21.1.2014
Je málo známé, že i v sovětské době byl emigrační proud oboustranný, jak z Ruska ven, hlavně na Západ, tak opačným směrem. Po roce 91 se emigrace do Ruska prudce snížila, ale nezmizela úplně nikdy. V posledních letech nabírá emigrace směrem DO Ruska stále větší sílu, a zdaleka se nejedná jen o ekonomicky podmíněnou emigraci ze zemí střední Asie (podle různých odhadů se ročně jen z Německa přestěhuje do Ruska tisíce lidí). Nedávno vyšlo pár osobních zkušeností západoevropanů, kteří se z různých důvodů rozhodli natrvalo žít v Rusku (viz Они выбрали Россию).
Vybírám jednu výmluvnou zkušenost německé rodiny.
Max, 13 let, Němec
krádež s vloupáním se do sousedova sklepa
(ne první krádež v životě Maxe, ale jeho první v Rusku)
Strážník, který k nám přijel, se choval velmi zdvořile. Je to vlastní mnoha Rusům - k cizincům z Evropy se chovají zdvořile-opatrně, je třeba velmi mnoho času, aby vás přijali za "svoje". Ale věci, které říkal, nás vystrašili. Ukázalo se, že Max spáchal TRESTNÝ ČIN - KRÁDEŽ S VLOUPÁNÍM! Ale měli jsme štěstí, ještě mu nebylo 14 let, jinak by mohla být řeč až o odnětí svobody do pěti let! Od zločinu s plnou odpovědností ho dělily tři dny, které mu zbývaly do 14. narozenin. Nevěřili jsme svým uším. Ukazuje se, že v Rusku je možné ve 14 letech se dostat do vězení. Litovali jsme, že jsme sem přijeli. Na naše vzrušené otázky, jaktože se má dítě zodpovídat i v tak nízkém věku, se strážník podivil, došlo ke kulturně podmíněnému neporozumění, o čem je řeč. Byli jsme zvyklí, že v Německu se dítě nachází v prioritním postavení, maximum, co by Maxovi v Německu hrozilo za něco podobného, by byla profylaktická beseda. Mimochodem, strážník řekl, že soud by stejně našemu synovi nevyměřil odnětí svobody i kdyby mu bylo přes 14, že se to dělá zřídka a jen v případech, kdy jde o ohrožení na zdraví. Měli jsme ještě štěstí, že sousedé nenapsali oznámení (v Rusku to hraje velkou roli - bez oznámení napadené strany se neřeší ani těžší delikty), a dokonce nebudeme muset ani platit pokutu. To nás také překvapilo - spojení tak tvrdého zákona s tak podivnou pozicí lidí, kteří ho nechtějí využít. Před odchodem se strážník zeptal, zda má Max sklony k asociálnímu chování. Přiznali jsme, že ano, navíc - že se mu v Rusku nelíbí, ale že je to spojeno s obdobím puberty a mělo by to časem přejít. Na což poznamenal, že Maxovi bylo třeba nařezat po prvním případě a bylo by, a nečekat, až z něj vyroste zloděj. A odešel.
Poznámka nás ohromila. Upřímně řečeno, neuvědomovali jsme si v ten moment, jak blízko máme k vyplnění rady strážníka.
Hned po jeho odchodu si muž promluvil s Maxem a požadoval od něj zajít k sousedům, omluvit se a nabídnout, že škodu odpracuje. Začala grandiózní scéna - Max se hlasitě odmítal tak zachovat. Další bezprostřední vývoj radši popisovat nebudu. Po dalším velmi hrubém verbálním výpadu na naši adresu muž udělal přesně to, co strážník radil. Teď si uvědomuju, že to vypadalo a bylo to spíše směšné, než surové, ale tehdy mě to ohromilo a Maxem to otřáslo. Když ho muž pustil, sám otřesen tím, co právě udělal, syn utekl do pokoje. Zjevně, proběhla katarze - najednou mu došlo, že otec je fyzicky mnohem silnější, že nemá kam jít si stěžovat na "rodičovské násilí", že je od něj samého požadováno kompenzovat škodu, a že se ocitl krok od skutečného soudu a vězení. V pokoji brečel, skutečně, ne předstíraně. Seděli jsme v pokoji pro hosty jako sochy a cítili jsme se jako skuteční zločinci, ale hlavně - že jsme porušili tabu. Čekali jsme zákonité zaklepání na dveře a objevení se sociálky. V našich hlavách se rodily hrozné myšlenky o tom, že nám syn přestane důvěřovat, že spáchá sebevraždu, že jsme mu způsobili těžké psychické trauma - obecně, mnoho těch slov a formulací, které nám sypali do hlav na předporodních psychotréninzích.
Ke snídani Max nepřišel a zakřičel, ještě v slzách, že bude jíst ve svém pokoji. K mému údivu muž odpověděl, že v tom případě bude bez snídaně, a jestli nebude do minuty za stolem, bude i bez oběda.
Max se objevil během půl minuty. Takovým jsem ho ještě nikdy neviděla. Mimochodem, muže jsem takovým taky ještě neviděla - poslal Maxe umýt se a přikázal, když se vrátil, napřed poprosit o prominutí a potom dovolení sednout si ke stolu. Byla jsem ohromena - Max to udělal bez námitek. Před jídlem řekl muž: "Poslyš, synku, Rusové vychovávají své děti právě takto, a i já to tak teď budu dělat. Hlouposti skončily. Nechci, aby ses dostal za mříže, myslím, že ty to taky nechceš, a slyšel jsi, co řekl strážník. Nechci ani, abys vyrostl necitlivým lenochem. V tomto kašlu na tvůj názor. Zítra půjdeš k sousedům s omluvou a budeš dělat to a tam, co ti řeknou. Dokud neodpracuješ sumu, o kterou jsi je připravil. Pochopil jsi mě?"
Max několik sekund mlčel, pak zvedl zrak a odpověděl tiše, ale jasně: "Ano, tati.."
... neuvěříte, ale už se o nás více nikdy neodehrávaly takové divoké scény, jako po odchodu strážníka - našeho syna jako by někdo vyměnil. Nejrpve jsem se dokonce bála té změny a zdálo se mi, že jen tají vztek. A teprve za měsíc a něco jsem pochopila, že se o nic podobného nejedná. A ještě jsem pochopila mnohem důležitější věc. V našem domě a na náš účet žil mnoho let malý despota a lenoch, který nám vůbec nedůvěřoval a nedíval se na nás jako na přátele, o čem nás přesvědčovali ti, kteří nám vnucovali své metody "výchovy" - potají nás přehlížel a chytře nás využíval. A viníky jsme byli hlavně my - vinni v tom, že jsme se chovali tak, jak nám vnutili "autority-specialisté". S druhé strany - měli jsme v Německu volbu? Neměli, říkám si na rovinu. Tam na stráži dětského egoizmu stojí špatné zákony. Ale zde volba je. My jsme ji udělali a ukázala se správnou. Jsme šťastní a hlavně - skutečně šťastný je i Max. Získal rodiče. S mužem jsme získali syna. A společně jsme získali RODINU.
Informační báze KSBPřed bědami se nesehni, na Boha se spolehni.
Historie není věda, historie je v davově-"elitárních" společnostech nástroj řízení.
Nikdy nevíte, před jakými neštěstími Vás zachránila obyčejná smůla.