21.2.2017
VP SSSR
Analytická poznámka
O perspektivách globální civilizace, o Rusku a USA...
20170206_On_the_prospects_of_the_global_civilization.odt (466461)
20170206_On_the_prospects_of_the_global_civilization.pdf (502249)
20170206_On_the_prospects_of_the_global_civilization.epub (517,6 kB)
20170206_On_the_prospects_of_the_global_civilization.mobi (266,1 kB)
Obsah
1. Kdo ví ten pochopí, a kdo neví nebo nepochopil, jeho problém
2. Rusko: co nebylo řečeno v části 1?
3. Spolehlivá politická technologie uskutečnění změn
4. Volba prezidenta USA v roce 2016, hlavní „mystické“ tajemství poloviny 20. století a jeho důsledky
5. V čem spočívá mimořádnost D.Trumpa jako prezidenta USA
6. Závěry
Zhodnocení globálněpolitické situace, která se zformovala začátkem roku 2017, začneme z textu, napsaného na konci roku 2015 (doplnění z roku 2017 jsou v ostrých závorkách <...>):
1. Kdo ví ten pochopí, a kdo neví nebo nepochopil, jeho problém
Veřejná politika v Rusku se během posledních století z větší části realizovala podle principu, zvoleného za název stávající kapitoly.
V řadě případů se to týká samotných politiků, ale v takových případech dolehne nutnost řešení včas neodhalených nebo nepochopených problémů nejen na ně, ale i na společnost daného státu.
V prosinci 2015 se ve veřejné politice odehrály tři události:
-
každoroční Poselství prezidenta RF Federálnímu shromáždění 3. 12.;
-
každoroční tisková konference prezidenta RF 17.12.
-
odvysílání filmu V.Solovjova „Světový řád“ na kanálu „Rossija 1“ 20.12. a jeho opakování na kanálu „Rossija 24“ 21.12.
V Poselství Federálnímu shromáždění bylo řečeno:
«Rusko nemá právo být zranitelným. Musíme být silní v ekonomice, v technologiích, v profesních kompetencích, kompletně využívat současné příznivé možnosti, které už zítra být nemusí.
Jistě, vláda je dlužna slyšet lidi, vysvětlovat podstatu vznikajících problémů a logiku svých kroků, vidět v občanské společnosti a byznysu rovné partnery.»
Ale o tom, jak se stát silnými v ekonomice, v technologiích, v profesních kompetencích, tj. ve výsledku uskutečnění jakého konkrétně souboru opatření bude dosažen žádaný výsledek, nebylo řečeno nic. Totéž se týká i objasnění podstaty vznikajících problémů a logiky (algoritmiky) kroků vlády – nic, a praxe apelů na vládu ohledně podstaty problémů, cest a metod jejich řešení obvykle naráží na pozici „děkujeme, ale sami víme lépe a jsme zcela kompetentní“.
Avšak na tiskové konferenci byla první otázka o perspektivách dostání se Ruska z krize spojena s analogickou otázkou z konference roku 2014 a tehdejší odpovědi prezidenta V.V.Putina formou anekdoty:
«Potkají se dva přátelé, jeden se ptá: Jak se daří? - Jako na přechodu, občas bílá, občas černá. - Jaká je teď? - Teď je černá. … Za půl roku se potkají znovu. - Jak se daří? Vím, jako na přechodu. Teď je jaká? - Teď je černá. - Ale černá byla přece předtím! - Ne, vyšlo najevo že předtím byla bílá...»
Celkově se odpověď nesla v duchu „prostý člověče, opusti veškeré naděje na lepší život v Rusku“: moc a oligarchie budou vždy ve spotřebitelském ráji.
Pokud mluvíme o příčinách ekonomických potíží, se kterými se setkává celá ostatní společnost (s výjimkou různých zbohatlíků), pak to je: věrnost státní moci ve všech jejích větvích liberálně-tržnímu ekonomickému modelu.
Hlavní vnitroruský generátor problémů je nezodpovídání se „Centrální banky Ruska“ Rusku. Během celé doby existence Centrální banka nezvládá svou jedinou ústavní povinnost – zabezpečení stability rublu, ale za to úspěšně dusí reálný sektor ekonomiky (včetně vědy a vzdělávacího systému) lichvářskou oprátkou a omezováním emise rublu, což zbavuje reálný sektor oběživa a možností rozvoje; kromě toho úroková míra v nenulové výši je prvotní generátor inflace, a Centrální banka ji drží na úrovni dvouciferných hodnot už dvě desítky let.
Otázka o základní úrokové míře a politice Centrální banky také vyvstala na tiskové konferenci a V.V.Putin na ni odpověděl:
«Jelena Glušakova, RIA novosti.
