23.11.2014
O principech tandemové činnosti.pdf (122888)
O principech tandemové činnosti.doc (86528)
© Publikované dokumenty sú vlastníctvom svetovej kultúry a preto vo vzťahu ku nim nikto nedisponuje osobnými autorskými právami. V prípade privlastnenia si autorskych práv v rámci zákona právnickou, alebo fyzickou osobou, sa dotyčná osoba stretne s odplatou za krádež pomocou nepríjemnej „mystiky“, vychádzajucej nad rámec právnej vedy. Každý záujemca má plné právo, vychádzajúc z vlastného chápania všeobecného prospechu, nasledujúce materiály v plnom objeme, alebo fragmentálne všetkými dostupnými prostriedkami kopírovať a vydávať, aj za komerčným učelom. Kto používa nasledujúce materiály pri svojej činnosti, či v citáciách, fragmentoch alebo odkazoch, prijíma na seba zodpovednosť, a v prípade vytvorenia kontextu meniaceho zmysel následných materiálov ako celku má šancu stretnúť sa s „mystickým“ pôsobením mimo právneho rámca.
Vyšší žrečestvo dávného Egypta používalo v organizaci své činnosti principy sudosti i lichosti. V dobách, předcházejících exodu židů z Egypta se skládalo z desítky vyšších zasvěcených Severu a desítky vyšších zasvěcených Jihu1, a každá desítka měla v čele jedenáctého žrece, jejího prvohierarchu a vedoucího.
To znamená, každý vedoucí desítky, v případě hlasování v ní2, podle svého uvážení, jsa nejvýše zasvěceným, tj. mající v jedenáctce největší znalosti, podporoval jeden z dvou názorů, mezi které se mohly rovným dílem rozdělit hlasy podřízené desítky žreců, znajících méně než on díky podmínkám vystavění hierarchie. To zabezpečovalo garantované přijetí konkrétního rozhodnutí ohledně každé otázky v každé z týmů v celku, na Severu i na Jihu, nezávisle na tom, jak se názorově rozdělila desítka, podřízena svému představenému (prvohierarchovi).
Ale pokud oba týmy pracovali spolu, pak situace „hlasování“, ve které se názory rozdělily způsobem „11 pro a 11 proti“ nejenže nebyla vyloučena, ale byla i statisticky předurčena samotnými principy systému, protože vedoucí (prvohierarchové) každé desítky si byli rovni v právech, a jejich názory byly ve stejné míře autoritativní pro všechny ostatní.
Pokud se hlasy dokonce ne obou týmů jako celků, ale jen jejich představených dělili rovným dílem mezi dvěma vzájemně se vylučujícími názory ve vztahu ke konkrétní otázce, pak rovnoprávní vedoucí týmů byli zavázáni vypracovat spolu ve dvojici nový názor, společný pro oba.
Takovým způsobem se vyšší mocenská struktura dávného Egypta matematicky popisovala svéráznou formulí „2 x (1 + 10)“.
Jistě, je lehké si představit, že dva nejvyšší žrecové se mohli domluvit losovat a přijmout jedno ze dvou řešení, určené náhodně. Takový přístup k řešení problémů odstranění neurčitosti v přijímání rozhodnutí (v případě rozdělení hlasů rovným dílem mezi dvěmi vzájemně se vylučujícími variantami) je pochopitelný a přijatelný pro drtivou většinu milovníků „hlasovacích systémů“.
A vybudování mnohých z nich na základě lichého počtu účastníků hraje roli právě „házení korunou“ takového druhu, protože málokdo může dopředu předpovědět, jak se hlasy rozdělí při synchronním hlasování skupiny, a na čí straně se ocitne jediný rozhodující hlas.
Nicméně, ačkoliv podle vyřčeného předpokladu se mohli vedoucí desítek domluvit losovat, bylo by to z jejich strany porušením systémotvorných principů jejich pracovní struktury „2 x (1 + 10)“, kterou oni sami cíleně sestrojili a udržovali při směně pokolení takovou, aby statisticky předurčeně dopouštěla možnost rozdělení hlasů na dvě stejné poloviny mezi dva vzájemně se vylučující názory na jednu a tutéž otázku.
