O imitačně-provokační činnosti (5)

7.6.2014

-předchozí část-

2.4. Tandemový režim činnosti

Zatvrzele provádět činnost v rozporu s Koncepcí sociální bezpečnosti a odkazovat se při to na to, že "mýlit se je lidské" nebo že "nikdo nezná kompletní pravdu", na základě čehož je údajně v právu ignorovat názory těch, kdo s ním nesouhlasí, se imitátoru nepodaří. Nepodaří se ani požadovat po ostatních, nesouhlasících s jeho názorem, činnost ve vykonávání jeho "příkazů", protože to je v protikladu s principem vytvoření systému vztahů bez vnitřních napětí, ve kterých nikdo není v právu provádět činnost navzdory svému chápání prospěšnosti a navzdory svědomí a chtít činnost takového druhu od ostatních, protože princip systému vztahů bez vnitřního pnutí je jedním z hlavních organizačních principů konstruování naší společenské iniciativy.

Jedno i druhé se může dařit imitátorovi jen do té doby, než si někdo vzpomene na to, že existuje funkční procedura vyřešení rozporů v pohledech různých lidí na jednu a tutéž problematiku, známá pod názvem "tandemový režim (princip ) činnosti", a nenavrhne vyřešit rozpory v názorech v tandemovém režimu.

Pokud imitátor-provokatér realizuje svou činnost vědomě, pak ví, že má co skrývat před tou skupinou, ve které svou činnost provádí. V důsledku toho je vynucen vyhnout se vstupu do tandemového režimu činnosti, ve kterém se může rozkrýt jeho pravá podstata imitátora-provokatéra. Ale i při nevědomé realizaci imitačně-provokační činnosti (při využití imitátora bez jeho uvědomění někým v pozadí) mu nevědomé usilování vyniknout v něčem nad ostatními, což je vlastní démonizmu, buďto nedovolí vstoupit do tandemového režimu; nebo v něm imitátor-provokatér bude postaven před obraz jeho vlastního démonizmu, a tím bude vynucen dát najevo imitačně-provokační charakter své činnosti. Pokud bude i nadále trvat na svých démonických (egoistických) nárocích, izoluje se od konceptuální činnosti. Pokud dospěje k názoru o nutnosti zbavit se objevených vlastností démonizmu (egoizmu), to i pokud v takovém případě nepřestane být ve své podstatě nevědomým imitátorem-provokatérem, v této roli oslábne.

Nepodaří se ani spustit tandemový režim dvěma imitátorům-provokatérům pro předvedení se před publikem. Jde o to, že tandemový režim činnosti je prostředkem vyřešení reálně existujících problémů. Vymyslet neexistující problém a představit ho jako údajně reálně existující mezi těmi, kdo se sám zabývá reálnou konceptuální činností, se nepodaří; postup úmyslně vytvořit problém tam, kde v realitě žádný není, také nepomůže, protože bude odhalen a zhodnocen jako záměrná sabotáž. Nezbyde než vzít reálný aktuální problém a vyřešit ho, protože absence výsledku bude zjevné vyjádření nezpůsobilosti vejít v tandemový režim, a zároveň jeden ze způsobů vyjádření nezpůsobilosti ke konceptuální činnosti.

Pokud bude tandemem imitátorů navrženo nějaké řešení (jako minimum ve formě přístupu k řešení), to může být prověřeno v polytandemním¹ režimu, jak s účastí samotných imitátorů, tak i bez ní:

• Pokud se řešení potvrdí (s nutnými dopřesněními), pak imitátoři-provokatéři zapracovali na koncepci protichůdnou koncepci jejich pánů a objednatelů imitační činnosti;

• pokud se nepotvrdí, pak se obnaží imitačně-provokační charakter jejich činnosti (přitom v polytandemovém režimu může být získáno i řešení, odpovídající reálným potřebám a možnostem řešení problému).

Hlavní je chápat, že tandemový režim nevyžaduje, aby jeho účastníci měli nějaké "superschopnosti" (extrasenzorika, "magicko-mystické" návyky atp.). Nápodobně, odkazovat se na "mystiku", dostupnou jen nejlepším "šamanům" a motat tím lidem hlavu se nepodaří proto, že tandemový režim činnosti je DOBRO-volné zrození kolektivní psychiky dvěma lidmi, osvobozující psychiku jich obou od chybného subjektivizmu hodnocení a obrazných představ o Objektivní realitě, pokud se nejedná o případ shodně chybného subjetivizmu u obou z nich.

Do tandemového režimu nelze vstoupit ne kvůli neosvojení kýmkoliv nějakých zvláštních návyků, ale kvůli mravně podmíněné nepřijatelnosti nutnosti zajistit otevřenost na prozkoumání hlubin vlastní psychiky v tandemovém režimu minimálně jedné ze stran², které je navrhována společná činnost v tandemu.

