Poslední Gambit (12)

5.7.2014

-předchozí část-

...

— Velmi doporučuji, tím více, že naše cestovní kanceláře tam zařizují speciální pikniky pro turisty. Pokud byste v těch místech byl, bylo by pro mne mnohem jednodušší vysvětlit určité věci. Za tři tisíce let se to nehostinné místo skoro vůbec nezměnilo. Pokuste si představit kamenitou pláň naprosto bez života, kde je problémem nejen voda, ale i jídlo a kam se dostanete z žírné oázy, kde se ročně sklízí tři úrody zrna a všemožného ovoce a zeleniny.

Nemyslíte si snad, že v té dávné době byli lidé více nápadití, než v současném životě? — Nejspíše měli stabilnější spojení s okolní přírodou, což znamená — méně potlačen instinkt sebezáchovy. Nu a institut otroctví byl v té době spíše pravidlem nežli výjimkou; chrámovým otrokům se možná žilo o něco lépe než ostatním otrokům, minimálně proto, že bývalí kočovníci, jsa majetkem žrečeské kasty, zůstávali pohromadě jako jedna občina a mohli udržovat spojení se soukmenovci. Pro mě pravda zůstává nejasná otázka, proč chrámová služba připouštěla podobnou volnost ve vztahu k tomuto kmenu, zatímco libovolný jiný majitel otroků se vyhýbal ze strachu před vzpourou soustředit víc otroků z jednoho kmene. A co se týká prací v kamenolomu, na stavbách chrámů, pyramid a dalších rituálních staveb, jich se účastnili i rolníci, formálně se považujíce za svobodné. A představte si, že ve jménu nějakých chimérických idejí o bohu, který slibuje svobodu není jasné od čeho, vás zaženou ze zavedeného života do koncentračního tábora, s dětmi, skotem, bagáží. Rychle dochází zásoby vody a jídla; nové dodávky proviantu se nečekají, co z toho plyne? - povstání davu, který je dobře popsán v Bibli ve 14. kapitole knihy Numeri. Mohli se vrátit do Egypta dokonce po roce zkoušek, když se jejich nenávist nasměrovala na iniciátora „pikniku“ a ten byl zabit? - měli se vrátit, ale... nevrátili, navíc ještě 42 let dobrovolně prodlužovali vlastní muka. Ve jménu čeho? Vědomě čekali, dokud nevymře jedno, a možná i dvě pokolení z těch, kdo ještě pamatoval Egypt a mohl tam ukázat cestu? Ne, to v realitě nebývá, to bývá jen v mýtech a legendách. V celé té historii je poněkud zajímavější jiná otázka: ty mýty a legendy jsou částí národního eposu, nebo část totalitní ideologie, pí-ár zvláštního druhu, sledujícího antinárodní cíle? To jsem i měl na mysli, když jsem hovořil o nelidském experimentu.

Podle verze těch Rusů, vyšedší ze Sinajské pouště se měli výrazně odlišovat od ostatních soukmenovců v psychologické rovině svou zvláštní přizpůsobivostí k libovolným změnám podmínek vnějšího sociálního prostředí. Jinými slovy, hierofanté vytvářeli během Sinajského pochodu nástroj budoucí světovlády takovým, aby, za prvé, on sám té misi věřil, a za druhé, aby v tu misi toho nástroje uvěřili i všechny okolní kmeny a národy. Hierofanté sami vytvářeli podmínky pro formování mýtu o židozednářském spiknutí, kdy pod přikrytím lehce vyvratitelného mýtu se mohli nerušeně soustředit koncentrací různorodé moci a produktivních sil všeho lidstva.

