpadat, ale ještě se nestihla rozložit a přestat existovat. Hlavní masa vojáků a námořníků se podřizovala velení – důstojníkům carské armády – podle své vůle, jiný důstojnický korpus neexistoval, ještě se nezformoval. A i když se důstojníci jmenovali zespodu „ze svých“ nebo byli volení, vůle většiny měla větší moc, čemuž slouží ilustrací například neschopnost V.N.Krylenka zachránin generála Duchonina před samosoudem.

V takových podmínkách byly dvě varianty politiky – represemi přinutit masu řadových vojáků podřídit se velení, a velící sbor přinutit podřídit se nové moci. Ale to bylo nemožné, protože neexistovala sociální síla, schopná k represím takového druhu.

Zůstávala druhá varianta – nechat psychodynamiku společnosti zlikvidovat předchozí armádu, v něčem ten proces i stimulovat, a potom vytvořit novou na jiných principech, odpovídajících reálné psychodynamice, která bude realizovat politiku Sovětské moci. Tato politika byla pod vedením Lenina také realizována v období od vyhlášení Dekretu o míru, skrz uzavření brestského míru do vítězství nad bílými a interventy v občanské válce. Tj. brestský mír v jeho historicky reálné podobě je důsledkem sabotáže vedení války Mikulášem II ze strany liberálně-buržoazních zednářů a politiky prozatimní vlády. Ale tento důsledek se realizovat v době, kdy k moci přišla RSDDS(b), která neměla prostředky během několika dní vymazat toto dědictví. Pokud by k okamžiku začátku vyjednávání o míru v Brestu stála za zády ruské delegace Rudá Armáda – taková, jaká byla i třeba na jaře 1920, pak by brestký mír byl jiný.

Tj. v Rusku dnes existuje možnost kritizovat a pomlouvat V.I.Lenina za říjnový převrat a za brestský mír jen díky tomu, že V.I.Lenin svou vůlí protlačil a realizoval jak říjnový převrat, tak i brestský mír. Tyto okolnosti neospravedlňují marxismus, nedělají ho vědeckou osnovou pro vybudování společnosti svobody a spravedlivosti, ačkoliv ve správnost marxismu V.I.Lenin věřil do konce svého života a řadí se mezi jeho klasiky. Ale při tom:

V.I.Lenin měl dostatek citu, svědomí, rozumu a dobré vůle na to, aby v kritické okamžiky historie nedělal strategické chyby, naprogramované marxismem a názorem soudruhů ve straně, a směřoval průběh událostí správným směrem. Za to mu patří dík.

Reálně lze vytknout V.I.Leninovi jen dvě věci:

• Nekriticky přijímal marxismus do konce svého života, díky čemuž poté, co se marxismus-leninizmus stal jakoby vědeckou osnovou státního budování a státního řízení v SSSR a byl pozvednut do statusu absolutní pravdy, a pochybování o něm bylo skoro vlastizrada – socialismus a komunismus v SSSR ani ve zbytku světa nemohl být vybudován.

• Ve většině případů přemýšlel V.I.Lenin o lidech v lepším světle, než ve skutečnosti byli. V důsledku toho si neuvědomoval potenciál ctižádosti, lživosti, intrikánství, bezstarostnosti, beztrestnosti a neodpovědnosti toho mravně-etického typu lidí, který popsal A.I.Kuprin v roce 1908, i když to bylo hlavní, stále aktivní nebezpečí vzniku, fungování a obnovování (při směně pokolení) Sovětské moci. Jeho škodlivost mnohokrát převyšovala nebezpečí všech skutečných i vymyšlených třídních protikladů a konfliktů.

Přesto, dílo V.I.Lenina změnilo svět, reálně ukázalo v praxi možnost a uskutečnitelnost alternativy všem systémům vykořisťování „člověka člověkem“, které byly v historii. Proto, cokoliv by nevymýšleli pomlouvači a osoby mdlého rozumu:

Lenin je veliký, veliký dvojako – svými úspěchy i svými chybami.

3.2.3. Existovala alternativa vítězství rudých?

Přesto je mnohým líto, že zvítězili rudí a ne bílí. Jsou přesvědčeni o tom, že kdyby zvítězili bílí, země by se rozvíjela úspěšněji, méně krvavě a nedošla by do katastrofy r.1991. Proto ačkoliv historie nezná podmiňovací způsob, otázka „Co by bylo, kdyby zvítězili bílí?“ je pro mnoho lidí aktuální. Ale historie na ní dala odpověď prakticky: odpověď se projevila v osudech post-carského Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, které získaly samostatnost ve výsledku krachu Ruské, Německé a Rakousko-Uherské říše.

Polsko, jen co stihlo vyhlásit nezávislost, zaútočilo na Sovětské Rusko a porazilo rudé v polsko-sovětské válce 1919-1920, z velké části díky oblíbenci Trockého Tuchačevskému (Pilsudský sám vysoko cenil vklad Tuchačevského do porážky Rudé armády během protiútoku na Varšavu). K okamžiku obnovení samostatnosti k Polsku odešly území, jejichž úroveň kultury a průmyslového rozvoje překonával úroveň rozvoje evropského území Ruska: to se týká jak území, odešlých od Německa a Rakouska-Uherska, tak i území bývalého Polského království jako části Ruské říše, které po stránce rozvoje průmyslu a vzdělání překonávaly průměrnou ruskou úroveň. Navíc k těmto si Polsko připojilo území, odervané od sousedů během polsko-sovětské a polsko-litevské války. O 20 let později bylo Polsko na hlavu poraženo wehrmachtem díky tomu, že ve srovnání s Německem bylo po vojenské a průmyslové stránce zaostalou zemí, a britští a francouzští spojenci Polsko zradili, vycházeje ze svých geopolitických zájmů: postavit proti sobě ve válce na vzájemnou likvidaci SSSR a Německo, které neměly společnou hranici dokud existovalo nacistické Polsko.

Účast SSSR na likvidaci Polska v roce 1939 je mýtus, protože když Rudá armáda začala 17. září 1939 operaci na osvobození území západního Běloruska, západní Ukrajiny a Litvy od nacistické okupace, Polsko už utrpělo nenapravitelnou vojenskou katastrofu, nevydrželo střet s třetí říší kvůli své průmyslové zaostalosti, která byla důsledkem neschopnosti její šlechty a liberální buržoazie ke státnímu řízení v zájmech rozvoje země.

Vždy, když je řeč o politice SSSR ve vztahu k Polsku od 20. let do roku 1939, je třeba nejprve vzpomenout, že Polsko té doby bylo nacistickým státem. Nezpůsobnost jeho státnosti, která podmínila jeho vojenskopolitickou slabost, dohromady s velkopolskou nadutostí dělala polský nacizmus jen méně nebezpečný pro sousedy, ale neproměňovala Polsko v etalon humanismu a etiky.

Ve státech pobaltí úroveň průmyslového rozvoje k okamžiku jejich vstupu do SSSR v roce 1940 také klesl ve srovnání s dobami carského Ruska: počet průmyslových podniků se snížil asi o ¼; v Estonsku se objevilo přísloví „Vlast Estonce je Estonsko, a hřbitov – celý svět“. Kvalita života běžných lidí v pobaltských státech byla ve srovnání s životem v Ruské říši nižší, a ve srovnání s kvalitou života v SSSR konce 30. let byla tak nízká, že buržoazní vlády těch států pod byly tlakem lidových mas nuceny souhlasit s příchodem sovětských vojsk na jejich území, což nakonec skončilo integrací těch států do SSSR v roli svazových sovětských republik.

Předkládat Finsko jako možnou alternativu prosperujícího rozvoje Ruska bez nadvlády ideových marxistů internacistů, a bolševiků, je neprávoplatné, protože v rámci Ruské říše mělo Finsko po celou dobu své existence zvláštní status a žilo si svým životem, odděleným od zbytku říše – podle svých vlastních zákonů, se zachováním mentality a psychodynamiky společnosti, odlišující Finsko od mentality a psychodynamiky, charakteristické pro ostatní oblasti říše, a především od velkoruských oblastí.

Vítězství bílých v občanské válce by znamenalo diktaturu rabovačů – takových, jejichž mravně-etický typ byl popsán A.I.Kuprinem v roce 1908. Užívali by si bohatství, místo aby pracovali na rozvoji země. To, že je to pravda, ukazuje historie postsovětského Ruska, kde se státní- i byznys-moc soustředila v rukou tohoto mravně-etického typu s primitivním světonázorem a naprostou politickou krátkozrakostí.

