10.4.2014

-předchozí část-

...

Události uplynulého týdny šly svým tempem. Z odpoledních zpráv zmizely snímky s ostatky věží WTC, zaměnily je reportáže s americkými bombardéry z Afghánistánu; na kanálech CNN a NBC začali upomínat a bioteroristických činech v New Yorku, Washingtonu a na Floridě. Holmes volal dvakrát: jednou z Káhiry, podruhé z nějakého indického městečka s těžko vyslovitelným názvem.

Část III. Vyšetřování Holmese

22 — 27 září. Švýcarsko-Lichnštejnsko (Curich – Vaduz - Ženeva)

Let Londýn – Curich přiletěl včas a Holmes stál frontu na vízovou kontrolu. Hlasatel informoval o příletu linky z Frankfurtu a brzy se vedle vytvořila druhá fronta, ze které byla slyšet hlavně německá řeč. Holmes strojově zachytil v právě tvořící se frontě tlustou postavu ve světlé čapce a šedém kabátě.

— Co je na tom člověku zajímavého? — zamyslel se Holmes pro sebe a pochopil, že zajímavé byly noviny, které tlouštík tiskl rukou na nevelký kufřík.

Noviny byly ruské a nazývali se Izvestija, ale Holmes ani tak nemohl pochopit, proč přitáhly jeho pozornost. Zatímco o tom přemýšlel, tlouštík ve světlém plášti zašel do kabiny vízové kontroly a Holmes ho ztratil z očí. Když prošel kontrolou, Holmes vyšel do čekacího sálu, kde hledal zástupce své firmy, když najednou jeho zrak opět padl na ty samé noviny, které tlouštík před chvílí držel a z nějakého důvodu odhodil, než odešel, ne do koše na odpadky, ale na lavici v sálu letiště. Tažený nepochopitelným pocitem zájmu, Holmes si to namířil místo k východu z letiště k lavici s novinami, a v ten okamžik na něj zavolali.

— Buďte zdráv, pane Holmesi, mě říkají Louis Renier. Dovolíte, vaše zavazadla?

Holmes se zastavil a stiskl ruku vysokému štíhlému brunetu středních let, s občas prosvítajícími šedinami.

— Jsem připraven vás odvést do hotelu, — pečlivě vybíraje anglické slova, obrátil se k Holmesovi s francouzským akcentem, — pokud budete chtít, večer se můžeme projít po starém Curychu.

Holmes už se chystal jít k autu, ale najednou se zastavil.

— Promiňte, Reniere, minutku. Hned jsem zde.

Holmes nechal svého překvapeného společníka, otočil se k lavici a vzal ruské noviny, které zasunul do kapsy saka. Stěží on sám mohl vysvětlil Renierovi, který to s údivem pozoroval, proč vzal noviny v jazyce, kterému nerozumí. Ale jeho společník byl člověkem delikátním, zbytečné otázky nedával a odvezl hosta z Londýna přímo do hotelu, kde byl firmou „Ernst & Young“ zarezervován pokoj. Sobotu večer a neděli Holmes strávil v citadele „curyšských gnómů“. Brodil se úzkými uličkami starého Curychu, rozmýšleje o té moci, kterou bez armád a zbraní získali světoví bankéři. A proč je Švýcarsku dovolena taková rozkoš, jako neutralita? A proč země dodnes není členem OSN? Otázky, otázky...

Celé pondělí probíhala jednání v Curychu, která pokračovala druhý den v Davosu. Pěkné městečko si vymysleli žraloci světového kapitalizmu, rozmýšlel Holmes. Toto nevelké městečko, ve kterém jsou všeho všudy dvě ulice, se stalo skutečnou Mekkou největších finančníků světa, a přesněji těch, kdo si myslí, že se účastní určování cílů a metod světové politiky. Při zpáteční cestě do Curychu Luis Renier neočekávaně nabídl Holmesovi navštvívit Lichnštejnsko kde, jak se vyjádřil, dožíval své roky jeden známý ruský emigrant a mecenáš, hrabě Pfanfalts. Hrabě pobýval někde v okolí Vaduzu – administrativního centra trpasličího státu, do kterého se slévají kapitály celého světa jen proto, že své území prohlásilo za svobodné od daní. Deset minut bloudili úzkými uličkami městečka, zaplněného turisty celého světa, potom stejně dlouhou dobu po horských serpentýnách, načež se ocitli i vrat „Askania-Novy“, - tak se nazývala vila hraběte. Pán domu byl doma, což podle jeho slov bylo velkou vzácností. Nehledě na svůj vysoký věk, mnoho cestoval a zabýval se skupováním rarit ruské minulosti a vracením jich Rusku.