Po literárních zdrojích jsem seznámen s analytickými pracemi vašeho praděda, pane Holmesi, a vím, že měl vlastní pohled na roli židovstva a tajných organizací, tipu zednářských lóží. Ale z besed s Rusy se mi odkryl nový pohled na procesy řízení, z něhož vycházeje, se u mě časem změnily představy o hierarchii moci ve společnosti. Není jasné, proč právě Rusové pochopili to, co dávno leželo na povrchu. Existuje celá knihovna výroků slavných osobností o negativní roli židů v národní historii různých národů: od egyptského a římského do německého a ruského. Byli snad Julius Caesar, Nero, Kateřina Veliká, Napoleon a Churchill slaboduchými? Nebo oni, stejně jako všichni ostatní v dané otázce, jsou produktem kultury, ve které se podobné názory cíleně formují za účelem skrytí vyšší úrovně hierarchie moci ve společnosti? Jediná fráze řeckého historika Plutarcha, jsa také hlavním žrecem Délfského orákula - „Vládneš, ale i tebou vládnou!“, by měla přinutit státníky hledat to, co Rusové nazvali Globálním prediktorem, konceptuální mocí, opírající se ne na moc síly, ale na moc znalostí a vědění. Váš znamenitý filozof Bacon jednou přesnou frází - „Knowledge is power“, která je v některých jazycích chápána dvousmyslně¹, mohl popostrčit k hledání té skryté a proto zvlášť efektivní vlády.

Dále Salem mluvil o tom, co Holmes už slyšel od Andreje Verova ve Španělsku – o konceptuální moci, jako vyšší úrovni hierarchie moci ve společnosti, která mnohé tisíciletí, neměníce obsah globální koncepce řízení, podporuje stabilitu davo-“elitární“ pyramidy. Ale v jeho vyprávění bylo něco nové, co zjevně neznal Andrej ani Paolo.

— Konceptuální moc jako nejvyšší úroveň hierarchie moci ve společnosti, jako institut moci, byla zrozena staroegyptskou civilizací. Ale „novorodička“ nepřežila porod, v tom smyslu, že antický Egypt jako civilizace odešel z historické arény a proměnil se v obyčejný stát, který ovládli nejprve Řekové, potom Římani, nu a po pádu Říma se stal částí islámského světa, ačkoliv v Egyptě stále žili Egypťané. Francouzi a Angličané se pokoušeli udělat ho částí biblického světa, ale pravděpodobně, obsahová jednota hymnů Atona a Koránu sehrála rozhodující roli, a je možné říct, že ideje Echnatona, přinejmenším v Egyptě, zvítězily. Mimochodem, pane Holmesi, neobrátil jste pozornost na podivné opakování určitých událostí, oddělených v čase dvěma stoletími? My Egypťané jsme nezapomněli, jak se počátkem 19. století vojska Napoleona zabývala tímtéž, čím se počátkem 21. století zabývala vojska „talibanu“ - likvidací památníků staré kultury. Značka francouzských teroristů je na tváři Sfingy. Kompletně zničit ji se jim nepodařilo jen proto, že v dově napoleonských válek nebyly rakety, kterými ničil sochu Buddhy „taliban“. Co myslíte, co může ty dvě události spojovat?

— Předpokládám, že jsou financovány jedněmi a týmiž klany, které sledovaly shodné cíle. Po zničení památek kultury lidstvo upadá do amnézie, — odpověděl Holmes.

— Nejspíš to tak je, — souhlasil Salem a poté rozložil před Holmesem jemu už známé „pikniky“.

— Jak pane Holmesi vidíte, zdroje ruského a následně i globálního „rébusu“ leží v staroegyptské civilizaci. Ne náhodou autoři na první obrázek „Historického pikniku“ umístili 22 hierofantů, a televizní vysílání srpnového puče nazvali jménem 18. dynastie. Pravda, žádná konfrontace mezi Echnatonem a Tutanchamonem nebyla, protože Tutanchaton (tak se nazýval zpočátku své vlády) se stal faraonem tři roky po smrti Echnatona a ještě nějakou dobu se pokoušel pokračovat v strategii svého tchána.

