11.5.2014
O imitacne-provokacni cinnosti.doc (262 kB)
O imitacne-provokacni cinnosti.epub (137,3 kB)
O imitacne-provokacni cinnosti.mobi (94,3 kB)
O imitacne-provokacni cinnosti.odt (72,9 kB)
O imitacne-provokacni cinnosti.pdf (333,3 kB)
O imitačně-provokační činnosti
© Publikované dokumenty sú vlastníctvom svetovej kultúry a preto vo vzťahu ku nim nikto nedisponuje osobným autorským právami. V prípade privlastnenia si autorskych práv v rámci zákona právnickou, alebo fyzickou osobou, sa dotyčná osoba stretne s odplatou za krádež pomocou nepríjemnej „mystiky“, vychádzajucej nad rámec právnej vedy. Každý záujemca má plné právo, vychádzajúc z vlastného chápania všeobecného prospechu, nasledujúce materiály v plnom objeme, alebo fragmentálne všetkými dostupnými prostriedkami kopírovať a vydávať, aj za komerčným učelom. Kto používa nasledujúce materiály pri svojej činnosti, či v citáciách, fragmentoch alebo odkazoch, prijíma na seba zodpovednosť, a v prípade vytvorenie kontextu meniaceho zmysel následných materiálov ako celku má šancu stretnúť sa s „mystickým“ pôsobením mimo právneho rámca.
1. Ve zkratce
Při pohledu z pozic dostatečně všeobecné teorie řízení znamená informační bezpečnost stabilní průběh řízení objektu (a podobně i samořízení objektu) v rámci přípustných odchylek od předepsaného ideálního režimu, v podmínkách nejen přirozených vlivů okolního prostředí, ale i v podmínkách cílevědomých postranních nebo vnitřních pokusů vyvést objekt řízení z předepsaného režimu, které se mohou maskovat jako projevy živelné aktivity prostředí nebo vlastní šum objektu a systému jeho řízení.
Termín "informační bezpečnost" je tedy vždy svázán s konkrétním objektem řízení (řízeným procesem), nacházejícím se v určitých podmínkách (prostředí). Ale kromě toho se vztahuje k Plné funkci řízení, představující množinu různorodých kroků, realizovaných v procesu řízení, počínaje identifikováním faktorů, žádajících stanovování cílů (formování vektoru cílů) a řídící činnosti ve vztahu k nim, a konče likvidací struktur, které splnily své předurčení.
To je obecné chápání termínu "informační bezpečnost" ve vztahu k informační bezpečnosti jakkoliv nevýznamného a zanedbatelného procesu, tak i informační bezpečnosti lidstva jako celku v globálním historickém procesu.
* *
*
Odedávna je znám recept: pro zničení jakékoliv činnosti (změny její podstaty k nepoznání) je nutné tu činnosti vést nebo dosadit do vedení své loutky. Tento recept je funkční jen v davově-"elitárních" sociálních systémech a zvláště ve vztahu ke strukturnímu (adresně-direktivnímu) způsobu řízení.
Základem jeho akceschopnosti je zotročení psychiky takzvaného prostého člověka autoritou věroučení–ideologie nebo názorem osobností–kultů, přes jejichž autoritu se tzv. prostý člověk nemůže dostat dokonce ani tehdy, pokud autority hlásají nesmysly, sebevražedné pro ty, kdo se jimi řídí. Při strukturním způsobu řízení, který se uplatňuje v činnosti státního aparátu, ozbrojených sil a tajných služeb, v politických stranách a občanských hnutích, se "autoritárnost" výše postavených a kolegiálních orgánů zajišťuje jejich mocenskými možnostmi: potrestat nebo poškodit níže stojící je možné prakticky při úplné nemožnosti z jejich strany změnit činnost výše stojících osob a kolegiálních orgánů bez narušení nepsaných korporátních tradic a psaných norem disciplíny odpovídajících struktur.