Za čajem, kterým hrabě pohostil své hosty, se rozhovor stočil na nedávné události v Americe. Všichni se shodli, že po 11. září se svět stal jiným a není jediná země, které by se ta událost nějak nedotkla. Holmes zadal grafovi otázku o Rusku a jehe perspektivách ve světle americké tragédie. Ten určitý čas mlčel a potom se zvedl a s omluvou odešel do svého kabinetu. Brzy se vrátil s balíčkem tlustého žlutého papíru. Jaké bylo Holmesovo překvapení, když před ním graf rozložil tytéž „pikniky“, které před dvěma dny probíral s Watsonem. Podle toho, jak na kresby zareagoval Renier, Holmes usoudil, že ten je už také viděl. Kromě známých „pikniků“ se ve žluté složce ocitlo ještě několik dokumentů. Graf před Holmesem rozvinul kopii první strany novin „Práce“ č. 107 z 9.5.1985, 9. stranu týdeníků „Argumenty a Fakta“ č. 43 z října 1996 a první stranu novin „Čas pik“ č. 151 z 14. října 1997.

— Podívejte se, pane Holmesi, vy na těch snímcích vyššího vedení bývalého Sovětského svazu nevidíte nic zvláštního?

— Na rovinu, nebýt té šipky, namířené na hlavu Gorbačova v „Argumentech a Faktech“, já bych si jí v novinách „Práce“ ani nevšiml. Ale jaký vztah mají ty snímky k „piknikům“ a tím více k tragédii „černého úterý“?

A podívejte se, jak vypadá kompletní fotografie na první straně novin „Práce“ z 9. května 1985:

Graf se pohodlně usadil ve křesle z červeného dřeva a obnovuje z paměti obrazy minulosti, začal své neobvyklé vyprávění, které později způsobilo tolik rozruchu v mecenášských kruzích.

* * *

Balíček s „pikniky“ a kopiemi dalších novin jsem objevil ve své poště 17. srpna 1998. To datum jsem si dobře zapamatoval, protože v ten den televizní kanály kypěly informacemi o finanční krizi, která postihla Rusko. Když jsem zkoumal „pikniky“, zpočátku jsem si myslel že si se mnou někdo hraje, protože jsem nikdy nebyl specialistou na rébusy. Ale ti, kdo položili balíček do mojí poštovní schránky, zjevně znali o mé zálibě v obrazech a proto jsem přirozeně ze všeho nejdříve přečetl článek o restauraci „Danae“ od Rembrandta. Ten klenot kolekce Ermitáže byl prakticky zničen nějakým maniakem 15. 6. 1985, to znamená 37 dní poté, co se ve svátečním vydání novin „Práce“ objevil snímek s polovinou lebky generálního tajemníka KSSS. Mnozí zahraniční specialisté přišli tehdy k závěru, že obraz Rembrandta obnovit nepůjde. Maniak mu zasadil dva údery nožem a potom ho polil koncetrovanou kyselinou sírovou. Pamatuju si, že když jsem se dozvěděl a teroristickém činu proti mistrovskému dílu Rembrandta, téměř mě to položilo. A hle, přede mnou leží petrohradský týdeník „Čas pik“ z 14. října (č.151) ze které se dozvídám, že v den Přesvaté Bohorodičky se otvírá senzační výstava: „Danae – osud veledíla Rembrandta“. Obraz byl obnoven a já jsem událost považoval za mystický jev.

Vy jste se Holmesi ptal, jaký vztah ten symbolický jev má k fotografii v novinách „Práce“, „piknikům“ a tím více k teroristickým činům 9/11 – tak na Západě značí měsíc a den? Mně se zdá že má, ale abych vám mohl to mystické spojení vysvětlit, budu muset v hlavních rysech připomenout legendu o Danae a jejím synu Perseovi.

