15.5.2018
z knihy Základy sociologie 3
Poté, kdy došlo ke změně poměru frekvencí biologického a sociálního času, se v současnosti po dobu aktivního života jednoho pokolení stíhá obnovit několik pokolení technologií a techniky a to nejen v jednom nebo několika odvětvích (jako tomu bylo v době první průmyslové revoluce), ale téměř ve všech odvětvích technosféry, což vede ke změnám jak v oblasti profesionální činnosti lidí, tak i v jejich soukromém životě. A jestliže je absolutní většina obyvatelstva stejně jako dřív v životě orientována ve své motivaci (vědomě či nevědomě) na oblast „Současnost“ (obr. 10.3-1), tak vzhledem k tomu, že život většiny lidí probíhá v technologicky podmíněné společnosti, se téměř všichni v životě střetávají s tím, že návyky a znalosti, které si osvojili v minulosti, se postupně nebo naráz znehodnocují, což vede ke ztrátě předchozího sociálního postavení, neboť monopolně vysokou cenu za práci již umožňují získávat jiné znalosti a návyky, které nemají. No a nositelé nových znalostí a návyků, kteří se znenadání díky jejich osvojení pozdvihli v životním standardu do výšin (spotřebních a sociálních), po kterých dříve jen toužili, najednou také zjišťují, že i jejich profesionalita – v důsledku stejného technicko-technologického pokroku – přichází o svůj význam.
Takže se ukazuje, že pro udržení svého sociálního postavení si musí všichni (se vzácnými výjimkami) neustále obnovovat svůj profesionalismus.
Navíc je tu i vliv úroků, které znehodnocují úspory většiny lidí a nutí je, aby se lopotili při vydělávání peněz ještě intenzivněji. Další vliv mají i globalizační procesy a zhoršování konjunktury trhu práce ve vyspělých státech. To potom již ani vysoký profesionalismus v několika odvětvích není vždy pojistkou před ztrátou zaměstnání. Tyto specificky konjunkturně-ekonomické faktory vytvářejí další tlak na psychiku mnohých lidí a ještě tak navyšují tlak produkovaný samotným, maximálně zrychleným vědeckotechnickým pokrokem.
Tohle všechno se znenadání obnažilo v Rusku jako výsledek státně-politických událostí probíhajících od začátku přestavby. Jenže stejná situace panuje i ve stabilních (podle ruských představ) společnostech Západu, které posledních sto až dvě stě let žijí v neměnném společensko-ekonomickém zřízení, a proto se zdají být z Ruska, našim doma odchovaným reformátorům, ideálem1, který by měl být zaveden i u nás.
Z důvodu této své idealizace Západu, který se z vnějšího pohledu zdá být stabilním, se v Rusku jeho reformátoři již po dobu přibližně dvaceti let pokoušejí realizovat to, co mělo být provedeno ještě v době Petra I. a nejpozději v době Kateřiny II. V současnosti je třeba do života zavádět něco zcela jiného, jenže „elitářští“ reformátoři – oběti zombifikační „pedagogiky“ – na to sami nepřijdou a vzít to odjinud není možné z důvodu nelegitimity podobného druhu znalostí v panujícím systému veřejných i tajných zasvěcení, který je doprovázen systémem zombifikačního vzdělání programujícím psychiku lidí, jako by šlo o počítače.
Možnosti psychiky a lidského těla zpracovávat informace jsou podmíněny nejen geneticky, ale i výchovou individuální kultury psychické činnosti nás všech: kultury smyslů/emocí, kultury myšlení. A proto jsou naše možnosti omezeny jak geneticky, tak také dosaženou úrovní rozvoje individuální duchovní kultury v mezích geneticky založeného potenciálu. Z důvodu těchto omezení může při zpracovávání informací v tempu jejich přibývání pod tlakem „větru změn“ (a tím spíše, je-li to prováděno na základě kultury šablonovitého, tvůrčí přístup vylučujícího myšlení produkovaného zombifikačním vzděláním) nastoupit „stres“ vyvolávající různá onemocnění, která budou moci být vyléčena pouze jedním způsobem – likvidací informační příčiny „stresu“. Což ale není v moci žádného z existujících odvětví západní medicíny, ani západní sociologie a společensko-politického zřízení2.
