8.5.2018
...A tím učením, které před námi skrylo učení Kristovo je učení Pavlovo, vyložené v jeho poselstvích, které se stalo základem církevního učení. Toto učení nejen, že není učením Kristovým, ale je to učení, které je s ním v přímém rozporu» (L. N. Tolstoj – Proč se nyní křesťanské národy obecně a ruský jmenovitě nacházejí v neutěšené situaci, 1907).
* * *
Odbočení od tématu:
Nebyl to Kristus, kdo na víru obrátil Saula na jeho cestě do Damašku1
Proč řadíme epizodu, která se stala Saulovi na jeho cestě do Damašku k přeludům a odmítáme tak skutečnost, že by se mu zjevil skutečný Kristus?
— Protože se vzájemné vztahy člověka nazývaného Kristus a Saula-Pavla v této epizodě společně s některými dalšími, o kterých budeme mluvit dále, vyčleňují z množství příhod uváděných v kanonických textech Nového zákona. Člověk nazývaný Kristus se v této epizodě nechová tak, jak se Kristus choval ve všech ostatních svědectvích o jeho jednání, která neznevěrohodňujeme.
Člověk nazývaný „Kristem“ se v epizodě se Saulem na jeho cestě do Damašku nechová křesťansky:
-
Skutečný Kristus léčil nemocné a mrzáky, a zde byl Saul, přestože pouze dočasně, oslepen (Bůh a Jeho vyslanci se dokáží obejít bez průvodních „vedlejších“ efektů podobného druhu).
-
Skutečný Kristus nikdy nikoho nenutil silou, strachem ani vydíráním, aby ho následoval, zde však byl Saul vyveden z míry a vyděšený, když se podřizoval2 tomu, kdo ho vyzval, aby mu sloužil.
-
I v případě, že bychom se soustředili na epizodu vyhnání obchodníků z chrámu, kdy Kristus prý použil hrubou sílu3, tak přitom tehdy nikoho nezmrzačil, nikdo nebyl ochromen hrůzou, ničí vůle nebyla v jeho psychice nahrazena vůlí cizí.
Skutečný Kristus nikdy v nikom nevyvolával strach, nikdy nikomu neubližoval, a to ani dočasně, nikdy nikoho nevydíral (a tím spíše nevydíral skrytě rafinovaným způsobem bez nutnosti použít slova), nepotlačoval ani nedeformoval něčí vůli4, ani nevyvolával dvojsmyslné situace, které by umožňovaly obvinit jeho i Boha z něčeho podobného.
V činnosti pravého Krista a v činnosti člověka, jehož duch se zjevil Saulovi na jeho cestě do Damašku, se odrážejí dvě různé a vzájemně neslučitelné mravnosti.
K takovému obrácení na „křesťanství“, jaké podstoupil Saul, by nemohlo dojít, jestliže by ho opravdu ke službě povolal pravý Kristus. Skutečný Kristus všem, na koho se obracel, odhaloval pravdu. Buď ji vykládal jasně a přímo tak, aby ho lidé jednoznačně pochopili; nebo jako skutečný dialektik (viz hl. 5 tohoto kurzu) pokládal jednoznačně vyložitelné návodné otázky. Pokud si na ně ten, komu je položil, upřímně podle svého svědomí5 odpověděl, dokázal se svým rozumem odpoutat od „moudrosti“ tohoto světa, která je z hlediska Boha šílenstvím, a dosáhnout Pravdy-Skutečnosti. A každý měl svobodu volby buď Pravdu-Skutečnost, kterou mu Kristus tím či oním způsobem odhalil, odvrhnout nebo ji přijmout za základ svého života.
Saul se nestal „křesťanem“ a apoštolem Pavlem ze své dobré uvědomělé vůle a nepřehodnotil přebývajíce v usmířené a dobré náladě svá předchozí přesvědčení-pomýlení, která načerpal z „moudrosti“ tohoto světa v průběhu celého svého předchozího života, ani jejich podmíněnost svou reálnou mravností, ale podřídil se duchu, který ho oslovil ve stavu, kdy byl vyveden z míry a vyděšený. Uchoval si tak mravnost (jako hierarchicky uspořádaný souhrn mravních měřítek)6, která mu byla dříve vlastní. Nezměnil tedy v sobě nic, kromě úsudkového vztahu k faktům, která mu byla i tak již dříve známa:
-
dříve horlivě popíral, že Ježíš je Kristus (Mesiáš, pomazaný – Bohem vyvolený ke splnění určité mise v Záměru),
-
a poté začal horlivě kázat, že to právě Ježíš je Kristus.
A obzvláštní otázka:
Přál by si skutečný Kristus a skutečný Bůh, aby pravé křesťanství lidé přijímali v obavách a s bázní, aniž by byli schopni něco si z něho odnést? Tedy aby ho přijímali tak, jak to cosi kdysi přijal Saul-Pavel?