Kromě toho, motat lidem hlavu je jasně antikonceptuální činností v koncepci Bohoděržaví, ve které se předpokládá víra(důvěra) Bohu (ne víra "v Boha"), usilování o dosažení vzájemného pochopení s lidmi a vypracování jednoty názorů na dané otázky na základě dobré vůle, ale je nepřípustné brát na sebe roli "pastýře" a vůdce údajných "slepců", kterým se nařizuje zavřít oči a následovat za tím kdo trvá na své misi být "pastýřem-vůdcem" těch nešťastníků: slepý vede "slepé"... Aby k tomu nedošlo, naše iniciativa nabízí, namísto "vedení" reálných a údajných "slepců", v kolektivní činnosti princip systému vztahů bez vnitřního pnutí.

Z toho vyplývá, že i na první až čtvrté etapě realizace Plné funkce řízení se situace interakcí s imitátory-provokatéry řeší ve prospěch koncepce vykořenění davo-"elitarizmu" za podmínky dodržení konceptuální samodisciplíny jejich protivníků.

2.5. Ideologická moc – zavedení koncepce do společnosti

Vložení koncepce do společnosti ve své podstatě znamená formování ve společnosti světonázoru a morálky, podporujících a rozvíjejících vybranou koncepci v následnosti pokolení v měnících se životních podmínkách. Tento proces je podmíněn kulturou společnosti³ a, především – chápáním světa převažujícím ve společnosti, které (chápání, vnímání světa) musí být změněno aby odpovídalo úkolu uvedení do života už zformované (prediktorem) určité koncepce.

Ale předtím, než se pustit do této problematiky, je třeba umístit vsuvku pro projasnění těch procesů v osobní a kolektivní psychice, na jejichž základě probíhají všechny události, vztahující se k páté etapě plné funkce řízení ve vztahu ke společnosti.

*            *
*

Vsuvka 1:
O pojmech, světonázoru, vzájemném chápání

Kromě všeho dalšího je každá kultura charakterizována v ní rozvinutými způsoby vnímání světa a tím, co je možné nazvat "úrovní chápání světa". Přirozeně, bez toho, co se nazývá "pojem", je nemožné chápání jedincem dění okolo; a bez určité podobnosti "pojmů" ve společnosti není možné vzájemné chápání jedinců. A ačkoliv řečené je všem jakoby "jasné", je nutné vyjasnit smysl termínu "pojem", aby byl skutečně pochopen ("pojmut").

Je jasné, že "pojem" není slovem, frází, symbolem, skupinou nebo posloupností symbolů: na co například ukazuje posloupnost zvuků "zámek"? — na zámek ve smyslu zabezpečovacího mechanismu (a jaký, visací, zadlabávací)? — nebo na zámek ve smyslu sídla, stavby? Ale z druhé strany, obraz (v smyslu: staticky neměnný), vidění (ve smyslu: "film" na "obrazovce" vnitřního zraku), melodie (hudba), v kterých psychika jedince modeluje životní jevy – přehrává je v prožitcích a představuje si to, co nebylo , – také nejsou pojmy. Tyto subjektivní obrazy a vidění, existující v psychice člověka, jsou druhotné ve vztahu k objektivním obrazům (s výjimkou těch obrazů, které vznikají v psychice v procesu tvoření, předcházejíc realizaci zámyslu v materializovaných výtvorech tvůrčí činnosti lidí). Ale i prvotní obrazy Objektivní reality jako celku i jejích fragmentů jako takových, existujících vně psychiky lidí, také nejsou pojmy.

Pojem: vzájemná shoda (vazba, spojení) v psychice jedince slova, fráze, symbolu, skupiny nebo posloupnosti symbolů toho nebo onoho jazyka, používaného společností nebo výlučně osobního — z jedné strany, a z druhé strany — subjektivního obrazu, vidění (a také druhých pojmů), zahrnuta v algoritmice jeho myšlení.

Chápání světa subjektu je souhrnem pojmů, vlastních psychice subjektu. Protože každý pojem je dvoukomponentní jev (určitý obraz + určité "slovo" nějakého jazyka), to pojmy v tomto souhrnu mohou být vzájemně svázány jak na úrovni jazykových prostředků, tak i na úrovni obrazné komponenty vnímání světa. V takovém případě se jedná o mozaikové vnímání a chápání světa. Absence vzájemných vazeb takového druhu mezi pojmy rodí kaleidoskopické vnímání a chápání světa.

Rozdíl mezi chápáním světa a vnímáním světa je v tom, že chápání světa není možné bez jazykových prostředků, a vnímání světa představuje sebou model Objektivní reality na základě obrazů, vlastních psychice jedince, který může existovat i bez jazykových prostředků. Tomu odpovídaje, jedno a totéž vnímání světa může být vyjádřeno různými jazykovými prostředky jak téže národní kultury, tak i v jazykových prostředcích různých národů, disponujících vlastní jazykovou svébytností. (Slovo "světonázor" nemá v češtině vyhraněný význam ve výše uvedeném smyslu, navíc může svádět k obrazu nějakého jednoho názoru. "Chápání světa" má větší vypovídací hodnotu a tímto neduhem netrpí.)