Ale potom ho žreci Amona-Ra přinutili opustit nové hlavní město Achetaton a změnit si jméno na Tutanchamon. Ale to vše je jen na povrchu, protože ve starém Egyptě se reálná moc, pod kterou se především chápalo dědictví majetku, předávala po ženské linii a proto se mnozí manželé dcer faraona automaticky stávali faraony. Ale byla ještě i vláda idejí, kterou bylo ne vždy možné předat potomkům. Proto v globálním historickém procesu je dobře viditelná moc idejí, a naopak moc vlastnictví, za kterou se na první pohled vedou všechny války, lze sledovat krajně složitě. Zde jak vidíte je řeč o čtyřtisícileté válce dvou stranických relígií Atona a Amona. Ideje zjevně stály za to, pokud nachází 40 století své stoupence, a Rusové mají svým způsobem pravdu, když spojují události, k nimž dochází v jejich zemi, se světonázorovým rozkolem ve společnosti starého Egypta. Díval jsem se a přesvědčil se, že téměř všechny obrázky prvního „pikniku“ jsou vzaty z monografií Maspero, Mathieua a Breasteda, ale Rusové ty symboly naší staré kultury vykládali po svém. Navíc, procesu interpretace symbolů přikládají velký význam, nazývajíce to nějakým podivným termínem, nepřeložitelným do jiných jazyků.

Salem vzal ze stolu list papíru a ukázal dvě slova, napsaná anglicky — „tichaja sapa” (česky přibližně „tichá voda“, pozn. překl.), načež pokračoval ve svém vyprávění.

— Když jsem je poprosil vysvětlit význam toho termínu, zpočátku říkali, že ta slova pocházejí ze sapérské činnosti: tak v minulosti nazývali nepozorované podkopání nepřítele a uložení výbušniny, která v neočekávaný okamžik vybuchla. Ale když viděli na mém obličej nepochopení, začali objasňovat jak pracují metody matričního řízení, kterými podle jejich názorů kdysi vládli hierofanti lépe než kdo druhý. Tehdy jsem z jejich objasnění téměř nic nepochopil, protože používali nějakou novou terminologii. Ale po filmu „Matrix“ mi něco začalo být jasnější. Mluvili o vesmíru jako o procesu trojjedinosti informace, míry a matérie. Tak nazývali prvotní filozofické kategorie, na které se ve svém vnímání světa, podle jejich mínění, opírali hierofanté. Už jsem vám říkal, Holmesi, že jsem se zabýval současnou filozofií na Cambridge, ale to, co jsem uslyšel od nich, bylo mimo rámec toho, co jsem pod vedením vašich profesorů studoval. Nebyl jsem se schopen opřít ani o vědění, získané v procesu samostatných výzkumů.

Přitom mi Rusové poměrně přesvědčivě, na příkladech, vzatých ze života, ukázali, že evropská veřejná filozofie každého, kdo se s ní poprvé setká, staví před volbu: buď materializmus nebo idealizmus – třetího není dáno. Ale ukazuje se, že je: a to třetí je určeno objektivně mírou bytí. Dále ukázali, že z symbiózy ruské tradice a koránického vědění je možné dostat se na objektivitu kategorií informace a míry. „Není věci bez obrazu“ — hlásí ruské rčení. „Alláh vytvořil každou věc a nadělil ji mírou“ — říká se v Koránu. Vy se mě nejspíše Holmesi zeptáte, k čemu to bylo třeba – podpořit kývání společenského vědomí od materializmu k idealizmu? Tu otázku jsem s Rusy probíral, a odpověděli mi, že vždy existovaly dva systémy vědění o světě, a z toho vyplývaje – dva systémy vzdělávání. První systém vědění byl určen pro široké masy; druhý – pro úzký kruh, který si přisvojil misi řídit.

Historicky se to rozdělení dá vysledovat ve všech typech kultur, s jejichž systémem vzdělávání jsme obeznámeni. Už ve starém Egyptě se vzdělání pro úředníky a nižší žrečeské kasty zásadně odlišovalo od toho, do čeho zasvěcovali úzký kruh vyvolených, tvořících vrchol žrečeské kasty a okolí faraonů. V staré Mezopotámii vidíme podobné rozdělení. Ve staré Judei (Judsku) se vědění pro národ (Tóra, Talmud a letopisy) také silně odlišovalo od vědění, dosaženého levity. Nakonec, křesťanská církev během celého svého panování nad umy středověké Evropy také měla jednu pravdu pro lid a řadové kněze, a zcela jinou pro zasvěcené.