Tj. pokud by někdo z lídrů bílého hnutí byl schopný s menšími sociálními ztrátami, než to udělali bolševici, zabránit katastrofě vojenské porážky, rozčlenění, okupace a kolonizace Ruska, ke které mířila říše za dynastie Romanovců (analogické té katastrofě, kterou prošlo Polsko v roce 1939), pak by v občanské válce zvítězili bílí – Nejvyšší by dal vítězství jim.

3.2.4. 1945 – 1991: smysl epochy

Přesto, i když vydržel konflikt s „Eurosajuzem-1“, SSSR se nestal společností spravedlivosti a lídrem civilizačního rozvoje lidstva, a došel ke svému krachu v roce 1991. Příčiny byly jak vnější, tak i vnitřní. Vnitřní byly podstatně významnější. Hlavní z nich je spojena s objektivní zákonitostí řízení, která vyžaduje, aby systém řízení odpovídal objektu řízení v podmínkách interakce objektu řízení a prostředí, ve kterém se nachází. Ve vztahu k naší otázce: Pokud se státní moc jeví systémem řízení, a sociálně-ekonomický systém objektem řízení, pak si musí navzájem odpovídat, a i prostředí, ve kterém se objekt nachází, tj. zahraničněpolitickému okolí země i biosféře Země celkově a v rámci mezí jurisdikce státnosti, konkrétně. Toto téma je detailně rozebráno v knize VP SSSR „Úvod do ústavního práva“, proto zde objasníme krátce jen podstatu.

Sovětská moc není moc nějaké korporace, která má sloužit davu podobně tomu, jak džin z pohádky slouží majiteli lampy, ale vláda samotného lidu nad sebou samým a okolnostmi svého života. Tj. pro to, aby se Sovětská moc v takové rovině realizovala, je nutná řada podmínek, konkrétně:

• vrstva lidí, žijících podle principu „stát, to jsme my všichni“ (na rozdíl od „stát, to jsou oni, a oni nám dluží...“ nebo „stát, to je naše strana u moci, a lid nemá do řízení strkat nos“), musí být dostatečně široká na to, aby dominovala v psychodynamice společnosti a plnila strukturu orgánů státní moci, maje při tom kádrovou rezervu;

• představitelé této vrstvy – nezávisle na oblasti své profesionální činnosti – musí být kompetentní v otázkách sociálního řízení – jak v aspektu možností a praktické činnosti státní moci, tak i v aspektu možností a činnosti různého druhu veřejných iniciativ, které mají spolupracovat se státní moci v řečišti koncepce uspořádání života společnosti, vyjadřující spravedlivost;

• vědecko-metodologické zajištění státního a sociálního řízení musí být životaschopné a vyjadřovat pravdověrnou mravnost;

• společnost se musí pohybovat směrem k mravně-etické stejnorodosti vnímání světa na základě pravdověrnosti, což vyžaduje šíření v ní (a především mezi dospívající generací) efektivní poznávací tvůrčí kultury (vládnutí zobecněnými prostředky řízení první priority).

Těmto podmínkám odpovídala Ústava SSSR r.1936, avšak společnost neodpovídala ani jim, ani Ústavě SSSR 1936, konkrétně:

• v psychodynamice společnosti dominovala pozice, podle níž se o všechny stará a za všechno odpovídá „vykonávající funkci cara“, a všichni ostatní mají být věrní poddaní, tudíž jejich samostatná iniciativa není na místě a má být trestána;

• vědecko-metodologické zajištění státního i sociálního celospolečenského řízení ve formě marxismu-leninismu je neživotaschopné a neodpovídá úkolu vybudování socialismu a komunismu jako společnosti spravedlivosti, ve které je nemožný jakýkoliv parazitismus na práci a životě druhých, nemluvě už o vykořisťování většiny ze strany určitých menšin³;

• byrokracie se stala vykořisťovatelskou parazitickou třídou, která ztratila patriotismus, a byla připravena prodat vlast tomu, kdo slíbí více zaplatit.

V důsledku tohoto nesouladu reálného života SSSR, „věrná poddanost“ vyhlašovaná za ideál v jeho propagandě se časem týkala menšího a menšího okruhu lidí – jak mezi sovětskou „elitou“, tak mezi prostými lidmi, a mravně etický typ, popsaný A.I.Kuprinem začal ve všech sférách pronikat na řídící pozice. Ve výsledku v roce 1991 málo kdo projevil iniciativu k záchraně SSSR.

Tento fakt se stal pro mnoho „ideologů“ v naší zemi i v zahraničí důkazem toho, že „ideály komunismu jsou nerealizovatelná chiméra“; že Velká říjnová socialistická revoluce je „chyba historie“; že „Rusové dokázali svou chybnou cestou všem národům svou rasovou a civilizační podřadnost“; že „země se musí rychle vrátit k obecně lidským hodnotám pokroku“ atd. Namítnout proti tomu je nemožné jen v tom případě, pokud nevidíme hlavní problém a hlavní úkol lidstva a Ruska, o kterých jde řeč v kapitole 3.1, nebo na ně zapomeneme.

Pokud si uvědomujeme podstatu toho problému a úlohu nutnosti jeho řešení, pak hodnocení epochy 1917-1991, uvedené výše, jsou nesmyslné. Za prvé, epocha 1917-1991 není stejnorodá:

• období 1917 – 1945, to je období relativně úspěšného kulturního rozvoje všech národů bývalé Ruské říše v hranicích SSSR, což se stalo základem pro úspěšné předejití katastrofy Ruské mnohonárodnostní civilizace, ke které by zemi nevyhnutelně přivedli Romanovci na základě politiky stavovsko-kastovního rodového zřízení, ve kterém jsou osobní rozvoje a svoboda všech nemožné;

• období 1945-1991, to je období životních projevů chyb v řešení hlavního úkolu lidstva i Ruska, o kterém byla řeč v kapitole 3.1.

Jde o to, že pokud se chyby mravnosti a vnímání světa neidentifikují zavčas na etapě vzniku možnosti negativního průběhu událostí, tendencí realizace negativních procesů, nebo poukázání na ně se ignorují, pak problémy spojené s chybami se stávají realitou života, aby lidé pocítili jejich důsledky ve svém každodenním životě, aby se zamysleli a uvědomili si, že je to skutečně zlo.

Tak například pokud by nebyl hitlerizmus, pak by Evropa dodnes přebývala v přesvědčení, že evropský člověk není mravně-eticky schopný k takovým zvěrstvům; že ti, kdo vytýká Evropanům mravně-etickou připravenost k zvěrstvům, tak jen pomlouvají „vysoce kulturní a civilizované“ národy. Ale mravní připravenost k zvěrstvům se projevila v hitlerizmu, čím dokázala opodstatněnost těch výtek, které zněly ještě v 16-19. století z úst prozíravých lidí. Ale jak ukazují události v životě současné EU, epocha projevení mravně-etických defektů Evropanů skrz hitlerizmus a vztah k němu, nebyla patřičným způsobem zhodnocena, což je pro Evropu nebezpečné novými nepříjemnostmi a problémy...

To se týká i epochy 1945-1991 v SSSR: to byla epocha projevů mravně-etických defektů, nedovolujících řešit úlohu vykořenění procesu reprodukce při směně pokolení nízké vrozené morálky stádně-smečkovitých opic druhu „Člověk rozumný“ a nevratného vzniku civilizace lidskosti. Zhodnocení té epochy ve vztahu k postupnému řešení úkolu vybudování kultury lidskosti, stabilní při směně pokolení, ve které všichni žijí pod nadvládou diktátu svědomí, nastoluje otázku o projektu budoucnosti. Ve spojení s touto otázkou o projektu budoucnosti se obrátíme ke zkoumání toho, na co pracují politické strany a do stran neorganizované ideově různorodé společenské síly v postsovětském Rusku.

3.2.5. Fantazie neuskutečnitelné minulosti

Pokud budeme k politickým stranám aplikovat požadavky, smysluplné z hlediska řízení, pak každá strana je povinná vypracovat a publikovat svůj projekt budoucnosti. Projekt budoucnosti musí zahrnovat následující komponenty:

• učebnici domácí historie jako komponenty globálního historického procesu;

• učebnici sociologie, která by poskytovala představy o objektivních zákonitostech, kterým je podřízen život lidí, společností a lidstva celkově, a o tom, jak na základě těch zákonitostí budovat politiku státu a společenské samořízení;

• učebnici ekonomické teorie, která by pokrývala tématiku fungování globální ekonomiky, makroekonomiky státu i mikroekonomiky s ohledem na zvláštnosti odvětví a regionů, jejich ekologie a demografie;

• pravidelně obnovovanou verzi analyticko-programového stranického sborníku na téma „Aktuální problémy součanosti a blízké budoucnosti: cesty a metody jejich řešení“.