Danae byla dcerou argóského krále Akrísia, kterému délfské orákulum předpovědělo smrt z rukou vlastního vnuka. Akrísij, aby unikl osudu, zavřel svou krásnou dceru-pannu do podzemní měděnné věže. Ale k Danae vzplál vášní Zeus, vládce Olympu. K Danae pronikl ve formě zlatého deště, načež ona porodila syna, budoucího hrdinu řecké mytologie Persea. Akrísij zabednil dceru i vnuka do sudu a hodil je do moře. Další rozvoj zápletky svébytně interpretoval i náš velký Puškin v „Skazce o caru Saltánovi, o synu jeho slavném a mocném bohatýru knížeti Gvidonu Saltánoviči a o překrásné carevně Labuti“, kde odstranil katastrofický konec. Zdá se mi, že Puškin tímto způsobem zkoušel své síly v napravení scénáře produkce katastrof, který je vlastní celé takzvané „křesťanské“ kultuře. Jak víte, mýtus o Perseovi a Danae končí pro Akrísia tragicky. Po dlouhé a strastné pouti a mnoha hrdinských činech se Perseus dostává na Olympijské hry do Argosu a během soutěže hodu diskem „snesl půl věže“ (ty slova graf pronesl rusky, ačkoliv jinak používal angličtinu, a potom se ihned opravil), promiňte, usekl půl hlavy svému dědovi.

— Co myslíte, pane Holmesi, proč rok před publikací říjnového čísla novin „Čas pik“ s informací o restauraci veledíla Rembrandta, v říjnu 1996 jedno z nejčtenějších periodik Ruska té doby – „Argumenty a Fakta“ – najednou znova připomnělo o hlavním symbolu mýtu, o Danae?

— Mně je zatěžko, hrabě, říct cokoliv určitého na to téma, proto bych si rád poslechl vaše mínění.

— Předpokládám, — pokračoval graf své vyprávění, — že skutečné kořeny tragédie „černého úterý“ nemohou být objasněny z pozic škodlivého materialistického nebo neméně škodlivého idealistického vědomí soudobého obyvatele.

Ano, bezpochyby, byl plán teroristické akce, byli i teroristé-kamikadze, ale oni všichni, včetně zákulisných scénáristů, jsou všeho všudy jen nástroje nějaké objemnější matrice-scénáře, která má kořeny v daleké minulosti současné, a možná i předcházející, to jest dopotopní civilizace, jejíž nejasný obraz dnes sotva registrujeme v dochovaných mýtech a legendách. Obrazně-symbolická strana těch mýtů a legend se vtělila do materiálních památníků kultury, nad kterými pracovali mnohá pokolení velikých sochařů, umělců, architektů, skladatelů a také básníků, spisovatelů a dramaturgů.

V mých představách je svět jeden (jediný) a celostný, a vše v něm je podmíněno vztahy příčin a důsledků. To může znamenat jen jedno: jakákoliv náhodná událost se nám zdá náhodná jen proto, že nejsme schopni vydělit události jí předcházející a také další události, jejichž příčínou je tato událost.

Perestrojka-obřezání Ruské říše v hranicích SSSR začala za Gorbačova a to neblahorodné dílo se ihned „náhodně“ odrazilo v mystickém symbolu – polovině lebky „dozorce perestrojky“, vystavené na veřejný odiv více než 200 miliónům občanů Sovětského svazu na největší svátek téměř všech ruských na celém světě – den vítězství nad fašizmem, který se v polovině dvacátého století ztotožňoval s německým nacizmem. Co mohlo znamenat objevení se toho symbolu na první straně jedněch z nákladem největších novin v SSSR?