Dobrý den! Vladimíre Vladimíroviči, řekl jste, že vrchol krize už je za námi, přesto je ale situace v ekonomice velmi napjatá.
<...>
Tento týden například vyřkl váš ombudsman ohledně práv podnikatelů velmi znepokojující myšlenky. Konkrétně řekl, že úroková míra centrální banky je mimořádně vysoká a naši podnikatelé nemohou ze zřejmých důvodů brát úvěry na Západě, a nemoho ani v Rusku, kvůli vysoké úrokové míře. Říká, že pokud bude tato situace pokračovat, staneme se Venezuelou, kde je jeden kurs národní měny na „černém trhu“ a oficiální je zcela jiný.
Nemáte podobné obavy? Podporujete politiku Centrální banky Ruska? Děkuji.
V.Putin: Vaše otázka si zaslouží potlesk. Přirozeně, znepokojuje to všechny a všichni chtějí, ať je úroková sazba nižší, a na ní se jak je známo orientují komerční banky při poskytování úvěrů.
Boris Titov dělá vše správně, bojuje za zájmy podnikatelů a je velmi důležité, že takový člověk a takové struktury u nás jsou. Proč jsem ve své době inicioval jejich vytvoření? Protože chci slyšet různé úhly pohledu.
Pro začátek odpovím na vaši otázku. Podporuji politiku Centrální banky a Vlády ohledně zabezpečení makroekonomické stability. To za prvé.
Za druhé. Při veškerém zájmu snížit úrokovou míru to nelze dělat administrativní cestou, je třeba vycházet z reálií naší ekonomiky, z její struktury. Jistě, často slyším: ale tam v zahraničí jsou podstatně nižší sazby. Samozřejmě, tam jsou nižší sazby. Oni to tak dělají speciálně. Ale tam jsou jiné problémy, a jiná struktura ekonomiky. U nás je nebezpečí inflace, a tam jsou možná problémy deflace, kdy producent něco vyrábí a nemůže prodat. To je problém.
U nás je kompletně jiný problém. My potřebujeme, abychom mohli snížit sazbu, nedělat „tytyty“ na centrální banku, jak to dělali v sovětské době v plánované ekonomice, ale pomáhat Centrální bance a Vládě snižovat inflaci a snižovat devalvační risky a očekávání. Když se nám podaří jedno i druhé, když se budeme na té cestě posouvat, pak se budou přirozeným způsobem, tržním, snižovat i úrokové sazby Centrální banky.» (zvýraznění naše)
V této odpovědi není nic ohledně podstaty ani v oblasti výroby, ani v oblasti finančního oběhu a spotřeby. Uvedená odpověď Putina není více než veřejná deklarace loajálnosti liberálně-tržnímu ekonomickému modelu < tj. politikánství, jako prvek politického šou >.
Pokud V.V.Putin ohlásil podporu Centrální bance, pak vyvstává otázka: co zůstalo nevyřčeno? - Nevyřčeny zůstaly důsledky politiky centrální banky – inflace a dvouciferné úvěrové sazby v Rusku a jejich nevyhnutelné důsledky.
Aby vznikla inflace, jsou nutné následující činnosti:
-
realizovat emisi peněžní masy vyššími tempy, než roste výroba v reálném sektoru, vyjadřovaná v neměnných cennách (cenách bázového období);
-
snížit výrobu pod úroveň předchozí koupěschopné poptávky, což vyvolá větší či menší přebytek peněžní masy v oběhu a tím růst cen;
-
stimulovat růst cen úvěrováním s úrokem, což také vede k pádu výroby po míře ztráty koupěschopnosti společností a podnikatelským sektorem při omezení emise pod záminkou boje s inflací..
Úvěrování pod úrokem se v žádných učebnicích ekonomické teorie nerozebírá jako faktor vzniku inflace.
Díky této okolnosti Elvíra Sahipzadovna (Nabiullina – hlava centrální banky RF, pozn.) a spol., kteří četli ekonomické učebnice a marné klasické traktáty o ekonomice a financích, mohou být ve stavu skutečné nevědomosti o tom, jak likvidují reálný sektor ekonomiky Ruska, a slabý rozum jim může bránit dobrat se do toho poznání samostatně. Jakkoliv je to ve skutečnosti (nevědomost, mdlý rozum nebo zlý úmysl), právě tímto nástrojem Centrální banka RF během celé své existence zvyšuje inflaci. A potom s ní začíná jakoby bojovat omezováním emise (zadržováním růste pěněžní zásoby), což zbavuje reálný sektor peněžních prostředků při zvýšených cenách a vleče za sebou pád objemu výroby v reálném sektoru (až do strukturního rozpadu národního hospodářství), a to vyvolává druhotnou vlnu inflace.