Pokud se podíváme na tento soupis požadavků na politické strany, pak ani jedna z politických stran postsovětského Ruska mu neodpovídá. Všechny strany Ruska bez vyjímky ve své veřejné politice nejdou nad rámce předvolebních sloganů a hesel „za všechno dobré proti všemu zlému“. A pokud si odmyslíme známý vzhled a hlas jejich lídrů a dalších představitelů a budeme zkoumat jen stranickou aktivitu podle zápisů a dalších textů, pak ne vždy je možné poznat, jaká konkrétní strana je autorem konkrétního textu.

Jediné zkoumání systémových problémů země a projektu budoucnosti – parlamentní slyšení ohledně Koncepce společenské bezpečnosti 28.11.1995 – bylo zapomenuto poslanci dalších období, a média ani tehdy, ani v další době mu neudělila patřičnou pozornost.

Pozice médií a jejich mlčení o těch parlamentních slyšeních není nějaké nedorozumění. To je pozice „čtvrté moci“ - údajně nezávislých médií: v nich se nikdy nerozebírají projekty budoucnosti a způsoby jejich realizace. V nich jsou buď konkrétní události, které z větší části nemají osudový význam, nebo prázdné mlácení slámy na téma „je třeba být za všech dobré a proti všemu zlému“. Ale nikdy tam není posuzování systémotvorných principů, vytvářejících problémy v životě lidí a země, a nikdy tam není posuzování projektů budoucnosti a jejich systémotvorných principů, které mohou ty problémy vyřešit.

Pod příkrovem toho mlácení prázdné slámy různé politické síly, organizované na mafiózních principech, provádí každá svou politiku mlčky – konaje podle principu, „kdo ví ten pochopí, a kdo neví nebo nepochopil, to je jeho problém“.

Ve výsledku takového součtu blábolení a konání mčlky, to, co sebou představuje politika státu jako mnohoaspekní a vnitřně vícenásobně konfliktní proces řízení života společnosti, neví prakticky nikdo, snad kromě hrstky efektivních analytiků.

To však neznamená, že ani jedna strana a politické síly, neorganizované do stran, nepracují na nějaký projekt budoucnosti: oni všichni pracují na nějakou konkrétní budoucnost. Ale abychom pochopili, na jakou budoucnost pracuje každá z nich, je užitečné obrátit pozornost na následující okolnost:

Ve všech veřejných vystoupeních se všechny strany vyhýbají posuzování problémů nespravedlivosti v postsovětském Rusku, ale ne na úrovni těch či oněch faktů, ale na úrovni systémových principů organizace života společnosti, které vytvářejí a obnovují nespravedlivost různého druhu v následnosti generací. Tím spíše se nikdy neposuzuje problematika systémově organizovaného vykořisťování většiny obyvatel menšinami různého druhu jako projev vyšších forem nespravedlivosti.

To znamená, že všechny politické strany Ruska bez výjimky, jsou ve své podstatě podvodné komerční uskupení, stojící na stráži zájmů parazitů a vykořisťovatelů, a nikoliv vyjádřitelé národních zájmů a uskutečňovatelé ideálů spravedlivosti v politice.

„Jediné Rusko“ vzniklo jako „odborový svaz“ úspěšných byrokratů a dodnes se nestalo politickou stranou. Tato její třídně-byrokratická podstata určuje mnohé v její činnosti i nečinnosti. Jak už bylo nejednou řečeno výše, byrokracie je v principu sociálně bez-ideová. Její vlastní korporativní systémotvorná idea může být krátce vyjádřena následovně:

My se zabýváme velmi důležitou sociálně významnou činností, a proto:

• naše příjmy mají být mnohonásobně vyšší, než příjmy prostých lidí, kteří se zabývají běžnými věcmi;

• my sami řešíme všechny otázky kádrové politiky, protože jen my jsme profesionálové na řídících postech;

• specifiku nám podřízených oblastí činnosti máme právo neznat, protože naše poslání je řídit podřízenými, stavět jim úkoly, a nikoliv se babrat s detaily nejrůznějšího druhu – tím se mají zabývat podřízení;

• za všechny úspěchy máme odměny získávat především my, protože bez našeho moudrého vedení by ty úspěchy byly nemožné, a to, koho z podřízených je třeba odměnit nebo povýšit, rozhodujeme také my;

• naši podřízení mají znát vše o oblastech činnosti nám podřízených a zajišťovat úspěšnost naší činnosti, z pocitů vděčnosti vůči nám, nezávisle na výši platu kterou jim určíme a nezávisle na tom, jak s nimi oráme;

• pokud se dějí nějaké neúspěchy, pak za ně můžou výlučně podřízení, a nikoliv my, protože my jsme profesionálové a podřízení buďto projevili svou neprofesionalitu během řešení námi postavených úkolů, nebo nás jednoduše podrazili a zneužili naši nevědomost o detailech různého druhu, charakteristických pro poručené dílo;

• profesionálové, kteří nepatří k naší korporaci, nás nemají právo soudit, protože oni neznají to, co víme jen my, a všechny výtky podobného druhu ze strany společnosti jsou antipatriotické a jsou protistátní činností, která se má potírat: nakolik tvrdě, to závisí na tom, jak zhodnotíme okolnosti.

Vedle toho je pro byrokraty charakteristické:

• Zaměňovat dílo jako takové koloběhem dokumentů. V krajních situacích se dílo jako takové vůbec nedělá a jen se produkují a konzumují dokumenty.

• Kvůli své nekompetenci je pro byrokraty typické požadovat po podřízených, kteří se věnují dílu, kvanta informací, které necharakterizují dílo a proto nejsou pro řízení potřebné. Takové informace požadují v režimu „pro každý případ“. Sběr a zpracování těchto z hlediska řízení zbytečných informací může podřízené zatěžovat do té míry, že věc sama se přestane dělat.

Byrokraty se stávají nejen ambiciózní lemry, které nestojí o to získat kompetenci v samotném díle, ale stát se byrokraty jsou odsouzeni i jedinci trpící neúplně rozvinutým mozkem nebo narušením jeho struktury, díky čemuž nejsou schopní myslet procesně, což je odsuzuje na byrokratický styl řízení⁴.

Ale byrokracie kvůli své sociální bez-ideovosti nemůže být subjektem politiky, vždy je nástrojem nečí politiky. Proto je byrokracie vždy odsouzena nacházet se v područí pána, který je nositelem nějaké sociálně významné ideje, kterou chce realizovat prostřednictvím práce byrokracie. Pánem pro ni může být buď diktátor (varianta – junta v čele s diktátorem), nebo neveřejná politická mafie, obvykle zednářstvo, ačkoliv o takovou moc nad byrokracií mohou usilovat i nositelé místních esoterických tradic; a vně oblasti biblické kultury jsou to zpravidla nositelé místních esoterických tradic, ačkoliv periferie zednářstva, která pronikla do místních kultur, také může usilovat o moc nad byrokracií. Díky jednomu aspektu té okolnosti (proniknutí zednářství) nemá „Jediné Rusko“ nic, kromě „liberální platformy“, a díky dalšímu aspektu stejné okolnosti ho obviňují, že je to „kapesní strana Putina-diktátora“. Ale protože Putin neohlásil žádný projekt budoucnosti, pak v oblasti činnosti „Jediného Ruska“, které je podřízené zednářům, je věrné své liberální platformě a ve své podstatě je to antiruská, antinárodní strana. Konkrétně se to projevilo v tom, že i když měla většinu v Dumě, systématicky během mnoha let nedělala nic pro to, aby podřídila Centrální banku státu, a pokud takové pokusy dělal někdo jiný, sabotovala je.

Tj. „Jediné Rusko“ provádí politiku v souladu se svou „liberální platformou“, a realizuje pokus vrátit Rusko do stavu po únorovém-purimském převratu roku 1917 s cílem zajištění vykořisťování země zahraničním a nadnárodním kapitálem.

LDPR (V. Žirinovský) během celé své existence vyjadřuje lítost nad tím, že: Mikuláš II nebyl schopný vykořenit revoluční nákazu a předejít revolucím, a pokud přeci jen uznáme únorový převrat jako historickou danost, pak druhá porce lítosti LDPR, to je lítost nad tím, že Velká říjnová socialistická revoluce se uskutečnila. Ve své podstatě jsou to pokračovatelé L.G.Kornilova, a nikoliv A.F.Kerenského, a také chtějí vrátit Rusko do stavu po únorovém-purimském převratu 1917. Odlišnost jejich buržoazního liberalizmu od buržoazního liberalizmu „liberální platformy“ „Jediného Ruska“ je v tom, že LDPR je pro hlavní roli domácího kapitálu v ekonomice, a nikoliv zahraničního a transnacionálního při libovolném charakterů moci – monarchistickém nebo republikánském.