Ale pokud si položit otázku, co takové znali a chápali levité, potomci vyššího „žrečestva“ starého Egypta, ve vědění a kultuře, a co nechápali ostatní, dokonce i když to možná znali? — odpověď je možné najít v okultní literatuře.

Salem vytáhl tlustý svazek, na jehož karmínových deskách bylo velkými písmeny napsáno „Svatá kniha Thovta. Velké arkány Tarotu“, otevřel ho na označeném místě a přečetl:

„Tridsiatimi dvoma cestami – úžasnými, múdrymi načrtol IA, IEBE, Saraof, Boh Izraelu, Boh Živý a Kráľ Večný, El Shaddai, Milosrdný a Odpúšťajúci, Najvyšší a Prebývajúci vo večnosti – vznešené a sväté je Jeho Meno – stvoril svet troma Seferim: sefar, sipur a sefer.

Prvý z týchto troch termínov (Sefar) označuje čísla, ktoré nám dávajú možnosť stanoviť nevyhnutné určenia a vzťahy každého (podľa kontextu možno:človeka) a veci, s účelom pochopiť cieľ, pre ktorý bola vytvorená – aj MIERA dĺžky, aj MIERA objemu, aj MIERA hmotnosti, pohyb a harmónia – VŠETKY TIETO VECI SÚ RIADITEĽNÉ (OVLÁDATEĽNÉ) ČÍSLAMI.

Druhý termín (Sipur) vyjadruje slovo i hlas, pretože je to Božie slovo i hlas, pretože je to Božie Slovo, je to Hlas Boha Živého, ktorý stvoril bytosti v ich rôznych FORMÁCH, či už sú vonkajšie alebo vnútorné: Jeho treba rozumieť (chápať) v týchto slovách: “Boh povedal:“Buď Svetlo a „bolo Svetlo.“

Nakoniec tretí termín (Sifer) znamená písanie. Písmo Boha je PLOD TVORENIA. Slová Boha sú Jeho Písmo, Myšlienka Boha je Slovo. Tak myšlienka, slovo a písmo sú v Bohu v podstate jedno, zatiaľ čo u človeka sú v podstate tri.“

„Suzary“, 4, § 25, citácia podľa knihy V. Šmakova “Posvätná kniha Thotha”, str. 245 (zvýraznenie niektorých fragmentov textu veľkými písmenami – naše pri citácii).

Jak vidíte, Holmesi, i já jsem četl ten text, ale bez odpovídajícího objasnění je mrtvý, v tom smyslu, že vylučuje jednoznačnost chápání většinou hledačů pravdy na vlastní pěst, vně systému zasvěcení.

A to – nemožnost chápání v důsledku záměrné nejednoznačnosti vzájemně se vylučujících smyslů – definuje, podle mínění Rusů, hlavní zvláštnost vzdělání „pro úzký kruh, jehož posláním je řídit“, a přesněji: pro úzký kruh, jehož zájmem je vládnout absolutně a bez jakékoliv zodpovědnosti.

Ale přece jen v „Písmu Boha“ (plodu Božího tvoření) je možné poznat matérii ve všech jejích formách, v Mysli Boží – objektivní informaci, smysl Života, a Slově Božím – míru. A vše to dohromady tvoří trojjedinost matérie-informace-míry v tvárném Vesmíru. To znamená že se ukazuje, že filozofie na základě trojjedinosti matérie-informace-míry skutečně existovala po historicky dlouhou dobu, a opíraje se na ní, někdo mával společenským vědomím jako kyvadlem od „idealizmu“ k „materializmu“ a zpět, nedávaje možnost zastavit se a zamyslet se nad otázkou „kde je pravda?“.