Jestliže má člověk obavy a strach, měl by se prostě obrátit přímo k Bohu s prosbou o ochranu a pomoc. 7
A Saul si na Boha ani nevzpomněl, neboť přišel o své sebeovládání. Dříve než v něm vyvolali obavy a strach využívajíce Božího dopuštění ve vztahu k němu, byl Saul Bohu velmi vzdálen a tvrdohlavě setrvával v tomto svém sebeodcizení se Bohu. Obětí přeludu se v Božím dopuštění Saul stal proto, že jak před svou cestou do Damašku, tak i v jejím průběhu byl posedlý zlobou a v tomto svém naladění (emocionálně-smyslovém naladění – viz kapitoly 4.5 a 5.9) neměl ani pomyšlení na to, že by měl přemýšlet o Bohu; o svých osobních VZÁJEMNÝCH vztazích s Ním; o tom, čemu a jak učil Ježíš, a zda to bylo pravdivé.
Takže když slepě a nepříčetně věřil farizejské tradici vyznání judaismu, žil v režimu zombie mimo náboženství skutečného Boha a sám se tak před Ním uzavřel svou nepříčetnou vírou v „moudrost“ tohoto světa, když zlobně a nesmyslně odmítal všechno, co se k němu alespoň oklikou dostávalo z Božích ponaučení, která lidem předával Ježíš, dokud mezi nimi žil jako jeden z nich. A bylo tomu tak, přestože i Saul měl neustále otevřenou možnost k tomu, aby se zamyslel nad tím, co se k němu z Ježíšových kázání oklikou dostávalo; měl možnost předem se k Bohu pomodlit a poprosit ho o ochranu před přeludy, jestliže neměl víru ve smrtelného člověka – v Ježíše. Potom mohl za Ježíšem jít a promluvit si s ním, pokud byl přesvědčen, že Bůh vyhověl jeho modlitbě, takže ho před přeludy chrání On sám, jak ho o to prosil. Jenže to pro sebe Saul nepovažoval za životně důležité; za životně důležité považoval represe ve vztahu k lidem s jinou vírou a přesvědčením. Taková tedy byla Saulova mravnost před tou epizodou na jeho cestě do Damašku.
A v souladu se svými mravy Saul okamžitě, jakmile mu někdo předvedl svou převahu a nazval se Ježíšem, nabyl přesvědčení, že ten někdo musí být skutečný Ježíš Kristus, aniž by se vůbec zamyslel nad tím, že ve vztahu k němu byl použit eticky úplně stejný přístup, jaký předtím sanhedrin použil i ve vztahu k Ježíši Kristu, dokud ještě žil jako člověk mezi lidmi; a že se v tomto přístupu v obou případech projevila jedna a ta samá mravnost:
«Naše síla bude zákonem pravdy, neboť co je slabé, ukazuje se být bez užitku8» (Kniha moudrosti, hl. 2:11, výklad mravní pozice nesprávně smýšlejících, pokoušejících Boha svým zahráváním si s popravou světce, jež je usvědčoval) «Je pro tebe těžké vzpírat se proti bodcům 9» (Skutky apoštolů, 9:5, slova toho, jež se jako duch Saulovi zjevil).
Rozdíl je pouze v tom, že:
-
v případě Ježíše Krista byl ten přístup uplatněn prostřednictvím členů sanhedrinu, jeho stráží, římských úřadů, davu pomlouvačů a zevlounů v jejich personálním složení;
-
a v případě Saula se ten přístup projevil výlučně duchem a hmotně se nikoho jiného nedotknul, kromě snad samotného Saula, který byl náhle oslepen.
Bůh nikoho Svou vůlí nepřivádí do oblasti Božího dopuštění.
Všichni se dostávají do oblasti Božího dopuštění sami, ze své vlastní vůle, když se pod vlivem svých zvrácených nebo narušených mravů, díky své nevnímavosti a tvrdohlavosti odchylují od spravedlnosti/pravověrnosti vlastní Životu a zatvrzele ignorují všechna varovná znamení a nápovědy, které je mají uvést na správnou cestu a jsou Shora poskytovány tak či onak každému, dříve než on sám vstoupí do oblasti Božího dopuštění.
A to platí i pro Saula na jeho cestě do Damašku.
Kromě toho skutečný Kristus, jak vyplývá ze svědectví o něm dokonce i z kanonických textů Nového zákona, nikdy neodmítnul ničí prosbu, aby byl zbaven běsů, vyléčen z bolesti a neduhů10; a tím spíše neodmítnul nikomu z věřících ani nikomu z těch, kteří uvěřili, i když dříve patřili mezi nevěřící. Pavel však jako již uznaný apoštol-učitel svědčí o opaku:
«A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: "Stačí, když máš Mou milost; vždyť v slabosti se projeví Má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova» (Druhý list Korintským, 12:7-9)
A vyvstává tu tedy otázka:
-
buď «v slabosti se projeví Má síla», jak to někdo sdělil Saulovi?
-
nebo se Síla Boží projevuje ve spravedlnosti/pravověrnosti bez ohledu na lidskou „slabost“ či „sílu“? – to znamená, že Bůh není v síle, ale v Pravdě.
A tyto dvě možnosti zdaleka vždy nejsou jedno a to samé Boží dílo.