Z toho vyplývá, že účast v honbě za udržováním a zvyšováním si svého sociálního postavení3 v technokratické společnosti (podobné Západu) je přímou cestou k mučivé sebevraždě prostřednictvím nemocí vyvolaných neschopností zpracovat všechny informace nezbytné pro udržení si a růst kvalifikace a tím i příjmů, které jsou touto kvalifikací podmíněny a tedy i „životního standardu“ ve společnosti „nemocné z nadspotřeby“.
Kromě toho tyto „stresy“ z honby za spotřebou zasahují především skupiny obyvatelstva reproduktivního věku, což se potom odráží i na reprodukci nových pokolení. Je tak statisticky předurčeno, že ti, kteří se promyšleně nebo bezmyšlenkovitě spoluúčastní honby za spotřebou na základě nepřetržitého obnovování si své kvalifikace, nebudou mít buď vůbec koho vychovávat, nebo nebudou mít dostatek času na výchovu svých dětí v kulturní tradici, jejímiž nositeli jsou oni sami. A nepředají tak v rodinné tradici ty životní orientační body, které jsou jim vlastní, ani návyky jejich dosahování.
A jestliže tedy vůbec tito lidé budou mít děti, bude na ně v průběhu jejich života v rodině – obětí nepřetržitého „stresového“ stavu“ – přenesena veškerá problematika dospělých; nebo budou tyto děti nuceny, aby si v sobě samostatně vypěstovaly jinou mravnost, jinou životní orientaci, a vedly jiný styl života s ohledem na smutné zkušenosti staršího pokolení, ze kterých si dokážou vyvodit ponaučení. Pouze v takovém případě se tyto děti, které měly štěstí, že se vůbec narodily, dokáží vyhnout tomu, aby nová pokolení bezmyšlenkovitě nezdědila osud svých předků a ty nepříjemnosti, se kterými se střetli jejich rodiče navíc ještě zatížené jejich vlastními chybami.
Jednou z takových masově rozšířených chyb se stal pokus „zbavit se stresu“ různorodými silnými a slabými narkotiky jak přírodního, tak i syntetického původu. Ponecháme-li stranou, že takto upadají do drogové závislosti dospívající jedinci, kteří se tímto způsobem snaží projevit svou „silnou osobnost“ a nezávislost na dospělých, neboť díky svému nebetyčnému sebevědomí jsou přesvědčeni, že všemu rozumí nejlépe, nebo lidé, kteří se vyžívají v nesmyslnosti své existence, a zaměříme se pouze na „odstranění stresu“ tímto způsobem, tak dochází v podstatě k následujícímu.
Psychika jedince předává (nebo se pokouší předat) na úroveň vědomí vyhodnocení – podmíněné reálnou mravností – kvality jeho života (viz kapitola 4.5 o roli emocí v procesu vlastního sebeřízení). Takové vyhodnocení může mít buď dva emocionální výstupy (špatně nebo dobře), nebo může být ještě doprovázeno nějakými intelektuálními úvahami a odůvodněním. Jestliže je toto vyhodnocení vnímáno jako nežádoucí, ocitá se člověk v podstatě před volbou:
-
buď až do konce porozumět svému emocionálnímu vyhodnocení situace, tj. dokázat se dobrat k určitým odpovědím na otázku, jak změnit sám sebe a okolnosti okolo sebe, aby si zajistil psychologický komfort;
-
nebo jak uzavřít přísun mravně nepřijatelných informací na úroveň svého vědomí v jejich emocionálně souhrnné podobě, nebo v intelektuálně podrobnější podobě, aniž by musel cokoliv měnit na své mravnosti, psychice a způsobu života, který mu diktují.
Pro člověka, který se snaží získat důstojnost člověka a udržet si ji i do budoucna, je přirozené snažit se porozumět okolnostem a své roli v nich až do konce (tj. do uvědomění si určité odpovědi na otázku, jak dosáhnout psychologického komfortu), a zkusit potom uplatnit v životě odpověď, kterou touto cestou obdržel, nebo se pokusit na stejné otázky získat novou, odlišnou a lepší odpověď.