Právě takto byl rozložen SSSR: Gorbačov a celý tým jeho lidí – přesvědčených protivníků budování společnosti bez parazitizmu "elity" na životě většiny a bez parazitizmu všech dohromady na biosféře Země – byl přiveden k moci organizačními zákulisními intrikami. V důsledku jejich cílevědomého poměrně krátkého kolektivního vládnutí byl SSSR záměrně přiveden ke krachu, ačkoliv téměř všichni stoupenci skutečného socializmu – společnosti bez parazitování člověka na člověku – i většina vládnoucí stranické, státní, vojenské i hospodářské nomenklatury viděla, že Gorbačov pod heslem "Více socializmu!" míří ke kapitalizmu.
Je to příklad typický pro průběh imitací-provokací státní úrovně. Není samotný dokonce i ve 20 století: takovým imitátorem-provokatérem byl i Hitler, který obrození sebeuvědomění prostých lidí v Německu, pokoušejících se dostat z biblického otroctví, zavedl do slepé uličky nacizmu.
Nicméně v důsledku této imitace-provokace nevznikla ani sociální demokraci švédského vzoru, ani buržoazní demokracie po vzoru jiných zemí Západu, a Rusko pokračuje vlastní svébytnou cestou civilizačního vývoje.
Příčina tohoto dvojitého neúspěchu reformátorů obou druhů spočívá v tom, že v SSSR-Rusku nenesou všechny společenské hnutí, jak právně formalizované tak i ne, davově-"elitární" charakter, nefungují na principech "stranické disciplíny". A tak to bylo nejen v letech 1985–1998, ale i v minulých dobách, jak je to možné uvidět na historii.
Jiná věc je, že v minulosti takováto společenská hnutí vznikala a fungovala "živelně", tj. každý z jejích účastníků konal podle svého uvážení v korytě vedení kolektivní psychiky, kterou hnutí porodilo, bez uvědomění jím osobně souborných cílů, cest i metod jejich dosažení. Poté, co hnutí odpracovalo svůj potenciál nebo dosáhlo souborných cílů, ti jeho členové, kteří zůstali naživu, se z větší části opět vraceli do takzvaného "soukromého života" a davo-"elitarizmus" se v Rusku znovu stal panujícím principem vnitrospolečenských vztahů, do další agrese zvenku nebo vnitřní krize1.
V naše dny tento proces překonání davo-"elitarizmu" a parazitického utlačování života lidí a planety probíhá, možná že poprvé za historii nynější globální civilizace, jinak: bolševizmus2 (praktické křesťanství, "zdravý rozum") dobro-svědomitých lidí v Rusku pracuje už na základě uvědomění a chápání podstaty konceptuální moci, jež je v procesech společenského samořízení počátkem i koncem všech smyček cirkulace informací ve společnosti v přímých i zpětných vazbách v plné funkci řízení. Jinými slovy, možnost uvědomění a pochopení souborných cílů společenského rozvoje, metod i cest jejich realizace, je dnes otevřena pro všechny a každého.
Poslední okolnost postavila všechny imitátory parazitující na životě lidí a planety, představujíce svou činnost jako boj za národní štěstí, do pro ně naprosto neobvyklých podmínek, ve kterých všechny technologie imitačně-provokační činnosti ztrácejí bez výjimky účinnost buďto částečně, nebo úplně. Pro pochopení k čemu konkrétně došlo je třeba se obrátit k plné funkci řízení.
Vztažena ke společnosti, plná funkce řízení celospolečensky významných procesů předpokládá realizaci následující posloupnosti kroků:
1. Identifikace, rozpoznávání přírodních a společností zrozených procesů, v jejichž vzájemné vloženosti se rozvíjí společnost.
2. Formování stereotypu rozpoznávání ve společnosti, tj. "automatizmu" rozpoznávání faktorů v životě, které přitáhly pozornost těch, kteří řídí podle plné funkce.
3. Stanovování cílů, tj. zformování hierarchicky seřazeného vektoru cílů ve vztahu k nově identifikovaným faktorům a zařazení nového seznamu (=vektoru) cílů do celkového hierarchicky uspořádáného seznamu (=vektoru) cílů.