Nakolik chápu, může být řeč o někým iniciované aktivaci algoritmu matrice mýtu o Danae. Různí lidé ten proces aktivace algoritmu přijímají různě; většina si ho jednoduše nevšimne. Ale i v daleké minulosti, i v našem tvrdém technokratickém světě, všude ve světě a zvláště v Rusku byli ti, kto velmi výrazně vnímal vybuzený, jestli je to tak možné říct, stav matric plněných energií. Dříve takové lidi nazývali jurodivými, blaženými; v naší době se často stávají předmětem zájmů psychiatrie. Aktivaci algoritmu destruktivní matrice vnímají tak bolestivě, jako normální člověk cítí bolest sedřené kůže posypané solí. Vy, mistře Holmesi, jste viděl film Matrix, nebo jste považoval jeho shlédnutí za čistou ztrátu času?

— Ano, hrabě, viděl a dokonce jsem se seznámil se zajímavou analytickou statí na to téma. A proč se mne na to ptáte?

— Jde o to, že jeden z hrdinů filmu na otázku, co je to „matrice“, odpověděl – „matrice je všude“. Jí přece nenahmatáte rukama a nevnímáte zrakem, sluchem nebo čichem, ale přesto je její vliv přeci jen možné vnímat. Jak? To vám přesně objasnit nemůžu, protože se ve svém vnímání světa opírám o pět smyslů, z kterých člověk formuje subjektivní obrazy okolního objektivního světa. Nejspíš je jí možné poznat šestým smyslem, o kterém jakoby všichni vědí, ale kterému málo kdo naslouchá – smyslem míry. Hypertrofovaný smysl míry se v kultuře současné civilizace, opírající se ve své osnově na „oidipův komplex“, přijímá jako schizofrenie.

— Promiňte, hrabě, že přerušuji, ale termín „oidipův komplex“, nakolik je mi známo, poprvé zavedl do oběhu Sigmund Freud. Jaký má vztah k aktivizaci algoritmu matrice mýtu o Danae?

— A vy si Holmesi mýtus o Oidipovi pamatujete?

— V obecných rysech.

— Je to velmi důležité... co si z toho mýtu pamatujete?

— Nu, délfské orákulum předpovědělo Oidipu, že ten zabije svého otce, ožení se s vlastní matkou a z toho svazku se narodí děti, prokleté bohy a nenáviděné lidmi. Protože se Oidipus nepokoušel utéct předpovědi Orákula, vše se odehrálo přesně tak, a konec Oidipa byl smutný: podle mého se oslepil a jeho žena se zabila. Mimochodem, variant mýtu o Oidipovi je mnoho.

— Skutečně, mistře Holmesi, variant je mnoho, ale všechny z nějakého důvodu končí tragicky. Proč? Proto, že všechna pozornost v mýtu se soustřeďuje na hlavní postavy, mající vlastní jména, ale orákulum vlastní jméno nemá – je to prostě nějaké orákulum v Délfách, vedoucí prognózy rozvoje událostí. Vy, Holmesi, například můžete rozlišit prognózu od programování?

— Risknu odpovědět na vaši otázku slovy ze staročínské historie, které znějí přibližně takto: „Pokud nezměníme směr svého pohybu, riskujeme, že se ocitneme tam, kam míříme.“

— Ano, v tom něco je, — po krátké pauze znovu promluvil graf, — ale já Holmesi dosud nemám vyčerpávající odpověď na tu otázku a, pro jeho nalezení, pokusíme se vysledovat, jak se rozvíjely události poté, co délfské orákulum předpovědělo Oidipu vraždu jeho otce? Aby překonal krutý osud, Oidipus se rozhodl nevracet se k rodičům do Korinthu, odejít do cizích krajů. Ale Oidipus nevěděl, že utíkal od pěstounů a že cesta, kterou si zvolil, vede do Théb, kde vládne jeho skutečný otec – Laj. A tomu Laji, podobně jako Akrísiovi ve své době, délfské orákulum taktéž předpovědělo zkázu, ne rukou vlastního vnuka, ale syna. Proto otec přikázal zahodit narozeného Oidipa do lesa, aby ho roztrhala divá zvěř.

— Ale zdá se, že je varianta, podle které otec přikázal hodit dítě do moře, a vlny ho vynesly na břeh, načež ho našel a adoptoval král města Sikónu.