KPRF (Komunistická strana Ruské federace): její hlavní úkol je utírat slzy starším generacím, cítícím nostalgii po SSSR různých období jeho historie, kromě chruščovského „oteplení“. Od KSSS (Komunistická strana Sovětského svazu) se odlišuje tím, že připouští do svých řad věřící a pokouší se podložit životaschopnost socialismu nejen odkazy na vědu (ve formě marxismu-leninismu), ale i odkazy na tradiční vyznání – především na Nový zákon, protože se znalostí textů jiných tradičních vyznání v Ruské civilizaci, je to u stranických ideologů velmi špatné. Nároky KPRF na roli pokračovatele díla bolševismu jsou nepodložené, protože její vedení nejsou bolševici, ale pokračovatelé těch stranických byrokratů, které během perestrojky odsunuli na vedlejší kolej Gorbačov a Jakovlev se svými týmy. Perspektivy zvětšení členské základny díky přítoku mládeže, znepokojené perspektivami budoucnosti země i lidstva, KPRF nemá žádné. Největší průšvih by pro tuto stranu bylo omylem získat parlamentní většinu, nebo vítězství jejího kandidáta v prezidentských volbách: co v takovém případě dělat, KPRF neví.

„Spravedlivé Rusko“ - od začátku mrtvě narozené dítě, protože její vytvoření byl pokus zavést do politického života Ruska „normální“ sociálně-demokratickou stranu evropského typu, která by simulovala proces přechodu od kapitalizmu k socialismu evoluční, nikoliv revoluční cestou. Proč simulovala? Proto, že nemá vědecko-metodologické zabezpečení procesu takového přechodu a je založená na vědě euro-amerického typu (společné pro liberálně-buržoazní kapitalizmus), která není znepokojena řešením úlohy transformace nepersonifikovaného finančního otrokářství, uskutečňovaného pány transnacionálního lichvářského (bankovníh) sektoru, na společnost skutečné svobody.

Strana „Velká Otčina“ (PVO) N.V.Starikova se do parlamentu nedostala, protože díky akcím především stoupenců „liberální platformy“ „Jediného Ruska“ nebyla připuštěna k parlamentním volbám 2016. Kromě toho, nedisponuje také žádným vědecko-metodologickým zabezpečením. Její popularita a podpora určité části obyvatel byla podmíněna osobou lídra – N.V.Starikova. Tj. jedná se o stranu vůdcovského typu, v tom smyslu je analogická NSDAP v čele s Hitlerem. S ohledem na tuto charakteristiku PVO jako strany, formované kolem osobnosti vůdce, je otázka o její ideologii druhotná. Sám N.V.Starikov vícekrát prohlásil, že je pravoslavný, ale staví se s respektem i k dalším konfesím. Prohlášení podobného druhu jsou předpokladem ke spolupráci s monarchisty a pravoslavnou církví. Avšak v roce 2017 začala kampaň ohledně diskreditace N.V.Starikova, jehož obvinili v utrácení peněz ze sbírek na vdovy a děti Donbasu na stranické účely. Diskreditace vůdce, pokud bude úspěšná, a také odchod vůdce od válu nebo na onen svět, staví kříž na perspektivách strany vůdcovského typu. Následnost vedení je možná jen v případě, pokud je ve straně vědecko-metodologické zajištění její činnosti, kterým disponují dostatečně široké vrstvy stranických mas a všichni členové stranického aparátu bez výjimky. To v PVO není přítomno, proto nemá ani perspektivy.

Přesvědčení monarchisté si přejí vrátit Rusko buď k režimu, který vznikl na základě „Ústavy Ruské říše“ - „Svodu základních státních zákonů Ruské říše“, zavedeného 26.4.1906, nebo k reřimu neohraničeného samoděržaví, které existovalo v Ruské říši do publikování manifestů z 6.8.1905 a 17.10.1905⁵. Avšak monarchisté nejsou organizováni jako jakákoliv známější politická strana, a konají ve formě jednoho z proudů RPC (Ruské pravoslavné církve) (konkrétně, ve formě sekty tzv. „carebožniků“ v lůně RPC), hlásajících ideu o tom, že car Mikuláš II svou mučednickou smrtí vykoupil jak svoje hříchy, tak i hříchy věrných poddaných, kteří ho zradili, i hříchy následných pokolení, čímž je podobný Kristu, a tím pádem je třeba jen uznat nárok a návrat na trůn Ruska zákonných následníků z rodu Romanovců, a ve výsledku nastane šťastný život pro všechny v obrozené Ruské říši. Avšak vědecko-metologické zabezpečení monarchisté také nemají, a myslí si že ho ani nepotřebují, protože předpokládají, že:

• Bůh bude inspirovat cara výlučně na blahé a moudré konání,

• car bude Bohu naslouchat,

• a věrní poddaní budou radostně plnit carskou vůli.

Proč se takový režim má stát realitou, ačkoliv se nestal realitou ani v říšské minulosti Ruska, ani v Moskevském knížectví v době vlády Rurikovců, je otázka, která se nepokládá. Předpokládá se jen věřit, že to bude právě tak.

Zda se podobná víra jeví vírou, rovnocennou víře (důvěře) Bohu? - to je také otázka nepodléhající posuzování, stejně jako to, že občanská válka 16-17. století, v jejímž důsledku se Romanovci dostali k moci, byla organizována při jejich aktivní účasti, protože oni patřili k té části bojarů (šlechty), která neuznávala nárok na trůn ani Ivana IV (Hrozného), ani jeho následníků, ani Borise Godunova a jeho následníků.

Kromě toho, pro monarchisty by bylo užitečné obrátit pozornosti na následující fakt: pokud car ve svých apelech k národu začínal ze slov „Boží milostí My, Mikuláš II, Imperátor a Samodržitel Všeruský...“, pak těmi slovy odpovědnost za všechno zlo, které pramenilo z jeho politiky ve stylu „neprotivit se zlu...“ se nejen v plné míře vkládá na Nejvyššího, ale také se prezentuje jako Boží vůle. S tímto předkládáním zla jako Boží vůle Bůh souhlasí? - jak a čím se projevuje tento souhlas? Nebo odpověď na tuto otázku neexistuje, protože opět „Bůh nás neslyší, ať voláš jak voláš...“? Nebo Jeho odpovědi projevené v průběhu životních okolností se vám nelíbí, a přejete si, aby Bůh plnil vaše vrtochy?

RPC – Ruská pravoslavná církev – se stala de-facto politickou stranou navzdory svým prohlášením, že církev je vždy vně politiky, ačkoliv de-iure se politickou stranou nejeví a voleb se neúčastní. RPC je skutečně jednou z politických stran.

Za prvé, Bible, kterou RPC uznává za „svaté písmo“ obsahuje nejen učení o vzájemných vztazích lidí s Bohem, ale i učení o tom, jak se má budovat sociální organizace a vzájemné vztahy lidí v souladu s tím, co je v Bibli předkládáno jako doporučení Nejvyššího ohledně dané problematiky. Toto učení je instrukce (přikázání) ohledně vybudování globálního systému finančního otrokářství a o životě otroků v pokornosti pánům tohoto údajně Bohem posvěcenému systému:

«Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok (v kontextu – soukmenovci-židovi) ani za stříbro, ani za pokrm, ani za cokoli, co se půjčuje na úrok; cizinci (tj. nežidovi) na úrok dávej, aby ti hospodin, bůh tvůj (tj. ďábel, jestliže se podíváte na podstatu lichvářského parazitismu z hlediska svědomí: proto jsou také slova „hospodin“ a „bůh“ v tematickém výběru citací, který uvádíme všude psána malými písmeny) požehnal ve všem, k čemu přiložíš ruku svou na zemi, do které jdeš, abys ji ovládl» (to poslední se netýká jen starověku a země zaslíbené starověkým židům Palestiny, neboť to není převzato ze zprávy o dešifrování jediného svitku nalezeného při vykopávkách, ale ze současné, masově vydávané knihy, propagované všemi Církvemi a určitou částí „inteligence“ jako jediná pravda seslaná nám údajně Shora) - Deuteronomium, 23:19, 20. «…a budeš půjčovat mnohým pronárodům a sám si půjčovat nebudeš [a budeš vládnout nad mnohými národy, a oni nad tebou vládnout nebudou]. ⁶ Hospodin [bůh tvůj] tě učiní hlavou a ne chvostem, budeš vždy stoupat výš a neklesneš níž, budeš-li poslouchat příkazy hospodina, svého boha, které ti dnes udílím, abys je bedlivě dodržoval, a neuchýlíš se od žádného ze slov, která vám dnes přikazuji napravo ani nalevo tak, že bys následoval jiné bohy a sloužil jim.» Deuteronomium, 28:12 — 14⁷. «Potom synové cizinců (tj. následující pokolení nežidů, jejichž předci u plemene lichvářů-souvěrců upadli do úmyslně nesplatitelných dluhů) budou stavět hradby tvoje (jako jsou dnes mnohé rodiny palestinských Arabů závislé na možnosti jezdit za výdělkem do Izraele) a jejich králové ti budou k službám (na jeden z nevydařených komplimentů na svou adresu: „Vy jste král židů“, odpověděl jeden z Rothschildů: „Já jsem žid králů“); neboť ve svém rozlícení jsem tě bil, ale ve své blahosklonnosti k tobě budu milostivý. Tvé brány budou neustále otevřené, nebudou zavírány ve dne ani v noci, aby k tobě přicházely pronárody se svým bohatstvím a přiváděly i své krále. Neboť pronárody a království, jež by ti nechtěly sloužit, zhynou, takové pronárody propadnou úplné zkáze.» - Izajáš, 60:10-12.