Jinými slovy, ačkoliv prvohierarchové, kteří vedli desítky vyššího žrečestva, zjevně nebyli hloupější než současní demokratizátoři a mohli se dovtípit, že podobná nemožnost přijetí určitého rozhodnutí při stejném počtu hlasů „za“ i „proti“ se dá lehce odstranit losem, ale kromě toho chápali i něco dalšího: lepší je to nedělat. A právě toto, že rozhodnutí otázky je skutečně lepší nenechávat na nepředvídatelné náhodě, a v řadě případů je lepší ho ani nesvěřovat většině hlasů3, nechápou naivní stoupenci hlasovacích systémů; a také stoupenci monarchie, starající se o automaticky nevyhnutelné přijetí rozhodnutí v libovolné otázce převahou minimálně jednoho hlasu při lichém počtu členů hlasující „komise“.
Tato zvláštnost pracovní žrečeské struktury „2 x (1 + 10)“ předpokládá, že při nesouhlasných názorech dvou rovnoprávných prvohierarchů v jedné a téže otázce, oni oba měli povinnost stát se účastníky nějakého dalšího procesu vypracování a přijetí řešení, vědomě vylučujícího nepostižitelnou náhodu losování, a stejně tak převahu jednoho hlasu. To je jediné rozumné vysvětlení pro takovou systémově vyjádřenou nepřijatelnost pro vyšší žrečestvo Egypta přijímání rozhodnutí na základě nepředvídatelné náhody, a stejně tak na základě nepředvídatelného jednoho rozhodujícího hlasu.
A pokud pracovní struktura „2 x (1 + 10)“ existovala v průběhu staletí bez bojů mezi prvohierarchy jejích větví a nebyla nahrazena strukturou, vyjádřující princip rozhodujícího hlasu, pak to znamená, že prvohierarchové skutečně uměli zabezpečit akceschopnost systému na základě principu „jeden rozum – dobře, dva - lépe“ a podloženě cílevědomě vybrat z dvou vzájemně se vylučujících variant tu lepší, nebo vypracovat třetí variantu, lepší než obě předchozí.
Jinými slovy, umně uskutečňovali tandemní princip ve své intelektuální a v celkové psychické činnosti, který od nich4 zdědili i rabíni Velké synagogy dávnověku, čímž vyvolali údiv a nepochopení A. Revillea svou náklonností k párnosti bez jakýchkoliv zjevně vyjádřených homosexuálních příčin, čímž by možná vše vysvětlili freudisté.
Nicméně ve společnosti téměř všeobecné gramotnosti, lenosti a neschopnosti přemýšlet, ve které žijeme i my, i čtenáři tohoto textu, je jedním z nejlehčích činů – napsat, a stejně tak i přečíst slova „intelektuální činnost na základě tandemního principu“. Praktické chápání, a tím spíše uskutečnění ve svém vlastním životě toho, na co ony ukazují, je mnohem těžší, než napsání nebo přečtení slov.
První, co může příjit na mysl čtenáři, je vzpomínka na dvojkolo, na kterém pedály šlapou dva cyklisté zároveň a synchronizovaně. Ti, kdo nejen viděli dvojkolo, ale i na něm jezdili ve dvojici, si pravděpodobně zapamatovali lehkost jízdy ve srovnání s kolem pro jednoho, vznikající proto, že odpor prostředí vůči tandemu je jen málo vyšší, než u kola pro jednoho, a energovybavenost je přibližně dvojnásobná. Ale pravděpodobně také to, že pokud váš partner v tandemu mydlí nohama, jen aby nebrzdil tempo, s jakým vy šlapete ze všech sil, bude vám to poměrně méně příjemné, než vézt pasažéra na kole pro jednoho.