Pro člověka, kterému se první možnost zdá být nesnesitelným břemenem, nepřekonatelnou překážkou, znamenají narkotika způsob, jak „se zbavit stresu“ a zajistit si psychologický komfort rychle a bez psychologicky těžkých úvah o nepříjemném, a tím spíše bez nutnosti vytyčit si sám pro sebe nějaké závazky; samozřejmě pouze v tom případě, že drogové opojení neotevře ihned do jeho psychiky cestu takovým nočním můrám, že před nimi bude přece jen lepší ukrýt se v méně hrůzostrašné střízlivosti. Narkotické opojení deformuje a ničí intelekt jako přirozený, geneticky předurčený proces. Jestliže se tedy někdo v boji se „stresem“ nebo v hledání požitků vydá cestou závislosti na „tvrdých“ nebo „měkkých“ drogách, tak tím v podstatě prohlašuje, že rozum je mu k ničemu a překáží mu žít si, a byla by mu příjemnější existence v podobě dobře zaopatřeného dekorativního4 (ne pracovního)5 dobytka, bez vlastního rozumu, žijícího si bezstarostně a užívajícího si všeho, čeho se mu dostane na stříbrném podnose. Tím sám sebe jen usvědčuje z toho, že je skutečně lidským nedodělkem. A je tomu opravdu tak, ať už dosáhl jakýchkoliv výšin v sociální hierarchii civilizace, která reprodukuje zvířecí typ struktury psychiky a typ struktury psychiky zombie v návaznosti pokolení jako typy, které ve společnosti statisticky převládají.
S přítomností drogových chemických sloučenin v organismu (nebo s jejich přítomností v množství, které v organismu překračuje geneticky předurčené hladiny jeho přirozené fyziologie) normální genetika druhu „Člověk rozumný“ nepočítá, takže to vede k podlomení zdraví. A statisticky tyto případy převažují v reproduktivním věku (nebo v ještě mladším věku), takže to také vede k ukončení genealogických linií6 jak „silných“, tak i „slabých“ narkomanů mechanismem přirozeného výběru, který se při střídání pokolení v kultuře bezduché společnosti projevuje úplně stejně jako v biosféře.
Zdravotní léčení závislosti na drogách je v absolutní většině případů neefektivní, neboť uchýlení se k drogám ze „stresu“, nebo v hledání požitků je vyjádřením mravní zkaženosti nebo jiného druhu narušení psychiky. Pokud se tedy v procesu léčby mravnost a mravně podmíněné naladění a struktura psychiky nestanou lidskými, což vyžaduje především úsilí samotného pacienta a ne medicíny7, tak i po absolvování léčby zůstane poraněným a ustrašeným lidským nedodělkem. Kromě toho určitá část příčin „stresu“ leží v oblasti kolektivní psychiky společnosti, a jestliže se medicína při řešení problému narkomanie omezuje výlučně na psychoanalýzu a psychosyntézu individuální psychiky, tak v žádném případě nebude schopná narkomana vyléčit, neboť je ve své izolovanosti od historie a sociologie sama nemocná.
To tedy znamená, že statisticky předurčeně získávají při obnově pokolení přednost představitelé těch genealogických linií, kteří nevidí smysl v tom, aby se „stresu“ zbavovali drogami, nebo se nechali zahlcovat profesionálními informacemi v podstatě jen kvůli tomu, aby se stali obětí „stresu“ a jeho následků, se kterými si neví rady legitimní medicína (jako odvětví vědy) ani legitimní politika. Ti tedy také budou mít statisticky předurčeně komu předat v následujících pokoleních8 své životní orientační body a budou tak předávat mravnost, strukturu psychiky a kulturu chování, které jsou vlastní jejich rodinám.
Takto se tedy všem společná kultura technokratické civilizace a subjektivní vztah k ní různých jedinců stávají faktory přirozeného výběru v populacích druhu, který dostal název „Člověk rozumný“ a rozděluje lidstvo na dvě složky s rozdílnými osudy, které si každý navozuje tím, že náleží buď k té či oné složce lidstva. Přestože mezi těmito dvěma složkami lidstva dnes v podstatě neexistují neprůchodné hranice, tak přesto proces jejich nevratného rozhraničení probíhá po dobu celé epochy „výměny vod“, kdy se různí jedinci připojují k té či oné složce lidstva s rozdílnými osudy.
Kromě toho je mnohonásobná obnova aplikovaných znalostí a návyků v profesionální činnosti i v soukromém životě po dobu života jednoho pokolení v důsledku změny poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času pouze jednou stránkou té věci, která se objektivně projevuje ve statistice života společnosti. Její druhá stránka spočívá v tom, že se nezměnila pouze rychlost obnovy společensky nezbytných aplikovaných znalostí a návyků, ale i „šířka“ tematického spektra, se kterým se ve svém běžném životě střetává každý z množství jedinců, kteří mají svobodu volby, jsou schopni uplatňovat svobodnou vůli a mají i další kvality opravdového člověka a pouze díky osobitostem své výchovy a kultury se sami limitují v tom či onom druhu otroctví vlastnímu současné civilizaci.