Tato doktrína má od prvopočátku rasistický charakter:

«…nebudeme dávat své dcery národům cizozemským a jejich dcery nebudeme brát pro své syny.» (Nehemjáš, 10:30,31); «země, do které vstupujete, abyste ji obsadili, je země znečištěná nečistotou cizozemských národů, jejich ohavnostmi, kterými ji ve své nečistotě naplnili. Proto nedávejte své dcery jejich synům a jejich dcery neberte pro své syny, a neusilujte NIKDY (vyčlenili jsme v citaci) o pokoj s nimi, abyste se na ní upevnili a užívali dobrých darů té země a navěky ji pro své syny podrobili.» (2. kniha Ezdráše, 8:80 – 82).

RPC toto pomocí kánonu Nového zákona prohlašuje ve jménu Krista, bez jakéhokoliv opodstatnění, jako Boží záměr platný do konce věků:

«Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky⁸. Nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze zákona, dokud se všechno nestane», — Matouš, 5:17, 18.

«Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť.» Matouš, 5:39, 40. « Nesuďte, abyste nebyli souzeni.» (tj. rozhodovat o tom, co je Dobro a co Zlo v konkrétních životních situacích nemáte právo, a proto se ničemu neprotivte) Matouš, 7:1. «Otroci, poslouchejte své pozemské pány … » (Efezským, poselství apoštola Pavla, 6:5-8)⁹. «Služebníci, podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým. V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně.» — 1. list Petrův, 2:18-19.

Krátce vyjádřenou jednou větou: Buďte otroky a poslouchejte své pány jako samotného Boha, protože otrokářství je Bohem posvěceno a Bohu se líbí vaše utrpení v nespravedlivosti.

Za druhé, podstatná část poslanců a státních činovníků všech úrovní, ačkoliv nezná Bibli a nezná tradice a nuance věrouky, přece jen je „ocírkevněna“ (ve smyslu občasných návštěch kostelů a besed s církevními hodnostáři), a považuje se za ony pány a realizuje tento status ve vztahu k prostým lidem a jeho představitelům. Díky této okolnosti nejsou v principu schopní provádět jakoukoliv jinou politiku, kromě politiky v řečišti koncepce „Buďte otroky a poslouchejte své pány jako samotného Boha, protože otrokářství je Bohem posvěceno a Bohu se líbí vaše utrpení v nespravedlivosti“. Svoboda a spravedlivost jsou těm „pánům“ cizí, stejně jako i všem dalším „pánům“ v historii¹⁰.

RPC tedy lže, když tvrdí, že perzekuce církve ze strany Sovětské moci od roku 1917 do obnovení patriarchátu v roce 1943 byly perzekucemi bezbožníků proti Spravedlivým, stojícím ve víře, a pak, údajně, se Stalin začal bát hrůz války jako Božího trestu vůči bezbožné moci, zamyslel se s začal podporovat církev. Perzekuce byly ne za víru Bohu, ale za tupou politiku, prováděnou duchovními plošně (vesničtí popové byli vydržováni kulaky), a za bezbožnou tupou víru v to, že výše uvedená doktrína skoupení světa na základě monopolu na lichvu a zotročení všech, je vyjádřením Božího Záměru.

A tím spíše je třeba být idiotem, aby si člověk myslel, že J.V.Stalin v roce 1943 přestal věřit v ideály komunismu a tajně se vrátil do lůna církve, kterou přestal perzekuovat, aby znova hierarchové začali kázat: „otroci, poslouchejte své pány jako samotného Boha...“.

Perzekuce církve byly zastaveny proto, aby bílé i černé duchovenstvo a všichni další „ocírkevnění“ přehodnotili úspěchy, chyby a perspektivy socialistického budování, a vrátili se k původnímu křesťanství, jehož Zákon na všechny věky začíná slovy: „Zákon a proroci do Jana; od nyní se zvěstuje Království Boží a každý do něj svým úsilím vchází“ (Lukáš 16:16), podle nichž by se měl každý věřící řídit na základě své vůle a rozumu, a vnášet svůj vklad do budování Království Božího na Zemi v souladu se slovy modlitby „Otče náš“: „... přijď Království Tvé, buď vůle Tvá jako v Nebi, tak i na Zemi“ (Matouš 6:9-13).

Ale církve Říma i Byzance prohlásili učení Krista o vybudování Království Božího na Zemi úsilím samotných lidí, konajících v Božím vedení, za kacířství. Zakladatelem tohoto „kacířství“, odsouzeného k Vítězství, je Kristus, a uctívání Krista všemi církvemi jeho jména je licoměrnost před Bohem. V tom spočívá mystický aspekt perzekuce církve ze strany Sovětské moci.

Návrat RPC ke kázání „otroci, poslouchejte své pány jako samotného Boha...“ je ukazatelem zjevného konfliktu hierarchie RPC s Božím Záměrem. V důsledku tohoto RPC jako de-facto politická strana také nemá projekt budoucnosti, který by byl podporován Shora. A proto její úsilí ohledně pasení politiků, činovníků a poslanců v řečišti doktríny „otroci, buďte poslušní, peníze nejsou, ale držte se...“ a odpovídající politické projekty ohledně návratu země do liberálně-buržoazní republikánské minulosti února 1917 nebo do dřívějších monarchistických dob – nepřivedou k vybudování životaschopného sociálně-ekonomického systému. Háček je v tom, že Záměr si přeje řešení úlohy, popsané v kapitole 3.1, ve vztahu se skutečným smyslem křesťanství: „Zákon a proroci do Jana; od nyní se zvěstuje Království Boží a každý do něj svým úsilím vchází“ (Lukáš 16:16). Proto budou Shora podpořeni ti, kdo pracují pro tuto mnohonárodnostní ideu – jedinou ideu, vytvářející bezkonfliktní patriotizmus všech národů.

Existuje ještě několik parlamentních stran, které si jednoduše jen dělají reklamu na pozadí všech událostí, a proto nemohou minout ani sté jubileum Velké říjnové socialistické revoluce. Tak Strana lidové svobody (PARNAS) a „Jabloko“ slibují, že v případě jejich zvolení do dumy vnesou zákon o právním hodnocení Říjnové revoluce a rozehnání zasedání Ustavujícího shromáždění roku 1918¹¹.

To je ukázkový příklad idiotizmu: na základě jakých zákonů chtějí dát právní hodnocení Velké říjnové socialistické revoluci? - na základě zbytků zákonů Ruské říše, ke kterým přidali své perly prozatimní vlády? – z pozic zákonů Ruské říše jsou všichni aktéři únorového buržoazního převratu velezrádci.

Parnasovci, jabločnici a všichni další by měli nakonec pochopit, že princip „neznalost zákonů neomlouvá“ má velmi ohraničenou funkčnost ve vztahu k zákonům, vytvořeným lidmi. Když historicky zformovaný právní systém vchází do konfliktu s Všedržitelností a objektivními zákonitostmi, kterým je podřízen život lidí, národů, lidstva, pak tento princip ztrácí sílu ve vztahu k zákonodárství, protože se skrz něj realizuje Všedržitelnost a objektivní zákonitosti, které si mnozí lidé nepřejí znát.

Kromě toho, ustavující shromáždění, s jehož svoláním zdržovala prozatimní vláda skoro celý rok bez příčiny (pokud nebereme v úvahu zednářský projekt předání moci internacistům-marxistům), k okamžiku rozpuštění 5. ledna 1918 nemělo kvórum.

«Předsedou byl zvolen pravý eser V.M.Černov (bývalý ministr prozatimní vlády). Předseda VCIK¹² J.M.Sverdlov přečetl „Deklaraci práv pracujících a vykořisťovaného lidu“¹³ a navrhl shromáždění přijmout ji, tj. přiznat Sovětskou moc a její dekrety: o míru, o zemi atd. Leví eserové také vyzvali shromáždění přijmout deklaraci a předat moc Sovětům.