— Naprosto správě, Holmesi, a tato varianta mýtu o Oidipovi jen podtrhuje podobnost s mýtem o Perseovi. V každém případě je řeč o zázračném spasení Oidipa a jeho adopci, — v první variantě bezdětným králem Korinthu Polibem. Na cestě do Théb po útěku od adoptivního otce Oidipus v náhodném souboji zabíjí urozeného muže. A to byl jeho skutečný otec – Laj. Tak se splnila první část proroctví délfského orákula.

— Nebo první etapa algoritmu programování, kterým se cílevědomě zabývalo délfské orákulum, — poznamenal Holmes.

— Možná i takto, — odpověděl graf a pokračoval své vyprávění. — Když rozluštil záhadu Sfingy, Oidipus svobozuje Théby. Vděční obyvatelé města ho vybírají svým králem. Královna-vdova Iokasta, kterou si bere za ženu, je jeho matkou; jeho děti s ní jsou zároveň i jeho bratři a sestry. Po dvacetiletém úspěšném vládnutí Oidipa ve Thébách vypukne hlad a epidemie moru. Délfské orákulum ve své době prorokovalo, že problémy zmizí poté, co bude vyhnán vrah Laje. Oidipus má na srdci blaho státu a energicky se pustí do hledání pachatele zločinu a když najde jediného přeživšího z doprovodu Laje, uvědomuje si, že vrahem thébského krále je on sám. Navíc svědek vraždy se ukázal být tím samým otrokem, kterému Laj přikázal odhodit narozeného Oidipa na rozrhání divokou zvěří, ale ten se nad dítětem slitoval a dal ho korinthskému pastevci, načež se Oidipus ocitl u Poliba. Tak se Oidipus dověděl, že osudné proroctví orákula se splnilo, a o je nejen vrahem svého otce, ale i manžel své matky. V hrůze ze zjištěného se Oidipus oslepuje a Iokasta si sama bere život.

Jak vidíte, Holmesi, v celé té historii je nejvíce negativní role orákula a ona skutečně více připomíná roli programátora, než prediktora.

— Ano, hrabě, spojitost mezi mýtem o Oidipovi a Danae je očividná a spojujícím článkem v těch dvou mýtech je bezesporu činnost délfského orákula. Zbývá jen vyjasnit, čím se ve skutečnosti zabýval: prognózováním nebo programováním budoucích událostí?

— Pro odpověď na tu otázku, pane Holmesi, je nutné naučit se odlišovat prognózu od programování. Mám za to, že v procesu rozklíčování záhady ruských rébusů je ta otázka klíčová. A co se týká „oidipova komplexu“ (snahy zabít svého otce a vstoupit do sexuálních vztahů s vlastní matkou), ke kterému má podle Freuda podvědomě sklony většina mužů, — to dokonce z naší analýzy mýtu je dobře vidět, na základě čeho ho nafoukla do vesmírných rozměrů velká autorita v oblasti psychologie. Přitom Freud vypadá jako ubohý adept orákula z Délf. Ale pro nás je nyní důležité ne kdo, ale jak se realizuje aktivizace algoritmů katastrofických matric. Pokud je svět jediný a celostný a vše v něm je podmíněno příčinnými vazbami, pak v analýze důsledků je možné objevit kořeny příčin. Pro dosažení takové úrovně chápání je nutné dostat se za hranice systému, formujícího stereotypy chování v něm. V našem případě pochopit chování „maniaka“ v rámci kultury, ve které žijeme, je nemožné. Obraz Rembrandta „Danae“ je jedním z nejlepších vtělení mýtu o Danae a jelikož „matrice je všude“ a její destruktivní algoritmus byl aktivován, tak „maniak“ hledá a nachází materiální komponenty matrice ve veledíle Rembrandta. Další vývoj je vám Holmesi známý.

— Vy, hrabě, chcete říct, že maniak zablokoval činnost destruktivního algoritmu matrice mýtu o Danae?