Přibližně takto, jako v cyklistice, stojí záležitosti s tandemním principem v sféře intelektuální činnosti: pokud dva v tandemu našli cesty, jak zabezpečit sečítání svých osobních možností, pak efektivnost tandemu převyšuje možnosti každého z jeho účastníků, a výhody tandemního principu „jeden um – dobře, dva – lépe“ jsou pro ty, kdo ho byl schopen realizovat, nevyvratitelné; pokud dva jedinci při pokusu vytvořit tandem nesčítají své možnosti, pak ten, čí osobnostní duchovní kultura je rozvinutější, bude muset svým úsilím vléct přes „dráhu životních překážek“ i svého partnera, i všechny tandemní výsledky, což se v některých případech může ukázat nad jeho síly i v případě, že individuální možnosti by mu dovolily se přes „dráhu překážek“ dostat samotnému poměrně lehce.
Avšak tandemní princip intelektuální činnosti disponuje jednou zvláštností: na rozdíl od cyklistiky, kde tandem, na který je možné nasednout a projet se, předjížděje cyklisty-jednotlivce, je jasně viditelný a hmatatelný, pak v intelektuální činnosti všechny pozitivní efekty vznikají a projevují se jen v případě sečítání schopností účastníků. Sečítání může fungovat od začátku, v tom případě se tandem formuje „samo sebou“ bez jakýchkoliv záměrných úsilí z jejich strany, ale z této příčiny také může zůstat neviditelný pro vědomí, zaujaté jinými problémy, může zůstávat v oblasti nevědomé psychické činnosti. Pokud sečítání od začátku nenastane, a lidé se nedovtípí o možnosti dosažení tandemního efektu ve své činnosti, pak ani nepodniknou cílevědomé kroky k tomu, aby, změnou svého vztahu k sobě a ostatním, zabezpečili sečítání schopností v tandemu.
To jsou dvě příčiny, kvůli kterým tandemový princip „jeden um – dobře, dva – lépe“ zůstal vně zkoumání psychologických škol různého druhu: pokud byl realizován, pak není o čem mluvit, protože není cílem, ale prostředkem k dosažení nějakých cílů; pokud nebyl realizován, pak není o čem mluvit jednoduše z důvodu absence předmětu rozhovoru. My mu udílíme velkou pozornost proto, že je částečným cílem, který se po dosažení stává prostředkem k uskutečnění jiných, důležitějších cílů.
Ačkoliv už žrečestvo starověkého Egypta se opíralo ve své činnosti na tandemní princip, metody pěstování intelektuální činnosti na jeho základě byly v systému zasvěcení starověkého Egypta buď nezjevné (to je podle našeho chápání zákonů šíření a zachování informace ve společnosti pravděpodobnější5); nebo zjevné metody byly vlastnictvím jen nejvýše zasvěcených.
V prospěch řečeného v předcházejícím odstavci hovoří i ty historické okolnosti, za kterých Egypt přestal být Egyptem a „sám o sobě“ zmizel z historické arény. Proběhlo to v důsledku toho, že konceptuální moc – struktura vyššího žrečestva Egypta „2 x (1 + 10)“, stojící staletí nad faraonem a státností, opustila Egypt v době Mojžíše spolu se kněžími a služebníky Amona, kteří se v období egyptského zajetí židů zamaskovali mezi starověkými židy. Jak si poté vedl Egypt faraonů je obecně dobře známo, ačkoliv ten proces uvadání historikové nespojují s odchodem a zmizením žrečeské pracovní struktury „2 x (1 + 10)“.
V doslovu I.Kacnelsona k románu B.Pruse „Faraon“ se podotýká, že v egyptském dávnověku byl historicky reálný vrchní žrec Amona v Thébách Cherichor, který obsadil egyptský trůn odstraněním Ramsese XII, historicky reálného posledního faraona XX. dynastie (což posloužilo B.Prusovi jako reálný základ pro zápletku jeho románu). V té době se Egypt rozpadl na dvě části a následně se stal kořistí cizozemců, po míře toho, jak svévole a nevědomost „elity“ a žrečestva, degradujícího na úroveň žaludečně-prospěchářského znacharstva, přivedla k progresivnímu pádu kvality řízení, které skončilo o několik století později za Kleopatry finálním krachem.
I.Kacnelson, jako i mnozí další, neobrací vnímání na to, že ty reálné události krachu XX. dynastie a panování vrchovního znacharstva v roli faraonů nastaly až PO exodu židů z Egypta, známého z Bible. To znamená poté, co Egypt už porodil globální doktrínu zotročení na základě lichvářské doktríny židovských klanů, podřízených nástupcům hiearchie egyptského Amona (biblického obecně, i církevně-“pravoslavného“ Amina, Amena, konkrétně).