Rusové mají za to, že vše citované z „Svaté knihy Thovta“ jsou jen druhotné odvozeniny, a ne prvotní osnova pravého vnímání světa na základě trojjedinosti matérie-informace-míry, které v Biblické civilizaci není určeno pro vyjádření ve veřejné filozofii. Co se týká Koránu, podle jejich názoru se právě v něm dává vnímání světa, nejbližší k vnímání světa na základě trojjedinosti, které i položilo základ filozofie, uzurpované během „sinajského pikniku“ biblickými „ezoteristy“, patronujícími historicky reálného Mojžíše. Byl jsem nucen souhlasit s jejich závěry, protože v Koránu na to je přímý odkaz:

“Dali jsme Mojžíši Písmo a Rozlišení, nyní je možné jít přímou cestou!” (súra 2:50).

Z toho úryvku je možné pochopit, že Mojžíši bylo dáno nějaké vědění, informace, shromážděné v Písmu (skutečné Tóře, později zaměněnou záměrně zdeformovanou verzí ze strany kurátorů biblického projektu), a také mu bylo dáno ještě něco navíc k Písmu a co je v súře nazváno Rozlišením.

To, co je v Koránu nazváno „Rozlišením“, bylo po odstranění Mojžíše prostě skryto od mas a uzurpováno pro vnitřní potřebu vyššími hierarchy biblických „ezoteristů“. Nechtěl bych dnes podrobně rozebírat problém Rozlišení. To je téma na zvláštní a dlouhý rozhovor. Můžu jen odkázat na texty Koránu, kde je téma Rozlišení vyvstává mnohokrát². Při zaměření se na verše Koránu, kde se setkáte se slovem „Furkán“, překládané i jako „Rozlišení“, i jako „Spasení“, budete schopni identifikovat dvě smyslové úrovně, na které to slovo v kontextu Koránu poukazuje.

Přitom na první smyslové úrovni před námi vyvstává otázka o tom, co je konkrétně dáno v Koránu v Rozlišení v roli základních pojmových kategorií, z kterých by měl člověk začínat (rozvíjet) proces osmyslení a přehodnocení Života. A na druhé smyslové rovině budete postavení před otázku o vaší schopnosti k Rozlišení „toho“ od „ne toho“, „jednoho“ od „druhého“ v proudu plynutí událostí v Životě.

Spolu s Rusy jsme vnímavě studovali súry, ve kterých se mluví o Rozlišení, a pochopil jsem, že v Koránu je skutečně vyjádřeno učení o vnímání světa trojjedinosti matérie-informace-míry – mezních zevšeobecnění a prvotních rozdílů ve Vesmíru. To vnímání světa je určeno pro všechny a každého, a nejen pro „elitu“ „ezoteristů“. Navíc, jsa otevřené společnosti pro osmyslení během posledních třinácti století, je spolehlivým počátkem pro rozvíjení od něj filozofie, alternativní té, která podporuje kývání společenského vědomí od materializmu k idealizmu a zpět. Avšak veřejná filozofie i v naší době vyjadřuje škodlivé vnímání světa, více odpovídající době faraonů.

— Co myslíte, pane Saleme, proč je něco takového možné? — zeptal se Holmes.

— Také jsem si kladl podobné otázky. Místo odpovědi mi Rusové ukázali „Knihu pro úvodní čtení“ Vodovozova, vydanou v Petrohradu na konci 19. století a určenou pro sebevzdělávání poddaných Ruské říše. V ní je řeč o pohledech na objektivní realitu dřevních Egypťanů. Zde je výpis, který jsem si z té knihy udělal. Zdá se mi, že vám zpřístupní tajemství stability stereotypů biblického vnímání světa.

Holmes vzal list papíru a pohroužil se do čtení anglického textu.