Ustavující shromáždění Deklaraci odmítlo (237 hlasů proti 138). Poté bolševici a leví eseři opustili shromáždění. Shromáždění už nemělo kvórum a přijalo usnesení o tom, že nejvyšší moc v zemi náleží jemu. V pět ráno navrhl anarchista A.G.Železnjakov, velící ochrance, V.M.Černovovi ukončit práci zasedání, s odůvodněním „Stráže jsou unavené.“¹⁴

Ve výše uvedeném úryvku o rozpuštění Ustavujícího shromáždění je jedna nuance, na kterou málokdo obrací pozornost. Zdálo by se, že všichni účastníci Ustavujícího shromáždění odmítnou tyranii a všichni oni jsou stoupenci demokracie-lidovlády. Sověty, aktivní k tomu okamžiku v hlavním městě a v mnoha oblastech Ruska, byly orgány moci, sestavené z představitelů lidu. Proč tedy Ustavující shromáždění hlasuje proti Sovětské moci?

Odpověď na tuto otázku je prostá:

• za prvé, v „Deklaraci práv pracujících a vykořisťovaného lidu“ se přímo staví úloha vykořenění vykořisťování člověka člověkem, a ti, kdo v Ustavujícím shromáždění hlasovali proti Sovětské moci, byli sami představiteli vykořisťovatelských tříd nebo jejich loutkami;

• za druhé, Sovětská moc, to jsou představitelé lidu ze středu samotného lidu, a nikoliv z prostředí „elity“, která slibuje bránit zájmy lidu, a ti kdo hlasovali proti, jsou právě oni „elitáři“, kteří se jakoby starají o blaho lidu, ve stylu jednoho ze sloganů LDPR „jsme za chudé, jsme za Rusy“, kde nevyřčeno zůstalo: „vládneme jak chceme, žijeme pro požitky a nic si neodpíráme, a oni nám to zaplatí“.

Ustavující shromáždění tím pádem nijak nemohlo hlasovat kvalifikovanou většinou pro „Deklaraci práv pracujících a vykořisťovaného lidu“.

Parnasovci a jabločnici předpokládají, že při takovém rozložení sil bolševici a leví eseři, kterým defakto náležela státní moc už více než dva měsíce, se měli omluvit „Ustavujícímu shromáždění“, souhlasit s tím rozhodnutím, rozpustit Sověty a účastnit se nekonečného liberálního žvanění, zatímco země umírá pod vládou liberoidů té epochy, místo toho, aby organizovali státní řízení a ekonomiku a tím zachránili zemi. - Zjevný idiotizmus.

Další aspekt: pokud už shromáždění dokonce při absenci kvóra prohlásilo, že nejvyšší státní moc patří jemu, a nebyly to prázdná slova, pak by poslali soudruha Železnjakova spolu s jeho doprovodem do známých míst a začali by budovat demokratický právní stát. Takto historie s rozpuštěním shromáždění jen ukazuje, že se shromážili páni, prezentovali své panské nároky a neschopnost, ale můžou za to jako vždy „otroci“.

Také by bylo užitečné aby si parnasovci a jabločnici vzpomněli, že když se členové shromáždění, kteří neuznali rozpuštění, shromáždili v Samaře, nazvali se Výborem členů Všeruské vlády a pokusili se začít pracovat jako vláda Ruska, alternativní bolševikům, pak vše skončilo tak, že začali prohrávat bojové srážky s rudými, nastrojili proti sobě mnoho vrstev obyvatel, načež objevivší se „odnikud“ vrchní vládce Ruska a zároveň důstojník britské koruny A.A.Kolčak všechny ty, komu se nepodařilo utéct, postřílel. Ale ke Kolčakovi liberoidi výtky nemají, jen litují, že nebyl schopný porazit rudé a „zachránit od nich Rusko“, pro radost států Západu.

Také je třeba vzpomenout, že v úvodních etapách vzniku Sovětské moci, dokonce na samotném začátku občanské války, mnozí protivníci sovětské moci, kteří proti ní bojovali se zbraní v ruce, byli poté, co padli do zajetí, propuštění bolševiky na slib, že už proti sovětské moci nepozvednou zbraň a zdrží se nepřátelských aktivit. Konkrétně, „mnozí lídři kontrarevoluce, jak to jde vidět z dokumentárních materiálů, - generálové Krasnov, Maruševský, Boldyrev, známý politik V.Puriškevič, ministři prozatimní vlády A. Nikitin, K.Gvozděv, S.Maslov, a i mnozí další – byli propuštěni na svobodu na čestné slovo, ačkoliv o jejich nepřátelství vůči sovětské moci nemohlo být pochyb“¹⁵. Všichni svoje slovo porušili.

Rudý teror byl až potom: když válka bílých proti Sovětské moci už vypukla, včetně díky aktivitám těch, co byli propuštěni na čestné slovo a ve zdraví.

Celkově, podobně jako ostatní strany, „Parnas“ ani „Jabloko“ projekt budoucnosti nemají.

Je ještě jedna strana – strana administrativní moci, nikoliv technický personál, ale funkcionáři, ve své většině byrokraté, jejichž podpis dodává pravomoc různým řídícím rozhodnutím, tj. korpus činovníků celkově. Jsou členové různých politických stran, členství v nichž „vykonávající funkci cara“ nebrání, a také jsou to bezpartijní.

Během prezidenství B.Jelcina se zabývali třemi druhy činností: 1) obohacovali se zneužitím pravomocí, tvořili navzájem nepřátelské skupiny, bojující o moc a odstranění konkurentů, 2) byli nervózní, protože cítili, že to nemůže trvat věčně, a kromě toho, některé z nich zabíjeli jejich „kolegové“ ze světa organizovaného zločinu – jak vycházeje ze svých kriminálních zájmů, tak i na objednávku představitelů byznysu a kolegů-konkurentů ze samotného aparátu státní moci. Poslední okolnost nepřidávala jistotu v zítřejším dni ani těm, komu se povedlo nakrást hodně a pokračoval krást dále. Přikázání „nezabiješ“ se jak v biblickém znění, tak ve znění kriminálně-romantickém, dodržovalo jen v míře nejistoty ohledně vlastní beztrestnosti.

V takových podmínkách bylo nemožné zabývat se vlastním státním řízením (tj. stanovováním cílů, formulací úkolů a organizací jejich řešení), a to také vyvolávalo nepokoj, protože pociťovaná blízkost krachu státu nastolovala úlohu evakuace sebe a svých blízkých a nakradeného do civilizovanějších zemí s následným pokusem o legalizaci nakradeného, což nebylo garantováno.

Poté, co B.Jelcinovi dobrovolně „složili“ prezidentské pravomoce na sklonku roku 2000, byla funkčnost státního aparátu obnovena díky úsilí „čekistů“ a V.V.Putina osobně v těch mezích, které umožňují:

1) liberálně-tržní ekonomický model a kryptokoloniální charakter ústavy RF r.1993, a také

2) psychodynamika společnosti v její historicky zformované podobě, podmíněna statistickým rozdělením lidí ohledně mravně-etických typů a typů vnímání světa.

V takových podmínkách se strana administrativní moci rychle přesvědčila o tom, že na život jim stačí, a pokud dodržují určitá pravidla, pak je možné nebýt nervózní, protože úroveň osobní bezpečnosti jich a jejich blízkých (pokud vynecháme nevyléčitelné nemoci, nešťastné náhody...) se podstatně zvýšila. Tak pro stranu administrativní moci nastoupila situace, charakterizovaná slovy: „Zastav se, okamžiku, jsi tak překrásný...“ a nebo přesněji: „dosažena stabilita situace a je jí třeba zachovat...“. Takže armáda činovníků také nemá projekt budoucnosti.

A dále existuje ještě Alexej Navalný a jeho „navalňata“. Tam také není projekt budoucnosti, jen nepřijetí současnosti. Ale taková charakteristika je nedostatečná. Nemáme chuť o tom psát, ale obrázek níže vystihuje podstatu.

Zleva — snímek ze sovětského filmu «Svátek svatého Jorgena» («Праздник святого Йоргена», 1930 г.). V záběru je hlavní podvodník, kterého hraje Anatolij Ktorov, a jeho pomocník, kterého hraje Igor Iljinský. Zprava je snímek Navalného na jednom z jeho mítinků.