Po startu té agrese metodou „kulturní spolupráce“, globálnímu znacharstvu, které zdeformovalo Zjevení (předané skrz Mojžíše) příkazy k lichvě a rasizmu, začala kultura Egypta jako státního útvaru překážet. S cílem zabezpečení principu „konce do vody6“ („důkazy pod koberec“, pozn. překl.), byl představiteli žrečeské hierarchie v osobách jejích představených narušen princip vypracovávání řešení dvěma paralelními a rovnoprávnými větvemi „2 x (1 + 10)“. Tím samým byla historicky reálnému Cherichorovi vytvořena možnost stát se jediným akceschopným prvohierarchou té úrovně znacharstva, kterou obešli stranou při zasvěcování do globálních plánů, aby ona, zůstávajíc v Egyptě, se nemotala pod nohy uchazečům o světovládu.
Možná, že nechápeje podstatu a efektivnost tandemového principu vypracovávání řešení a jediného velení při jeho realizace v životě (to leželo na faraonovi a hierarchii státní správy), jsa nezasvěceným do smysluplnosti architektury systému řízení Egyptem při směně pokolení, pod jehož mocí žil Egypt v průběhu několika tisíciletí, reálný Cherichor – individualista svými mravními ideály a světonázorem – sám usiloval o převzetí kompletní vyšší státní moci a zaujal pozici faraona. To mu bylo dovoleno neformálním systémem „2 x (1 + 10)“ žreců, kteří začali usilovat o globální absolutní vnitrosociální moc, proto, že již více nepotřebovali, aby mocenské struktury Egypta svými možnostmi převyšovaly mocenské struktury jiných států. Z pohledu neformální struktury „2 x (1 + 10)“, která se stala nadstátní a mezinárodní, všechny státy jí měly ustupovat v efektivnosti mocenských struktur, a jejich kultury (států) měly být unifikovány i v tomto smyslu. Přechod k monarchii v Egyptě, ve které monarcha stojí nad kněžími, ze setrvačnosti nazývaných „žrečestvem“, řešil právě tento problém. Znamenalo to ztrátu udržitelnosti (stability) systému společenského samořízení staroegyptského regionálního davo-“elitarizmu“, který do té doby podporoval život egyptské regionální civilizace během tisíciletí, a dokonce ji dokázal provést skrz vojenské a sociální katastrofy (krachy řízení) bez ztrát svébytnosti její kultury.
Tak staroegyptský žrečeský systém „2 x (1 + 10)“ - díky tandemovému principu dokonalejší a bezchybnější ve vypracovávání řešení než „liché“ systémy – přestal dohlížet na výkonné struktury (faraona a státní aparát) a nějakou dobu existovala v skryté formě v prostředí starověkých židů.
Později se projevil otevřeně svou vrchní částí v osobách dvou vyšších rabínů, stojících v čele Velké Synagogy starověku přibližně od roku 230 př.n.l. během celého období, dokud starověká Judea, nebyla popořadě přinucena z jejich strany opět sehrát po prvních příchodu Krista egyptskou „hru“ „Konce a začátky do vody Lety7“.
...
1Еgypt doby Faraonů se skládal z dvou oblastí: Severu a Jihu.
2Pokud to prvohierarcha připustil a nepřijímal rozhodnutí sám.
3Ve převaze hlasů se můžou projevovat ve společnosti panující omyly, které mohou způsobit krize v dalším vývoji.
4Skrze periferii egyptského žrečestva doprovázející Mojžíše, která se infiltrovala do kolena Levitů.
5Je poměrně těžké mluvit o tom, pro co nejsou v kultuře „slova“.
6A stejně tak začátky historie současné biblické civilizace – do vody Lety (řeka zapomnění v řecké mytologii)
7Leta byla v mytologii starověkých Řeků řekou zapomnění, oddělující království mrtvých od živých. Při jejím překročení zemřelí podle jejich přesvědčení ztráceli paměť o životě.
Informační báze KSB