„Najvyššia kasta, ktorá riadila všetkých (t.j. nesúca úplnosť vnútrospoločenskej moci, vrátane konceptuálnej moci v oboch významoch tohto termínu – vysvetlivky autorov), bola kasta duchovenstva alebo žrecov (v určitej etape svojej historickej púte prestali byť žrecmi, aj keď si zachovali názov „žreci“, ale zostali len ako nositelia niektorých znalostí a návykov v následností generácií, t.j. v podstate sa stali znacharmi (demagógmi) – vysvetlivky autorov).

Oni určovali všetkým, aj panovníkovi (t.j. faraónovi) , ako žiť a čo robiť...

Vyšším božstvom egypťanov bol AMON (AMUN, AMEN). Do jeho obrazu zlúčili 4 božstvá:

bohyňa NET – látka (vec), z ktorej pozostáva všetko na svete,

boh NEF – duch oživujúci látku, alebo sila, ktorá ju núti zlučovať sa, meniť sa...,

bohyňa PAŠT – nekonečný priestor, ktorý vypĺňa látka (vec),

boh SEBEK – nekonečný čas, ktorý plynie pri neustálych zmenách látky.

Všetko, čo je vo vesmíre, podľa učenia egypťanov, pochádza z látky (hmoty) cez pôsobenie neviditeľnej sily, ktorá zaberá priestor a mení sa s časom. Všetko toto tajomstvo sa spája v štvorjedinej existencii boha AMUN.“

Holmes zakončil čtení textu a nějakou dobu mlčky sledoval krajinu za oknem kabinetu. Začínalo se stmívat, což v těchto zeměpisných šířkách téměř okamžitě přecházelo do hluboké tmy. Salem navrhl jít na vzduch. Zavoněla svěžest blízké vody. Vyšli na boční terasu, topící se v zeleni a stupňovitě se spouštějící k Nilu. Na neznámém nebi problikávaly první hvězdy. V útulné besídce byl prostřen stůl s ovocem a východními sladkostmi; horká konvice byla cítit aromatem čerstvě uvařené kávy. Salem pozval Holmese do besídky a rozhovor pokračoval pod Káhirským nebem.

— Jak vidíte Holmesi, pokud si odmyslíme jména dřevněegyptských bohů, pak hmota bude odpovídat současné „hmotě“; duch – z větší části „silovým polím“; a „prostor“ a „čas“ tak i zůstávají ve vnímání světa od těch dob nezměněnými kategoriemi. To, co spomenul Vodovozov o dřevním Egyptu ukazuje, že prvotními rozdíly a zobecňujícími kategoriemi, chápanými v roli prvotních kategorií Vesmíru, v současné civilizaci během tisíců let neměnně zůstávají: „matérie“, chápaná jako hmota; „duch“, chápaný jako „energie“, „síla“ a jako řídící počátek, tj. „informace“ i „míra“; a také „prostor“ a „čas“, někdy rozpojené a někdy sjednocené v čtyř-ipostázním bohu-vesmíru Amunu, někdy v „dvou-ipostázním“ bezejmenném a neperzonifikovaném „časoprostorovém kontinuu“ teorie relativity, které je nepoznatelnou nádobou pro „matérii“ ve všech jejích agregátních formách.

A ačkoliv slova, označující ty prvotní rozdíly, a výklady s nimi spojených pojmů při detailnějších popisu se nejednou během historie západní civilizace měnily, neměnným zůstávalo jedno: informace byla pojmově skryta a neoddělitená ve skupině prvotních rozdílů od „ducha“, „energie“ a „síly“, které se ve vnímání světa západní civilizace vždy ztotožňovaly.

„Matérie“ se obvykle ztotožňovala s “hmotou“ a při další detailizaci vztahovala na čtyři živly nebo v moderním jazyce vědy – agregátními stavy hmoty (skupenstvími): „země“ — tuhé; „voda“ — kapalné; „vzduch“ – plynné; „oheň“ — plazma. A pro většinu lidí neviditelná obecná pole, nesoucí uspořádanou energii, se nerozdělitelně slila s informací v „nemateriálním“ „duchu“. Co se týká vákua, který podle nynějších představ vůbec není prázdnota, ale jedno ze skupenství matérie, ono se stalo „prostorem-nádobou“, a „čas“ se proměnil v určitý znak pro označení neuchopitelné nepochopitelnosti. Jinými slovy, všichni vědí, co je to čas, ale nikdo není schopen říct nic určitého o jeho podstatě.