Jak už bylo řečeno dříve, pojem ve své podstatě představuje jednotu určitého slova a určitého obrazu z vnitřního světa člověka, zobrazujícího(odrážejícího) něco v Objektivní realitě. Nicméně člověk je tvor společenský: nikdo nemůže nahradit svou osobou společnost, lidstvo; a nedostatek kontaktu s druhými lidmi vylučuje možnost osobnostního rozvoje v dětství a mládí a vleče za sebou degradaci osobnosti u dospělých (minimálně v kultuře současné civilizace, kde množstevně převažující typy psychiky jsou jiné než lidské). Nositeli pojmů jsou živí lidé, tvořící společnost⁴.

Jedním z faktorů, spojujících jednotlivce ve společnosti, je vzájemné chápání; a jedním z faktorů odloučení je nepřítomnost téhož. Vzájemné chápání mezi lidmi označuje, že tytéž jazykové prostředky různých lidí vyvolávají v jejich psychice shodné obrazy; a obrazům těchže jevů v Objektivní realitě různí lidé přiřazují shodné konstrukce jednoho a téhož jazyka.

Proto, vzájemné porozumění je obtížné nebo nemožné, pokud jedny a tytéž jazykové prostředky vyvolávají u různých lidí různé obrazy, nebo žádné obrazy nevyvolávají. Pokud jedněm a těmže jevům v Objektivní realitě různí lidé přiřazují různé jazykové kontrukce, a ty jazykové konstrukce vylučují přechod na základě "synonym" (slov se stejným nebo podobným významem) od jedněch k druhým jazykovým konstrukcím, zajišťujícím vzájemné pochopení, to vzájemné pochopení mezi nimi je také nemožné.

Podle statisticky podmíněné možnosti nebo nemožnosti vzájemného chápání různými lidmi ve společnosti mohou být pojmy rozděleny na dvě kategorie:

• pojmy obecně přiznané, které zabezpečují bezproblémové vzájemné porozumění ve styku dostatečně širokého okruhu lidí na principu "rozumí se samo sebou", v důsledku čehož v souhrnu těch pojmů se vyjadřuje "úroveň chápání" té nebo oné sociální skupiny nebo celé společnosti;

• pojmy, vydělující jejich nositele, v tom smyslu, že ustanovení vzájemného rozumění si s nimi na principu "samo sebou rozumění" se ukazuje více či méně těžké, až nemožné, pokud ne ve všech otázkách života, pak v některých z nich⁵.

Principy vzniku vydělujících pojmů spočívají v tom, že jejich nositelé díky specifice profese, řídkosti nebo unikátnosti své životní zkušenosti buďto disponují obrazy, které nejsou vlastní psychice většiny; nebo disponují mocnější slovním zásobou a používají nějaké jazykové konstrukce, které druzí nemohou "rozebrat" a zhodnotit způsobem sobě vlastním; nebo je v jejich psychice ustanoveno spojení mezi obrazy a jazykovými prostředky, odlišné od vazeb obecně přijatých pojmů; nebo se všechny tři uvedené faktory nějakým způsobem prolínají.

Ve společnosti je vždy určitá část lidí, kteří vědomě a důsledně podporují existující světonázorovou tradici na základě historicky zformovaného systému obecně přiznaných pojmů. Část z nich to dělá proto, že, jsa nositeli jiného světonázoru, zformovaného na osnově speciálních vydělujících pojmů, parazitují na společnosti, zneužívaje defektnost panujícího chápání světa, vzniklého na základě obecně přijatých ("samo sebou") pojmů. Druhá část z nich jsou samy fanatické oběti tradice defektního chápání světa, zavedeného a pěstovaného ve společnosti první skupinou. Ale jedni i druzí jsou zajedno v tom, že jakékoliv odchýlení od jimi podporované tradice označují za projev hlouposti. Z jejich úhlu pohledu "jsou ve společnosti dva druhy hlupáků: jedni nechápou to, co by měli chápat všichni; druzí chápou to, co by neměl chápat nikdo" (V.О.Ključevskij. Sebrané spisy, sv. 9, Moskva 1990, str. 368)

Tento aforizmus při pohledu na něj ne z úhlu pohledu té či oné zformované tradice chápání světa, ale z pozice "co je pravda (realita, skutečnost)?", také disponuje smyslem: v závislosti na tom, co představují ony pojmy vydělující subjekt, za přívrženost kterým ho okolí přiřazuje k jednomu z dvou druhů "hlupáků", je subjekt buďto před nositeli obecně přiznaných pojmů v nevýhodě (ustupuje jim v chápání objektivních procesů v odpovídajících oblastech činnosti), nebo nad nimi objektivně disponuje převahou.

-pokračování-