4. Formování odpovídající koncepce řízení ve vztahu k nově objeveným faktorům při její vloženosti v obecnější koncepci uspořádání společenského života.
5. Zavedení koncepce do společnosti.
6. Uvedení koncepce do života, opíraje se o systém strukturního i bezstrukturního řízení.
Realizaci plné funkci řízení odpovídá schéma řízení prediktor-korektor ("předpovídající"-"opravující"). Ve schématu řízení prediktor-korektor se rozhodnutí vypracovává nejen s ohledem minulé zkušenosti a na základě současného stavu objektu řízení, ale především na základě mnohovariantních prognóz jeho dalšího rozvoje. Systém řízení v tomto schématu vždy představuje:
-
vlastní prediktor-korektor
-
formující a hodnotící mnohovariantní prognózu rozvoje systému a program (koncepci, "mnohovariantní scénář") využívání zdrojů, dostupných systému, v cílích realizace vybrané varianty a
-
jsa začátkem i koncem minimálně hlavních okruhů cirkulace informace, tj. okruhů přímých a zpětných vazeb.
-
-
programově-adaptivní modul, na který se vkládá funkce realizace programu (koncepce), získaný od prediktoru-korektoru, ale který programově-adaptivní modul jen využívá v procesu své činnosti, ale nemění.
Přitom ve společnosti může být sám prediktor-korektor představen v strukturně nelokalizované podobě3, ačkoliv programově-adaptivní modul je zpravidla formalizován v kontinuálně činných strukturách státního aparátu a struktur různých společenských hnutí, včetně ekonomických a finančních struktur.
Část zpětných vazeb je orientována na programově-adaptivní modul, ale ta informace je jím využívána jen pro adaptaci programu řízení k podmínkám, v kterých se nachází uzavřený systém, ale ne pro změnu programu (změnu koncepce řízení).
Nicméně vzájemná vloženost struktur ve společnosti je vyjádřena i tím, že ačkoliv v něm je plná funkce řízení rozdělena po strukturám určité funkcionální specializace podobně tomu, jako je tomu v technických systémech, je zde nicméně jedna osobitost, jež není vlastní světu techniky: každá z takových specializovaných struktur ve společnosti v sobě nese, byť jen zčásti, i funkce, které nejsou vlastní její specializaci.
V důsledky toho jsou možné případy, kdy programo-adaptivní modul na sebe bere změny programu řízení, tj. fakticky na sebe bere nějaké (nebo všechny) funkce prediktoru-korektoru. To může zrodit konflikt vzájemně neslučitelných koncepcí řízení jak ve společnosti jako celku, tak v samotném programo-adaptivním modulu. Je-li to dobře nebo špatně, záleží od podstaty konfliktujících koncepcí řízení a od "účasti-neúčasti" toho, kdo se ocitá vtažen v takový konflikt koncepcí, v podpoře každé z nich (ve společnosti nelze zůstat mimo konflikt takovéhoto typu).
Kromě toho, úsilí vyplňovat jen funkce předepsané instrukcemi pro danou pozici je samo o sobě sabotáž, byrokratizmus, protože žádné instrukce a zákony nemohou postihnout všechny životní situace. Protože všechny podobné situace přesahují za rámce instrukcí a zákona každá svým způsobem, jev byrokracie se právně obtížně definuje a proto je právně nepostižitelný4. Ale aby bylo v životě společnosti vše vpořádku, je třeba dělat i mnohé navrch toho, co je předepsáno instrukcemi, vycházeje z dobrého vztahu k Zemi i lidem. Tzv. "italská stávka", kdy personál dělá vše přesně podle instrukcí a nic navíc, v důsledku čehož společné dílo zkrachuje, je dobrou ilustrací správnosti předchozích závěrů.