Krátce: místo podpory „Ljoši“ a chození na barikády s jeho jménem na ústech, raději se podívejte na film „Svátek svatého Jorgena“ a popřemýšlejte nad aktuálností jeho zápletky v dnešní době. Právě z tohoto filmu vznikla fráze „V naší profesi je hlavní – zavčas se zdejchnout“, ačkoliv v plné verzi zní mnohem zajímavěji: „To hlavní v profesi zloděje, stejně jako v profesi svatého, je, pochopitelně, v pravý čas se zdejchnout.“

Kromě toho Ljoša, pokud budeme předpokládat že se postaví do čela státu, neporazí korupci a nevyřeší problémy země, protože je ignorantem, který získal protipřirozené „vzdělání“. Jde o to, že jedním z generátorů korupce je neadekvátní vzdělání v oblasti společenských věd, státního řízení, ekonomiky a financí. Pro řešení problémů země je nutné znát velmi mnoho z toho, co neosvětlují učební kursy, vybudované v souladu s aktuálními vzdělávacími standardy, ať už jsou to standardy RF nebo USA. Ale pro to, aby se někdo upíchl v orgánech státní moci, zastřešoval byznys, zabýval se korupcí a zpronevěrou, na to nepotřebuje vzdělání, ale něco kompletně jiného:

- vědět koho je možné „stříhat“, koho nelze, a komu je třeba nést podíl, kdo jsou vlastní a kdo cizí, komu je třeba leštit kliku a koho sabotovat, pro účely demonstrace efektivity boje s korupcí.

Ale o neadekvátním vzdělání v oblasti společenských věd a státního řízení jako o generátoru korupce Ljoša mlčí proto, že on sám je toho součást, a tento generátor korupce je nutný pro jeho americké kurátory. Díky tomu, že Ljoša nemá znalosti o tom, jak řešit problémy, a on sám je částí generátoru korupce, pak jestli jeho tupou hlavu zatížit vyšší státní mocí, pak se „špatná devadesátá“ budou zdát procházkou růžovým sadem...

Takže, Ljošo, ještě jednou: Hlavní v profesi zloděje, stejně jako v profesi „svatého“, je samozřejmě, v pravý čas se zdejchnout – špínu je třeba umývat, včetně té sociální.

Věřit ve svatost a nezkorumpovatelnost Ljoši, v jeho patriotizmus, v jeho „občanskou odvahu“, kompetentnost a způsobilost jako potenciální hlavy státu, mohou jen debilové.

—————————

Tj. žádná politická strana našich dní, včetně RPC a partajně neorganizovaných monarchistů, a také ani strana administrativní moci nemá jakýkoliv projekt budoucnosti, existují jen snahy projektovat do budoucnosti minulost různých epoch, které jsou přežité a Shora zavrhnuté, nebo snahy zabetonovat dosaženou iluzorní stabilitu.

Proto se oni všichni vyhýbají posuzování tématu parazitismu ve společnosti a tím spíše posuzování problematiky vykořenění vykořisťování „člověka člověkem“ jako systémově organizované, stabilní při směně generací, formy parazitismu menšin různého druhu na většině obyvatel a na biosféře Země.

Nikdo z nich nemá vědecko-metodologické zabezpečení řešení problémů země a lidstva; a nikdo z nich nad jeho vypracováním nepracuje, v důsledku čehož oni všichni pracují na budoucnosti ve formě samolikvidace civilizace stádně-smečkovitých opic druhu „Člověk rozumný“; a nemají ani potřebu řešit úlohu transformace této sebevražedné civilizace na civilizaci lidskosti, ve které nejsou systémové vnitrosociální konflikty a která žije v ladu s Přírodou v následnosti generací (viz kap. 3.1).

3.3. Závěry z kapitoly 3

Když vyvodíme závěry z krátkého prozkoumání historie Ruska v kontextu řešení úlohy vybudování společnosti, ve které se vysoká moc civilizace harmonicky sčítá s vysoukou mravností, pak je možné poukázat na následující řadu vztahů:

• Historicky zformovaný carizmus prohrál v období 1861-1917 liberál-buržujům, a ve výsledku ideovým marxistům a bolševikům proto, že neměl projekt budoucnosti, který by měl podporu Shora. Carizmus se více než půl století zabýval demagogií ve stylu manifestu z 26.2.1903¹⁶, která byla demagogií proto, že neexistoval ani projekt budoucnosti, ani vědecko-metodologické zajištění realizace toho projektu.

• Liberálové-únorovci měli projekt budoucnosti ve formě snění o realizaci v Rusku něčeho podobného jako konstituční monarchie typu Velké Británie nebo republiky podle vzoru Francie. Díky tomu projektu vyhráli konflikt s carismem. Ale projekt v libovolné své variantě nezajišťoval možnost osobního rozvoje běžných lidí, a díky tomu, jsa vyjádřením sociálního darwinizmu, nemohl řešit hlavní úlohu rozvoje Ruska i lidstva, o které šla řeč v kapitole 3.1. Proto liberálové-únorovci obou druhů prohráli taktickému spojení ideových marxistů internacistů, a bolševiků 25.10. (7.11.) 1917;

• Z téže příčiny prohráli bílí rudým, kteří projekt budoucnosti měli, ačkoliv i byl vnitřně konfliktní. Podstata toho konfliktu spočívala v tom, že deklarace marxistů o vybudování globálního komunismu jako společnosti spravdlivosti, byla adekvátní potřebám rozvoje Ruska i lidstva, ale „mraksizmus“ byl i je životu neadekvátní vědecko-metodologické zajištění těch deklarací o úmyslech, a svou životaschopnou alternativu „mraksizmu“ bolševici nevypracovali.

• Tato vnitřní konfliktnost vítězů nad bílými, nevyřešená v období 1936-1985 (start perestrojky) tvůrčím způsobem stoupenci komunizmu, ve výsledku vedla ke krachu SSSR.

• V současné době je sociálně-ekonomická organizace Ruska vybudována na principech více či méně blízkých ideálům únorovců-republikánů r. 1917, ale tato sociální organizace vytvořila a vytváří mnoho problémů, které v ní nemohou být vyřešeny. Státní moc a všechny politické strany, stejně jako na začátku 20. století, místo toho, aby identifikovali a odstranili problémy a generátory problémů:

• se zabývají demagogií ve stylu manifestu z 26.2.1903 na téma „nacionální idea Ruska, to je patriotizmus“, aniž by vnikali v to, že oligarchové mají svůj „patriotizmus“, poslanci a funkcionáři – svůj, pracující prostí lidé – svůj, lumpen – svůj, a všechny ty „patriotizmy“ i patriotizmus se navzájem vylučují, a jejich nositelé jsou připraveni podříznout si navzájem krky, pokud vzniknou odpovídající okolnosti, nebo, jestli takové okolnosti někdo cíleně zařídí, zneužívaje neschopnost státní moci;

• potlačují neloajální názory, a dělají to v mezně debilních formách;

• nemají žádný projekt budoucnosti, který by byl vědecko-metodologicky zajištěn a umožnil by řešit problémy země i lidstva v řečišti Záměru.

Odlišnost naší doby od začátku 20. století je jen v tom, že nyní ve společnosti takový projekt budoucnosti je – Koncepce sociální bezpečnosti. A proto otázka je jen v tom, jak se bude realizovat na pozadí ideové neplodnosti a parazitismu postsovětské státnosti, jejích politických stran, oficiální vědy euro-amerického ražení a vládnoucí „elity“.

4. Neodvratný Záměr

Ale nestává se, že by budoucnost nenastala. Pokud politické strany a funkcionáři nemají projekty budoucnosti, na jejichž realizaci by nezištně pracovali, pak vyvstává otázka o tom, jaká budoucnost nastane a jak.

Jak bylo ukázáno v kapitole 3.1, pokud se nebudeme pouštět do detailů, pak varianty budoucnosti jsou dvě:

• sebevražda globální civilizace v důsledku vzájemného nesouladu:

• z jedné strany, „žádné“ vrozené morálky stádně-smečkovitých opic druhu „Člověk rozumný“ a kultury, vyjadřující tuto morálku,

• a z druhé strany, neustále rostoucí moci civilizace, které je bezpečná jen v tom případě, pokud je podřízena pravdověrnosti;

• vybudování civilizace lidskosti, ve které je tvůrčí potenciál každého a všech osvojen, a vůle, která ho realizuje, je podřízena svědomí za všech okolností bez výjimky.

To poslední předpokládá uskutečnění v životě Kristova odkazu „Zákon a proroci do Jana; od této doby se zvěstuje Království Boží a každý do něj vlastním úsilím vchází“ (Lukáš 16:16) vědomým způsobem za použití vůle podřízené svědomí, tj. v souladu s odedávna na Rusi známým principem „Ten kdo nezhřešil před Bohem, není povinován carovi“. To bezalternativně vede k uskutečnění smyslu modlitby „Otče náš“ - „... přijď Království Tvé, buď vůle Tvá jako v Nebi, tak i na Zemi“ - v každodenním životě. Koncepce společenské bezpečnosti je ve svém rozvoji orientována na realizaci právě této varianty budoucnosti ze dvou dříve uvedených.