— Předpokládám, Holmesi, že se věci tak mají a jsou k tomu určité důkazy. První spočívá v tom, že určití restaurátoři a členové jejich rodin zemřeli za podivných okolnostech ve výsledku dopravní nehody, kterou je možné vnímat jako vyjádření algoritmu realizace alternativní matrice-scénáře. Bohužel, nemůžu to podložit informacemi z tisku. A ačkoliv vedení Ermitáže o všem ví, z nějakého důvodu je o tom neochotné mluvit. Druhým důkazem zablokování destruktivního algoritmu slouží druhotné objevení se po 11 letech hlavního symbolu mýtu na stránkách „Argumentů a Faktů“ s vysvětlením, že je to „náhodná chyba“ montáže slavnostní fotografie. Něco v matrici-scénáři zničení země, kterou Západ označil za „říši zla“, se odehrálo špatně, a ve výsledku, pokud platí má hypotéza, došlo k druhému pokusu aktivace destrutivního algoritmu matrice po završení jedenáctiletého cyklu sluneční aktivity. Z mého pohledu, skutky onoho „blázna“ nevědomě působily proti destruktivním skutkům Gorbačova. Chápu, že podobné závěry se pro většinu společnosti, která vyrostla v biblické kultuře, budou zdát šílenými, protože sama kultura vytváří určité podvědomé zákazy na hodnocení stereotypů, které ji vytvářejí (sTrojí). Jinými slovy, člověk, který vyrostl v takové kultuře, není schopen zadat si otázku: je v té kultuře vše v pořádku? A proč se v ní mnozí chovají jako potenciální zločinci? A jak se formuje algoritmus spáchání zločinu v mantinelech dané kultury? Možná že je speciálně založen do nevědomých úrovní psychiky jedince takovým způsobem, aby ten ve snaze vyhnout se „prorokovanému“ zlu natvoří zlo ještě horší? Ale tehdy, pokud provést analogii s mýtem o Oidipu, je možné při vůli identifikovat i hlavního viníka mnohých zločinů, nebo, jak se to dnes říká, jejich objednatele.

— Vaše závěry, hrabě, jsou natolik neobvyklé, že je nutný čas na jejich osmyslení. A předpokládám, že stojí za to zanalyzovat události „černého úterka“ z těch pozic. Možná, že se povede najít zákeřného „nikdo“.

— Máte na mysli mýtus o Odysseovi a Polyfému?

— Naprosto správně. Spojené státy mi dnes připomínají toho kyklopa, kterému najednou vypíchli dvě oči a který ve zlobě hledá zákeřného „Nikdo“¹, ohmatávaje současné „berany“. Pravda, tentokrát se „zákeřný Nikdo“ přikryl jménem bin Ládina. A co může znamenat v kontextu vaší verze objevení se článku o restauraci „Danae“ v novinách „Čas pik“ č. 151 z 14.10.1997?

— Raději přeložím do angličtiny několik odstavců z toho článku:

„Současný svět je plný krutosti a násilí. Na konci 20. století se obětí maniaků stále častěji stávají umělecká díla. Rembrandt je šampiónem v počtu podobných útoků. Právě jeho obrazy přitahují šílence se zvláštní silou.“

Nezdá se vám, Holmesi, že autor článku, ničeho neznaje o mé verzi útoku v Ermitáži, pracuje právě na ni, i když z trochu jiných pozic?

— Promiňte, Hrabě, že přerušuji niť vašich myšlenek, ale proč právě Rembrandt přitahuje s osobitou silou šílence?

— Mám jednu verzi, ale pro její pochopení budeme muset pochopit roli maleb před vznikem filmu a televize.

— Chcete říct, hrabě, že malby hrály stejnou roli, kterou dnes plní filmy a televize?