V davově-"elitární" společnosti je toto funkcionální rozdělení systému jeho samořízení na "prediktor-korektor" a "programově-adaptivní modul" zavedeno v rang bezpodmínečného principu struktury společenského života, a dělá imitačně-provokační činnost proti společenským hnutím, nevýhodným mocenskému zákulisí té spolešnosti, možnou a efektivní, protože výkonné struktury – programově-adaptivní modul – ze svého statusu nemají právo měnit rozhodnutí výše stojících (po posloupnosti kroků plné funkce řízení) orgánů dokonce ani v těch případech, kdy jsou ta rozhodnutí namířená na deformaci a vykořenění koncepcí, které by ty struktury měly podporovat v souladu s deklarovanými úkoly na ně vloženými5.
Pokud srovnáme schéma řízení "prediktor-korektor" s plnou funkcí řízení a jejími etapami, vyplyne, že první až pátá etapa plné funkce řízení není nijak odražena v systému rozdělení moci všech společností a států, organizovaných podle západního "demokratického" modelu. První až čtvrtá etapa včetně představují vlastní konceptuální moc. Pátá etapa pak jedno ze specializovaných odvětví konceptuální moci v její plnosti: moc ideologickou, ze svého charakteru předávající, přidávající koncepci společensky přijatelné formy, které mohou být předurčeny i pro to, aby skryly od ostatní společnosti skutečné cíle nositelů vlastní konceptuální moci a způsoby jejich realizace, založené v koncepci.
1V reálné historii Ruska jsou vnitřní krize("smuty") druhem vnější agrese, ale realizované ne přímou vojenskou cestou, ale rukama páté kolony, vznikající uvnitř země v důsledku chyb státu ve vnitřní politice a chyb společnosti ve svém vztahu k historicky vzniklé státnosti.
2V původním smyslu slova všeObecný ("obeCnosť"..v tichom zmysle i 1.mravnosť i 2.miera chápania ..a z nich vyplývajúca schopnosť riadenia), katholikos, drtivá většina, místo drtivé menšiny (fašizmu, menševizmu, internacizmu). Jen kdysi ne až tak dávno se "nějaký profesionální loutkovodič" snažil přisvojit tento monopol tzv. církvi (Pavla z Tarzu, maskované za Kristovu) a potom podobně po VŘSR smíchat, maskovat absurdní nefunkční a společensky nebezpečný a devastační marxizmus za bolševizmus. Diskreditovat takto křesťanstvo = bolševizmus (národ, lid a jeho tradice, moudrost tisíciletí, hlas kolektívneho ľudového podvedomia.."ducha" želaní a skúseností pokolení = gr."katholikos" = všeObecný, zdravý, jednoDuchý sedliacky rozum). Táto Všeobecnosť je zahrnutá zároveň podstatou tak v DVTR, ako aj v pôvodnom kresťanstve.. KaAtolikos, či pôvodnom tisíceročnom nediskreditovanom boľševizme, na rozdiel od elitami zámerne dlhodobo systematicky diskreditovaných podvedomých interpretácii uvedených pojmov pre v zásade rovnaký obraz metódy rozvoja stále spravodlivejšej spoloCnosti.
3Ale může představovat strukturně nevyhraněnou periferii dostatečně stabilní struktury, obnovujíc svůj kádrový korpus v následnosti generací.
4Z druhé strany, slogan boje s byrokracií odkrývá možnost imitátorům boje za svobodu a obecné blaho pod jeho pláštíkem paralyzovat řídící struktury. Boj s byrokracií i ochrana před deformacemi "boje s byrokracií" musí počítat s výsledky jak už dosaženými, tak předpovídanými: tj. ani boj s byrokracií, ani ochrana společnosti od deformace boje s byrokratizmem nejsou efektivní vně schématu řízení prediktor-korektor, protože vně tohoto schématu má i jedno, i druhé objektivně tendenci transformace ve svůj protipól.
5Na tuto okolnost se opírali zahraniční ideologové perestrojky, v čem se přiznal jejich hlavní vnitřní představitel A.N. Jakovlev, který cynicky vyhlásil o své roli organizátora cílevědomé imitačně-provokační činnosti v novinách "Izvestija" z 17.06.1998: "Existovala pro nás jen jedna cesta – podřezat totalitní režim zevnitř za pomoci disciplíny totalitární strany. Udělali jsme to."
Informační báze KSB