Jak ukazuje historická zkušenost, během historie post-egyptských regionálních civilizací zůstávalo vnímání světa čtyř-ipostázního Vesmíru stejné, měnily se jen formy, ve kterých bylo představeno společnosti. A to vnímání světa ušlo cestu od bohoslovské doktríny Egypťanů o nejvyšším čtyř-ipostázním bohu Amunu, do časoprostorového kontinua materialistů 20. století. A regionální civilizace, ve které panovalo nad umy většiny obyvatel, dovedla planetu do globální biosférně-ekologické krize, ve které se projevila i krize vnitrospolečenská.

Přitom se vyjasňuje, že některé věci, očividné ve vnímání světa přes trojjedinost, se jednoduše ukazují nedostupnými vnímání, chápání a popsání v kategoriích čtyř-ipostáznosti Vesmíru prostřednictvím „jazyků“, rozvinutých ve společnosti.

Tak se mi po besedách s Rusy a čtení doprovodné literatury vyjasnilo, že kategogie prostoru a času jsou druhotné ve vztahu k míře a proto je čas všeho všudy jen míra (vztah) plných period cyklů všech vzájemně vložených procesů vesmíru. Možná, že se mi to vše vyjasnilo také proto, že obraz vzájemné (hierarchické) vloženosti dávno existuje v Rusku a Egyptě, opíraje se na jejich kulturní dědictví. Tak například celosvětově známá ruská hračka „matrioška“ a sarkofágy faraonů, které můžete vidět v Káhirském muzeu, jsou podstatou jedna a tatáž konstrukce, odlišující se jen měřítkem a určením. Pokud není míra, není možné odlišit objímající konstrukci od vložené. Proto reálně v historii všichni jen mluvili o prostoru, ale ve skutečnosti se zabývali jeho měřením s pomocí subjektivně vybraných etalonů.

Promiňte Holmesi, zdá se že jsem se nechal unést novými filozofickými kategoriemi a nejspíše vás nudím. Ale díky jim se mi podařilo proniknout do tajemství ruských „pikniků“ a pochopit, jak pracují metody matričního řízení. Bylo by pro mě nejjednoduší ze všeho jednoduše poukázat na informaci, kterou ty kresby nesou, zmínit se o tu či onu lexiku, představující kód – míru, a poukázat na konkrétní výsledek, který je zákonitým důsledkem objektivního procesu vesmíru – trojjedinosti matérie-informace-míry. Ale chápete, že bez toho rozvláčného filozofického úvodu by moje závěry zůstávaly pouze další hypotézou, jakých je po 11. září tisk plný. Možná že můj výklad byl trochu kostrbatý, ale poprvé jsem se pokoušel převyprávět a spojitě vyložit to, o čem jsem přemýšlel, zůstávaje sám se svými myšlenkami.

— Ne, pane Saleme, omlouváte se zbytečně. Vyslechl jsem s velkou pozorností vaše povídání, nasycené novou terminologií, a ujišťuji vás, že pro mne bylo velmi užitečné. Jde o to, že úryvky, partiální teze, fragmenty nové filozofie, která se rodí v Rusku, jsem slyšel na různých místech a při různých příležitostech. Rusko jako civilizace má svou misi. A já jsem ji už dlouho chtěl pochopit. Zvykli jsme si mluvit o civilizacích v rámci terminologie Západ-Východ, nebo Sever-Jih. Slyše vás, zkusil jsem odstoupit od stereotypů zformovaných v biblické kultuře, to znamená dostat se za rámec podvojného kódu: materializmus – idealizmus, kapitalizmus – socializmus, plán – trh, východ – západ a tak dále. Ve vnímání světa, alternativnímu podvojnému (já bych ho nazval takto), pro mne Rusko představuje civilizaci míry, a Západ, orientovaný na neohraničenou spotřebu materiálních blah – civilizací hmoty; Východ, orientovaný na duchovní praktiky, vytvořené „ezoteristy“ na podporu stability davo-“elitarizmu“ – civilizací ducha nebo informace.