— Naprosto správně, ale... jen pro vyšší společnost. Současnou vědou je dokázáno, že muzikální a vizuální obrazy postupují do nevědomých úrovní psychiky bez našeho vědomí. Je také známo, že 95% vší informace z vnějšího světa člověk získává skrz zrak, z čehož vyplývá, že v době před příchodem televize a kina hrála malba klíčovou roli ve formování vnímání světa. Protože hlavní obsah obrazů západoevropských malířů, minimálně do poloviny 19. století, tvořily biblické motivy, tím se skrz malby formoval biblické vnímání světa „elit“ Západu. Do Ruska začaly malby západoevropských malířů poprvé proudit v období petrových reforem, ale zvláště mnoho jich přišlo za Kateřiny II. Tak například jen v roce 1772 bylo najednou koupeno kolem 150 pláten známých Vlámů a Holanďanů, mezi kterými bylo mnoho obrazů Rembrandta. Díky zvláštní technice štětce se jeho obrazy už tehdy odlišovaly neobyčejně silným vlivem na psychiku diváka. Nejspíš byl prvním „impresionistou²“ v tom smyslu, že jeho obrazy, podobně jako i obrazy Cézanne, Moneta, „nebyly vidět“ z blízké vzdálenosti. Legenda říká, že Rembrandt na pokus jednoho svého zákazníka prohlédnout si obraz zblízka řekl: „Nejezděte nosem po plátně, barvy smrdí.“ Ale tehdy byl přístup do muzeí typu Louvre nebo naší Ermitáže pro prostý národ zakázán. Z mého pohledu v té době probíhalo přes malby „opracování“ podvědomých úrovní psychiky „elity“ v části její oddanosti biblickému vnímání světa. Jedna věc je chodit do kostela, a něco zcela jiného je číst a osmyslit Bibli. A zjevně, malby Rembrandta v tom „opracování“ hrály natolik vážnou roli, že v Holandsku je v současné době nejvyšší budova Amsterdamu³ dokonce nazvána „Věží Rembrandta“ a „Noční hlídkou“⁴.

Pokud mé srovnání malby a televize nevyzvalo u vás, Holmesi, odpor, chtěl bych se vrátit k vaší otázce ohledně kontextu mé verze o restauraci „Danae“, ale pro to budu muset přečíst další odstavce z upomínaných novin „Čas pik“.

„A přesto mnozí říkají, že „Danae“ je všeho všudy ruina, byť i překrásná, že od velikého Rembrandta zůstal jen stín. V jedněch novinách ji dokonce nazvali zmrzačenou, ačkoliv i erotickou, překrásnou. Sám Jevgenij Gerasimov, který vedl restaurátorské práce, souhlasí, že před námi už není ten Rembrandt, na kterého jsme byli zvyklí. Těm, kdo pamatuje malbu před tragédií, je nutno překonat psychologickou bariéru. Ale následující pokolení už budou přijímat „Danae“ zcela jinak. Lidé přivykli i k Venuši Mélské bez rukou nebo Niké Samothrácké bez hlavy“.

Odpověděl jsem pane Holmesi na vaši otázku?

— Musím popřemýšlet, hrabě. V tomto smyslu by bylo možné omlouvat zločiny i u Hérostrata, obecně u kohokoliv. Tím že jste vyjádřil svůj, velmi neobyčejný, úhel pohledu, jste mně dostal do údivu. Ačkoliv vám nemohu namítnout žádný důkaz, ale intuitivně s vámi nesouhlasím. Jsem dítě klasické kultury Západu a to, k čemu se pokoušíte mně dovést svými úvahami, se velmi podobá na obvinění vědomě nevinného v zakořeněném zlu.

— Chápu vás, Holmesi. Vše je to ve slovech „vědomě nevinného“. Intuice je jistě mocná věc, nicméně je v ní něco subjektivní, a proto někdy vede k omylům, pokud se stává zajatcem subjektivizmu. Co známe o Hérostratovi? — Zapálil jeden z divů světa — chrám Artemidy v Efesu — a div byl nenávratně ztracen. Ale pokud už se zabýváme tak neobvyklým vyšetřováním a dotkli jsme se Hérostrata, to pro vás musí být velmi důležitou otázka o motivech jeho činu. Všichni, pro které není Hérostratovo jména prázdný zvuk, vědí, že byl údajně přehnaně ješitný a zničením chrámu se rozhodl zapsat se do dějin. Ale o tom víme jen z informací antických historiků, z nichž jeden, Plútarch, mimochodem, byl zároveň vrchním žrecem Délfského orákula. To znamená, že z Délfského orákula jsme začali a zase se k němu vrátili.

-pokračování-

Aktualizace:

Verze pro čtečky - všech dosavadních 5 částí překladu ve formátu epub a mobi (díky čtenáři, který dokumenty zaslal)

mobi

epub