V historii Rusi – Ruské mnohonárodnostní civilizace, která vytvořila stát, společný pro všechny její národy – je vidět určitá cyklika. Avšak má málo co společného s „teorií pasionárnosti“ Lva Gumiljova díky tomu, že jeho teorie je metrologicky nezabezpečená, eticky defektní, a život noosféry Země a Všedržitelnosti nesou určitý mravně-etický smysl. Pokud tento závěr nebudeme rozporovat, pak se objeví následující cyklika, opakující se v různé epochy v souladu s historickými okolnostmi a dosaženou úrovní rozvoje kultury a psychodynamiky společnosti.

* * *

Plný historický cyklus má dvě fáze:

• Počátkem první fáze je završení nějaké sociokulturní katastrofy. Po jejím završení probíhá v první fázi cyklu pokus vybudování všelidové státnosti, orientované na řešení úloh rozvoje všech národů v rámci dané státnosti, a představitelé všech těch národů mohou vnést svůj vklad ve společné dílo. Ale postupem doby vzniká ta či ona „elita“, která zaujímá ve své podstatě satanistickou pozici „my jsme lepší než oni, a proto jen my máme právo na moc a výhody, a oni mají žít pod naší mocí a nebrblat, i kdybysme dělali cokoliv“. Tato „elita“ nepotřebuje všelidovou státnost, a když získá moc nad historicky zformovanou státností, začíná její transformaci na „elitárně“-korporativní státnost. Může to udělat organizací převratu, ale může to udělat i postupně, sérií malých kroků, jejichž souhrn vede k dosažení tohoto cíle. První fáze cyklu se završuje vznikem „elitárně“-korporativní státnosti.

• Druhá fáze začíná vznikem „elitárně“-korporativní státnosti – ve své podstatě antinárodní. Pod její mocí lidé tak či onak trpí, možnosti osobního rozvoje se pro majoritní většinu společnosti blokují zformováním dvoukomponentní kultury, která zahrnuje 2 subkultury:

• “elitární“, jejíž cílem je obnovování „elitárně“-korporativní státnosti a „elitou“ zavedené sociální organizace, automaticky zajišťující výhody různého druhu „elitě“ na úkor prostých lidí, kteří mají být defakto co nejvíce bezprávní a politicky neakceschopní;

• „lidovou“, která je nestejnorodá, jsou v ní dvě komponenty: 1) sny o příchodu „zlatého věku“, chránící ideály civilizačního rozvoje založené na principech spravedlivosti, a 2) zajištění přizpůsobení k „elitární“ tyranii a přežití v historicky zformovaných podmínkách.

“Elitární“ komponenta této kultury nepředpokládá rozvoj, v důsledku čehož v globálním historickém procesu nemůže realizovat princip, známý z „Alenky v říši divů“: „pro stání na místě¹⁷ je třeba velmi rychle běžet“. Ale absence rozvoje vždy vytváří degradační procesy: pod vlivem této sociokulturní a noosféricko-religiozní mravně-etické zákonoměrnosti, „elitární“ státnost časem ztrácí kompetentnost a politickou způsobilost, ve výsledku čehož se stává neschopnou tvůrčím způsobem reagovat na „výzvy doby“, a přivádí Rusko-Rus k další sociokulturní katastrofě.

Z katastrof Rusko-Rus vytahuje ta komponenta lidové kultury, které nese ideály spravedlivosti – sny o příchodu „zlatého věku“. To jsou - „bolševici“ různých epoch. Bolševiky nejsou proto, že představují většinu, ale proto, že bojují za zájmy rozvoje té většiny, která si nepřeje být parazity a nechce, aby na jejich práci a životě parazitovala nějaká menšina, která se považuje za „skutečnou elitu“.

Způsobilost bolševiků ve smyslu bezchybného řešení úloh rozvoje v režimu „slíbili-splnili“ je podmíněna tím, nakolik ve druhé fázi cyklu byla vládnoucí „elita“ schopná potlačit v nich a jejich spojencích poznávatelně-tvůrčí kulturu, vnutit jim nevědomost a různé mravně-etické defekty. Čím větších „úspěchů“ v tomto zdobytkovávání prostých lidí dosáhla předchozí „elita“, tím tvrdší se k „elitě“ a jejím představitelům osobně ukázala Historie. Tímto způsobem se na „elitu“ uzamykaly a uzamykají zpětné vazby ve smyslu „co zaseješ, to sklidíš, ale stonásobně zesílené“. Proto otázky ve stylu „Za co nám to udělali??“ a stížnosti na toto téma ze strany přeživší „elity“ jsou projevem mdlého rozumu „elitárních“ degradantů: jsou historicky nemístné.

Na konkrétních faktech a procesech je tato cyklika vývoje Ruska-Rusi ukázána v práci VP SSSR „Smuta¹⁸ na Rusi: vznik, průběh, překonání“.

* *
*

S ohledem na tuto cykliku je krach monarchie v roce 1917 završením sociokulturní katastrofy předcházejícího historického cyklu. V něm začala první fáze činností svatého knížete Daniila Moskevského a jeho syna Ivana Kality ohledně obnovení všelidového státu po vpádu chána Batyje. Druhá fáze začala bojarsko-oligarchickými pletichami proti Ivanu Hroznému a vzestupem dynastie Romanovců, kteří hráli v organizaci Smuty přelomu 16-17. století zdaleka ne poslední roli.

Vznik Sovětské moci je začátek pokusu vybudování všelidového státu, který má zajistit možnost osobního rozvoje všech a každého a na tomto základě – celospolečenský rozvoj. Ale k počátku 50. let se zformovala stranická byrokracie jako vykořisťovatelská protilidská a antinárodní třída na základě toho mravně-etického typu, který popsal A.I.Kuprin. Marxizmus-leninizmus jako „vědecko-metodologická“ osnova vybudování socialismu a komunizmu v principu nemohl zabránit vzniku stranické nomenklatury jako vykořisťovatelské antinárodní a protilidské třídy. Byrokracie, která se zformovala jako antinárodní třída zrádců, spustila - vraždou J.V.Stalina a L.P.Beriji a odstraněním řady dalších lidí té doby od státního řízení – státní převrat s cílem vybudování „elitárně“-korporativní státnosti, zajišťující stabilní sociální status a výhody „elitárním“ klanům a defakto politické bezpráví a nekompetentnost prostých lidí. Tento plíživý státní převrat trval 40 let a završil se rozčleněním SSSR a právním zakotvením jeho výsledků ve formě Ústavy RF roku 1993.

Ve výsledku nyní prožíváme druhou fázi plného historického cyklu – běží degradace „elitárně“-korporativní státnosti. Díky tomu, že „elitáři“ jsou nepoučitelní, čekat, že nynější „elitárně“-korporativní státnost najednou začne z nějakých vnitřních příčin zkoumat problémy země a lidstva a identifikovat jejich příčiny, aby nasměrovala zemi jiným směrem rozvoje, je marné.

A proto jsou znovu aktuální slova V.I.Lenina a A.P.Čechova.

V.I.Lenin, 1907: „Otrok, který si uvědomil svou otrockou situaci a bojující proti ní, je revolucionář. Otrok, který si neuvědomuje svoje otroctví, je jednoduše otrok. Otrok, který se rozplývá nad vnady otrockého života a velebí dobrého a moudrého pána, je zlomený. Takoví jste vy, pánové. (…) Veškerá vaše vzdělanost, kulturnost a osvícenost je jen forma kvalifikované prostituce.“

A.P.Čechov: úkolem je vytlačovat ze sebe po kapkách otroka.

Hlubinný smysl těch dvou názorů je stejný, jako odkaz Krista: „Zákon a proroci do Jana; od nyní se zvěstuje Království Boží a každý do něj svým úsilím vchází“ (Lukáš 16:16). Přestat být otrokem a stát se člověkem, to je ta úloha, kterou za jedince nemůže vyřešit nikdo – ani Bůh, ani král, ani hrdina. Lidé to mohou a musí dělat sami ve vztahu k sobě, a pomáhat v tom druhým.

Pokud se tomu lidé pod nějakými záminkami budou vyhýbat (od „je třeba nějak přežít“ po „je třeba být úspěšný“ - v čemkoliv, kromě toho stát se člověkem), pak druhá fáze historického cyklu se završí další katastrofou, stejně jako v minulosti. Pokud se tím budou lidé zabývat dostatečně úspěšně a bude jich dost, pak se druhá fáze historického cyklu, ve které se nyní nacházíme, završí Přeměnou Ruska, a potom i celé globální civilizace.

Vnitřní prediktor SSSR
17. září – 11. října 2017