Nezávisle na tom k jaké sociální skupině člověk náleží, nyní přichází do styku s informacemi, jež bezprostředně nesouvisí s jeho profesionální činností, ale přesto vytvářejí informační „atmosféru“, ve které probíhá jeho profesionální činnost, soukromý život i život jeho rodiny.
V minulosti se v podmínkách stavovsko-kastovního zřízení společenského života k rolníkům nebo řemeslníkům, kteří ve svém souhrnu tvořili převážnou většinu obyvatelstva, „královské informace“ denně nedostávaly:
-
A jestliže se k nim tyto informace někdy dostaly, tak je nedokázali vyčlenit z celkového informačního toku a zůstávaly pro ně jakoby neviditelné;
-
i když si těchto informací povšimli, tak nedokázali kvůli svému úzkému rozhledu pochopit jejich společenský význam;
-
a jestliže ho i pochopili, tak ti nepočetní z nich, kteří se dokázali pozvednout z prostého lidu někam výše, zřídkakdy dokázali nějaký významný řídící krok zrealizovat9. Bylo tomu tak především kvůli jejich nedostatku znalostí a návyků, ale také kvůli jejich sprostému původu, jež je v očích vládnoucích „urozené elity“ připravil o potřebnou autoritu i v případě, že jejich názory byly jinak správné.
Na druhé straně, a ve shodě se všeobecným přístupem k životu, ani státní-vládnoucí „elita“ Západu v absolutní většině případů nepovažovala za nutné vnikat do podstaty a následků přijetí těch či oněch rozhodnutí založených na aplikaci technologií považovaných za tradiční a tím spíše technicko-technických novinek10, neboť to nepovažovala za „královské záležitosti“, ale za „soukromé záležitosti svých poddaných“, o které je ponižující a nudné se zajímat; nebo za „soukromé záležitosti“ svých dlužníků, jak je to příznačné pro mezi-národní lichvářskou starozákonně-talmudickou „aristokracii“ vládnoucí prostřednictvím11 finanční oprátky nad společnostmi a státy díky tomu, že si uzurpovala úvěry a účetnictví tvořící podstatu bankovnictví, které zdeformovala podle svého.
Po pádu stavovsky-kastovního zřízení zůstala na Západě zachována úplně stejná psychologie: na jedné straně nevměšování se státu a lichvářské bankovní mafie do soukromého života a soukromého podnikání, a na druhé straně nevměšování se obyčejných lidí do záležitostí státnosti. Ti jsou totiž přesvědčeni, že všechny povinnosti ve vztahu ke státu i jeho státnosti si splní tím, že zaplatí daně a zúčastní se formálních demokratických procedur, které jsou na Západě, stejně jako všechno ostatní, ve vleku otrockého náhubku úrokových sazeb, nad kterými mají svou moc pouze mezinárodní korporace lichvářských klanů.
Jenže jestliže do opojného triumfu buržoazně-demokratických revolucí převládala psychologie takového typu implicitně, tak v průběhu vývoje západního kapitalismu našla své teoretické vyjádření: v té nejobecnější podobě – ve filozofii individualismu, a v užší pragmatické variantě – v různorodých ekonomických pseudoteoriích o svobodě soukromého podnikání, svobodě trhu a prý schopnosti „svobodného“ trhu12 regulovat v životě společnosti úplně všechno, aniž by si myslící lidé museli vytyčovat nějaké cíle a řídit ji.
poznámky
1 Většině jsou jistě známy nářky na ruské zkušenosti a závistivá porovnávání s USA, které stále žijí na základě ústavy napsané při jejich založení „otci zakladateli“, ve které bylo za celou tu dobu provedeno pouze nepatrné množství změn.
2 Kromě toho se v podstatě jedná o krach systému zombifikačního vzdělávání, které potlačuje tvůrčí seberozvoj jedince a programuje psychiku lidí hotovými algoritmy řešení různorodých problémů.