V takovém finančním klimatu se reálný sektor není schopen rozvíjet, a důsledek takové politiky centrální banky bude vyostření krize, nikoliv její překonání.
Předpokládejme, že jsme se rozhodli uskutečnit v reálném sektoru nějaké projekty o délce 2, 5 a 10 let. Připusťme, že inflace během daného období (od startu projektu do startu vypouštění produkce na trh) bude na úrovni q = 7%, a úvěrová úroková sazba bude p = 15%. Projekt realizujeme výlučně na základě úvěrů, a každý rok platíme úroky a splátky, obsluhujeme dřívější úvěry. Každoroční objem investic za podmínky nulové inflace a bezúročných úvěrů je roven 1. Finanční charakteristiky uskutečnění projektů jsou uvedeny v tabulkách 1 a 2 níže.
Tabulka 1.
Investování a úvěrování (Inflace q=7 %, úroková sazba p=15 %)
|
Rok |
1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
|
Každoroční nutný objem investic |
1,07 |
1,145 |
1,225 |
1,311 |
1,403 |
1,501 |
1,606 |
1,718 |
1,838 |
1,967 |
|
Každoroční nutný objem úvěrů |
1,258 |
1,568 |
1,938 |
2,380 |
2,907 |
3,534 |
4,280 |
5,165 |
6,215 |
7,460 |
Tabulka 2.
Srovnání výsledků projektů (Inflace q=7 %, úroková sazba p=15 %)
|
Délka realizace projektu (roky) |
Cena projektu při bezúročném úvěrování a absenci inflace |
Cena projektu při inflaci 7% a bezúročném úvěrování |
Zdražení projektu kvůli inflaci, % |
Cena projektu k okamžiku jeho komerčního spuštění při inflaci 7% a úrokové sazbě 15% ročně |
Zdražení projektu vzhledem k bezúročné a bezinflační variantě, násobky |
|
2 |
2 |
2,215 |
+10,75 |
2,826 |
1,413 |
|
5 |
5 |
6,154 |
+23,08 |
10,051 |
2,010 |
|
10 |
10 |
14,784 |
+47,84 |
36,705 |
3,671 |
To znamená že pokud se v takových finančních podmínkách firma, například letecká korporace „Iljušin“, rozhodne postavit nové dopravní letadlo, a ve stejný okamžik se ke stejnému kroku rozhodne Boeing nebo Airbus, pak dokonce v tom případě, že nový „Iljušin“ bude ve všem překonávat své konkurenty, bude projekt disponovat neúměrnými celkovými náklady
Jak se v takových podmínkách může reálný sektor ekonomiky rozvíjet na inovačním základě, jak se inflace sama od sebe sníží a jak se sníží základní sazba centrální banky sama sebou „tržním způsobem“ - na to bychom chtěli slyšet důkladné odpovědi od Elvíry Sahipzadovny a spol., založené na metrologicky a manažersky průkazných matematických modelech. Ale taková vysvětlení nemohou existovat z principu. Nu a další zostřování vnitřní ekonomické krize Ruska (zahraniční sankce a cena na ropu, to jsou jen doplňkové faktory, stimulující vnitřní krizi, ale ne její příčina) má potenciál vyvolat to, co V. I. Lenin nazýval „revoluční situací“.
A soudě podle všeho, zformovaná postsovětská státnost Ruska se nechystá dělat nic ohledně její profylaktiky a uvolnění. Konkrétně o tom vypovídá následující okolnost: už mnohaletá vystoupení poslance Jevgenije Fjodorova na téma nutnost podřízení Centrální banky státu nenachází patřičnou podporu v Dumě ani v Radě federace, což se projevuje v neměnnosti nyní činné kryptokoloniální ústavy – zákonodárné osnovy realizace lichvářské tyranie ve vztahu k Rusku, a jí doprovázející zákonodárná praxe RF o Centrální bance, hospodářské a finanční činnosti.
Proto stojí otázka o tom,
-
kdo bude sklízet plody nazrálé revoluční situace a v jaké formě:
-
odstranění V.Putina tou či onou „nedemokratickou cestou“, příchod D.Medvěděva na pozici dočasného prezidenta do voleb, načež ceny na ropu samy sebou vzrostou, sazba Centrální banky „tržní“ cestou poklesne, a začne určité ekonomické oživení, aby byl Medvěděv na další etapě zvolen hlavou státu „demokraticky správně“ s cílem následného předání Ruska do rukou transnacionálním korporacím (TNK) v souladu s jejich zájmy;
-
odstranění V.Putina tou či onou „nedemokratickou cestou“, následný chaos a rozpad Ruska na určité množství „suvenýrních“ států v souladu se zájmy TNK;
-
RPC s monarchistickým nebo diktátorským říšsko-státním projektem;
-
nebo ještě někdo další jemu známým způsobem.