— Ale vždyť jsem mluvil o trojjedinostném vnímání světa jako alternativě vnímání světa čtyřipostázního staroegyptského Amona – pokoušel se namítnout Salem.

— To je pravda, ale jen zčásti. Vy sám jste mluvil o energii, jako o nějakém stabilním přechodném stavu hmoty z jednoho skupenství do druhého. Navíc ve vašich myšlenkách šla řeč o časoprostorovém kontinuu. Proto čtveřici hmota-energie-prostor-čas lze při přání svést ke dvěma kategoriím: hmota-energie – prostor-čas. Přechodem od ploské bezalternativní podvojnosti k jí objímajícímu vnímání světa trojjedinosti matérie-informace-míra se mi zdá krokem vpřed ještě i proto, že dosud žijeme v trojrozměrném prostoru. Nu a k doplnění k řečenému, právě v Káhiře jsem uslyšel konzistentní a koherentní výklad vnímání světa, na jehož základě, jak se mi zdá, pracují metody matričního řízení. Speciálně se vyhýbám slovu „zbraň“, protože setkavše se s jejich projevy, mnozí se postarají k určení „matriční“ přidat z lexikonu biblické kultury termín „zbraň“ a vtáhnout ho do dvacátého prvního století.

Pokud se dívat na proces řízení z pohledu vzájemně vložených matric, pak lidstvo má šanci ukončit války obecně, pokud se ty metody stanou vlastnictvím nejen „elity“, ale všech, kdo usiluje zvýšit míru správnosti svého chápání obecného chodu věcí. Přitom, v případě zrání nějakého konfliktu, pro jeho uhašení, stačí aby vůdce-manažer, ovládající matriční metody, se dostal na vyšší úroveň chápání obecného chodu věcí a z pozic objemnější matrice vyřešil konfliktní situaci.

— A pokud se pro něj ukáže výhodnějším zhoršit dozrávající konflikt, to znamená srazit protivníky hlavami v cílech dosažení žádaného výsledku? — pokusil se namítnout Salem.

— To bude z jeho strany nepravé a příjde den, kdy toho bude litovat. Je nutné myslet na vzájemnou vloženost matric, limitně vzestupujících do matrice Božího předurčení. Podobné kroky nebo zlé úmysly se vrátí agresoru, protože nemoho být prodiktovány vyšší mírou chápání obecného chodu věcí. Naopak, jeho agresivní záměry, nezávisle na tom, co si o nich bude myslet on sám, budou objektivně svědčit o tom, že se spustil do vložené matrice a nedostal se ve své míře chápání na úroveň objímající. A mně se zdá, že vše co se dnes děje se Spojenými státy, a přesněji s jejich vedením, demonstruje právě tento algoritmus matričního řízení. Jsem vám zavázán, Saleme, protože mi chybělo právě vaše vyprávění pro pochopení některých detailů, spojujících metody matričního řízení se dvěma typy vnímání světa. Vskutku, i když jsem nepochopil zdaleka vše. Něco se ztratilo ve výsledku mnohonásobných překladů z různých jazyků na jiné, ale mě se zdá, že jsem pochytil hlavní: kontrola té „zbraně“ je u Všedržitele v tom smyslu, že její využití v zájmech nějakého konkrétního klanu není pro daný klan bezpečné, protože disponuje faktorem, který se v terminologii západní civilizace označuje jako efekt „opičí pracky“. A ruské „pikniky“ jsa matricemi-scénáři možných variant rozvoje událostí v Rusku, ten efekt demonstrují.

-pokračování-

verze pro čtečky:

gambit.epub (1,3 MB)
gambit.mobi (2,6 MB)