Po změně poměru etalonových frekvencí biologického a sociálního času by musela kvůli tomu, aby mohla být prostřednictvím zombifikačního vzdělávání udržována profesionální úroveň a zajišťována rekvalifikace práceschopného obyvatelstva, existovat ještě jedna „paralelní“ společnost učitelů, kteří by si včas sami osvojovali nové znalosti a návyky, a mohli je předávat psychice ostatních lidí v podobě hotové k použití, jak je to příznačné pro zombifikační „pedagogiku“. A to nás přivádí k otázce: „Kde vzít ještě jednu paralelní společnost takto zavčasu připravených učitelů?“ Odpověď na ni kultura převládající v současné globální civilizaci žádnou nemá, přestože nám byla skutečně zavčasu sdělena prostřednictvím Krista. V Novém zákoně se i po všech cenzurních zásazích uchovala podstata této odpovědi: Duch Svatý uvádí lidi do veškeré pravdy. (Kniha moudrosti, hl. 2; Lukáš 11:9, 10, 13; Jan, 16:13).
3 Pro většinu lidí ve společnosti bezohledné nadspotřeby to znamená, že si musí udržet a zvýšit především svůj spotřebitelský status.
4 Jen si vzpomeňte na film Kin-dza-dza. Čatlanům (je-li to slovo odvozeno od anglického „chat“, znamená to Žvanilové) – kteří sami sebe považovali za sociální „elitu“ – nevyhovovala trasa, kterou byli pacakové (skrytý význam, čteno pozpátku: pacak - kacap, tj. moskalů, hanlivě Moskvanů) dodáváni na Zem, neboť vedla okolo Alfy a její obyvatelé si z Čatlanů „dělali kaktusy“, které, jak známo, hezky kvetou: to znamená, že obyvatelé Alfy přisuzovali tělesné organizaci Čatlanů úroveň odpovídající struktuře jejich psychiky.
5 Pracovním dobytkem se také stát nechtěl, když se vydal cestou narkomanie, a tak není ani svobodný, ani se nemůže stát otrokem, a z hlediska otrokáře může být zlikvidován, neboť není vhodný k vykořisťování.
6 To znamená rodin v návaznosti jejich pokolení.
7 Maximum, co by mohla a měla udělat medicína v převážné většině případů těchto onemocnění je odstranit vliv vnějších faktorů, které se projevily onemocněním a v rámci možností deprimovanost organismu a psychiky nemocí. V průběhu omezené doby této lékařské péče se člověk musí naučit vést zdravý způsob života, a k tomu také možná bude potřebovat vnější pomoc. Stejně však bude muset pro sebe udělat daleko víc, než medicína pečující o něj v jeho nemoci.
8 Řečené v těchto dvou odstavcích má v životě své projevy a jedním je například konkrétně ten, že se USA ze státu, kde početně převládali bílí a kde vládnoucí „elita“ také byla bílá, postupně mění ve stát s početní převahou „barevného“ obyvatelstva, použijeme-li jejich terminologie. V předních evropských státech probíhá stejný proces, jen s jinou národnostní specifikou nahrazování „elitářských“ skupin obyvatelstva.
9 Vzpomeňte si na Leskovova „Leváka“: … Levák už umíral, protože si o zápraží rozbil zátylek a dokázal ze sebe srozumitelně dostat jen jedno:
„Řekněte carovi, že Angličané hlavně cihlami nečistí: ať je ani u nás tak nečistí, a to nedej Bože bude válka, a nebude se z nich dát střílet.“
A pak se již jen věrný Levša pokřižoval a zemřel. Martyn-Soľskij se okamžitě rozjel za hrabětem Černyševem, a jeho zprávu mu vyřídil s tím, že ji má předat carovi. Jenže hrabě Černyšev se na něj jen obořil:
„Ty se koukej držet svých dávidel a projímadel, a nestrkej nos do něčeho, čemu nerozumíš, tohle je v Rusku parketa jeho generálů!“
Carovi to tedy nikdo nevyřídil a tak se s tímto způsobem v čištění pokračovalo až do samotné Krymské kampaně. A když potom začali pušky nabíjet, tak v nich kulky jen tak vibrovaly sem a tam, protože hlavně byly čištěné cihlou.
Tenkrát Martyn-Soľskij připomněl Černyševovi Leváka a hrabě jen odseknul:
„Jdi k čertu, ty felčare, věnuj se svým klystýrům a nestarej se, do čeho ti nic není, nebo popřu, že jsem to od tebe kdy slyšel, a vypiješ si to ty sám.“
Martyn-Soľskij si pomyslel: „On to opravdu zapře“, a tak zůstal zticha.
Kdyby tenkrát Levákova slova včas vyřídili carovi, mohla by na Krymu válka s nepřítelem dopadnout úplně jinak.»