-
nebo kdo a jak včas uvolní téměř uzrálou revoluční situaci a vezme tím vítr z plachet organizátorům scénářů uvedených výše.
Dosud se však revoluční situaci cílevědomě vytváří a pěstuje se potenciál nespokojenosti ve společnosti.
Alternativou katastrof podobného druhu může být jen realizace idejí filmu „Světový řád“, upomenutého na začátku této kapitoly: Rusko je dlužno být spravedlivé. Ale spravedlivost je vždy ve svém historicko-politickém vyjádření konkrétní, avšak co konkrétně spravedlivého nyní a jak uskutečnit spravedlivost – o tom ve filmu není ani slovo a toto téma se neprobírá na žádných talk-show nebo ve veřejné politice.
Liberálové také mají své vlastní představy o „spravedlivosti“, ale ty jsou blízké k názorům Ostapa Bendera, v důsledků čehož jsou neslučitelné s normálními lidskými.
22–23. prosince 2015.
2. Rusko: co nebylo řečeno v části 1?
V té podobě, v jaké je text představen v části 1, nebyl publikován na přelomu let 2015/2016 z důvodu neúplnosti osvětlení v něm toho, co probíhá v zemi a ve světě, a završení práce nad ním bylo odloženo „na potom“, protože bylo třeba se věnovat jiným důležitějším věcem.
Přesto je text oddílu 1 ve verzi z konce prosince 2015 významný v tom smyslu, že přibližně tak mnozí občané RF, po shlédnutí vystoupení J.Katasonova, J.Fjodorova, N.Starikova, S.Glazjeva a dalších, vyjadřují svou nespokojenost s tím:
-
co se v zemi děje;
-
kam, na základě podobných hodnocení, směřuje politika státu;
-
že V.V. Putin dodnes neodstranil od moci nad financemi, ekonomikou země, médii a vzdělávacím systémem liberálně-fašistickou mafii1.
Nejrozhodnější z nich dochází k závěru, že V.V.Putin nedělá nic pro blaho země proto, že on sám je s liberály zajedno a sám je jejich loutka, a jeho úkolem je realizovat „eutanázii Ruska“, a v souladu s tímto přesvědčením je třeba pro blaho vlasti odstranit ho z pozice prezidenta v nejbližší době.
S takovým hodnocením by bylo možné souhlasit, pokud by text části 1, vystoupení V.Katasonova a S.Glazjeva charakterizovaly politickou situaci v její úplnosti a celostnosti, a netýkaly se izolovaně od ostatních jen finačně-ekonomické oblasti života společnosti, přičemž jen v jejích veřejně posuzovaných aspektech. Obrazně řečeno, osvětlení finančně-ekonomických problémů a kroků v této sféře státní moci Ruska, analogické obsahu části 1, ilustruje obrázek uvedený výše. A v souvislosti s touto metaforou vyvstává otázka, co zůstalo za rámci tématiky části 1, a co systematicky zůstává vně veřejné politické diskuse, ale přitom nedovoluje politickému vedení země přejít od liberálně-tržního ekonomického modelu k finančně-ekonomickému systému, pracujícího na řešení úkolů zajištění bezpečného rozvoje země?
poznámky
1 Fráze „liberálně-fašistická“ se neobjevila pro vyvolání emocí, ale pro vystižení podstaty liberalismu jako formy fašismu. Pokud pod fašismem chápeme režim, který brání šíření kultury Lidskosti, ve které každé dítě dosahuje nevratně lidského uspořádání psychiky k počátku dospívání, pak:
-
Fašismus diktátorského typu to brání tím, že nasadí ve společnosti nějaká dogmata a trestá všechny, kdo o nich pochybuje. Ve výsledku, dokonce i když ta dogmata odpovídala potřebám společenského rozvoje, pak v průběhu času přestanou odpovídat „výzvám nové doby“, čímž brání osobnostímu a společenskému rozvoji.
-
Liberalizmus tím, že prohlašuje normou života společnosti neomezenou různorodost, která nesmí být ničím ohraničena, kromě ohraničení, chránící tu „neomezenou různorodost“, otevírá dveře osobnostní degradaci, do které se masově vtahuje dorůstající pokolení, čímž také brání společenskému rozvoji a šíření kultury lidskosti.
Proto je liberalizmus vždy a všude odrůdou fašismu. A fašismus diktátorského typu vždy vyrůstá z neschopnosti liberalismu zajistit potřeby společenského rozvoje.
Informační báze KSB