Samozřejmě, že to není fakticky skutečná příčina porážky Ruska v Krymské válce (ve 2. světové válce 19. století), ale N. S. Leskov tak poukázal na tu opravdovou společensky psychologickou příčinu velice přesně. Vypovídá o tom i následující smutný příběh, který se skutečně stal.
Ne méně smutný je ten případ, kdy se skupina ruských kulturních činitelů (Gorkij, Arseňjev a další) v předvečer střílení do dělníků v Petrohradu 9. ledna 1905, také pokoušela dosáhnout toho, aby ministerský předseda Witte „vyřídil carovi“ svým významem „carskou informaci“ o nevyhnutelném krveprolití, jestliže bude mnohatisícovému průvodu dělníků s jejich rodinami, kteří již byli psychologicky připraveni k masovému shromáždění na Palácovém náměstí za účelem předání petice carovi, přehrazena cesta k jejich cíli silovým zásahem armády. Witte však odmítl carovi tuto informaci včas předat, přestože to mohlo vést k odvrácení toho střílení a k mnohým dalším tragédiím, které to následně vyvolalo. Sám W. Ju. Witte o tom píše ve svých vzpomínkách (viz přiznání samotného S. Ju. Witte v jeho Vzpomínkách – Moskva, 1960, 2. díl, str. 340 – 342, plus poznámky 49, 66, 67 na konci dílu; příslušné úryvky jsou uvedeny v práci vnitřního prediktoru SSSR – Narušení hermetizace, hl. 1 (ne v té původní, ale v pozdější rozšířené redakci), kapitola 1.5 – Devátého ledna 1905 – Krvavá neděle: gaponovština nebo rutenbergovština?), a ospravedlňuje tuto svou nečinnost různými ušlechtilými výmluvami plně odpovídajícími zednářské tradici biblického projektu, která má za cíl svržení samoděržaví všech národů na Zemi, ať už má jakoukoliv formu: carismus, sovětskou moc či jinou.
Ve světě je za celou historii současné globální civilizace téměř jediným obecně známým případem, kdy byla „královská/carská informace“ ve stavovsky-kastovním zřízení efektivně realizována člověkem prostého původu, Johanka z Arku. Ale i v tomto případě existuje řada zdrojů, které vyvracejí verzi o jejím prostém původu.
10 Otřepaný příklad takového druhu je odmítnutí Napoleona poskytnout státní podporu Robertu Fultonovi, konstruktérovi jednoho z prvních plujících parníků, což mohlo změnit charakter námořního boje s Anglií, která měla velké loďstvo složené pouze z plachetnic. Už méně známá je skutečnost, že systém reaktivního raketometu s trhacími náboji (předobraz Kaťuší a Gradů) byl přibližně v té době vynalezen a vyzkoušen na vojenském cvičení v Rakousku, kde předvedl svoji hrozivou efektivitu. Přesto však ho Rakousko proti Napoleonovi nepoužilo, a ani Napoleon po kapitulaci Rakouska.
I starší dějiny všech národů jsou téměř bez výjimky plné faktů, kdy se silní tohoto světa vyhýbali řízení vědeckotechnického pokroku jako jedné složky života společnosti, tj. politici, kteří nepovažovali znalost těchto věcí za „královské záležitosti“.
V ruské historii jsou pouze dva příklady, kdy hlava státu systematicky držela pod svou kontrolou technicko-technologický pokrok a budovala svou politiku s přihlédnutím k němu: Petr I. a J. V. Stalin. Pod vedením obou právě díky tomu, že do královských záležitostí začlenili i tyto „nekrálovské“, získal stát i přes chyby, kterých se oba dopouštěli, v průběhu několika desetiletí postavení velmoci; a přicházel o něj také v průběhu několika desetiletí, když se jejich nástupci – na západní způsob – distancovali od technicko-technologických problémů svých „poddaných“.
11 A vlastní činnost mezinárodních lichvářů státnost národních společností hodnotila také jako jeden z druhů soukromého podnikání „poddaných“. Ta okolnost, že se v závislosti na malém počtu „poddaných“ lichvářů ocitala celá společnost (včetně státnosti a jejích předních představitelů), se z vnímání a chápání světa „elitářských“ individualistů-spotřebitelů, vládnoucích státům na základě bezmyšlenkovitě převzaté tradice svých předků, jaksi vytrácela.
12 Kde našli ten svobodný trh, který by nebyl pod nadvládou korporace lichvářů, zůstává záhadou.
Informační báze KSB