Také je třeba si povšimnout, že skutečný Kristus vždy vyváděl lidi z oblasti Božího dopuštění a Pavla ponechal s ostnem v těle – s poslem satanovým, a doprovodil to ušlechtilými „poučkami“: „aby se nepovyšoval“?
— Tak to nebylo. Skutečný Kristus by Pavlovi pomohl přehodnotit jeho mravy a tím by byl problém vyvyšování se překonán: «Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud se tento sám nezmění.»11 Jestliže však Pavlův problém s povyšováním se existoval stejně jako dřív i v době jeho služby, znamená to, že měl Pavel i nadále démonickou strukturu psychiky a mravnost jí příslušející, neboť byl stejně jako dřív odvrácen od pravého Boha a větší částí svého počínání nesloužil Bohu ani nepokračoval v tom, co započal Ježíš, přestože byl upřímně přesvědčen o opaku toho, co jsme zde uvedli.
Jak měl posel satanův srážet Pavla v jeho „povyšování se pro výjimečnost zjevení“ nám není jasné, a to tím spíše, že sám Pavel okamžitě dodává, že se „bude chlubit…“.
Alternativní odpověď na otázku: „Co dělal posel satanův?“ spočívá v tom, že tento posel, který Pavla neustále doprovázel, přenášel zprávy o jeho záměrech a činech svému – nevševědoucímu – šéfovi, což bylo nezbytné pro udržování stability procesu řízení situace okolo Pavla prostředky egregoriální magie v mezích Božího dopuštění.
A ta ponaučení, o kterých Pavel říká, že prý pocházela od Krista, týkající se odmítnutí zbavit ho posla satanova – běsu plnícího funkci sledování, přenášení informací o situaci okolo něho a o jeho pohybu, který navíc objekt své péče deprimoval, i když jeho chvástání a vyvyšování se nepotlačoval, jsou v rozporu s Božím slibem z Kázání na hoře:
«Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!» (Matouš, 7:7-11).
Avšak Pavel Jeho – Boha Všemohoucího – neprosil, aby ho posla satanova zbavil. Prosil toho, koho považoval za pravého Krista.
Cožpak by se Ježíš svým odmítnutím uzdravit Pavla sám protivil tomu, co mu Bůh Všemohoucí v křesťanství nazývaný „Bohem Otcem“ nakázal, aby předal lidem, a co je všem známo z textu Kázání na hoře?
— Tak to nebylo.
Skutečný Kristus by se nemohl zachovat k Saulovi tak, jak mu to připisuje novozákonní kleveta ve vyprávění o náboženské proměně Saula v Pavla a jak o tom svědčí sám apoštol Pavel ve Druhém listu Korintským (12:7-9), protože pravému Kristovi, pravému křesťanství není vlastní využívat ve svých cílech Boží dopuštění, ať už v jakýchkoliv podobách a ve vztahu k absolutně nikomu, zato je jim vlastní nesmlouvavě vyvádět lidi na svobodu z oblasti dopuštění, pokud se v ní ocitli.
A jestliže jsme my, hříšní lidé, přestože víme, co děláme, přece jen schopni natolik poklesnout (ze slabosti vůle, nebo vadnosti svých mravních měřítek, nebo chybnosti jejich hierarchického uspořádání), abychom zištně využívali Boží dopuštění ve vztahu k okolním lidem projevujíce tak svůj démonismus, tak sám Kristus není schopen takového odpadlictví od své vlastní podstaty, jinak by přestal být Kristem: upadl by do hříchu.
Tak, jak o tom pojednává Nový zákon v epizodách souvisejících s Pavlem, se mohl chovat pouze pseudo-Kristus – Antikrist, nebo někdo jiný, záludný.
A tak se v konání Pavla projevilo to, před čím varoval sám Ježíš:
«Když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary, řekl
A na člověka, jehož ve Skutcích apoštolů nazývají „Kristem“ při popisu příhody se Saulem na jeho cestě do Damašku, se plně hodí Kristova slova, která jsme dvakrát tučně zvýraznili v následujícím citátu:
«Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí se z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci» (Matouš, 7:15-20).
A svědčíce sám o sobě učedníkům Jana Křtitele, Ježíš také neobracel jejich pozornost na své osobní zvláštnosti jako takové, ale na plody činů, jejichž očitými svědky se učedníci vyslaní Janem stali, přičemž se zdržel toho, aby slovy prohlašoval, že to právě on je Kristus12:
«O tom všem se dověděl Jan13 od svých učedníků. Zavolal si dva z nich a poslal je k Ježíšovi s otázkou: „Jsi Ten, Který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Ti muži k němu přišli a řekli: „Poslal nás Jan Křtitel a ptá se: Jsi Ten, Který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ A v tu hodinu uzdravil Ježíš mnoho lidí z nemocí, utrpení a z moci zlých duchů a mnohým slepým daroval zrak. I odpověděl jim: „Jděte, zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje dobrá zpráva. A blaze tomu, kdo se kvůli mně nepoddá pokušení! (nade Mnou neuráží – český ekumenický překlad Bible)“» (Lukáš, 7:18-23).
Ale nebylo přece řečeno, že:
«Naháním hrůzu a strach těm, kdo se protiví mně i tomu, čemu učím. A aby se mi podřizovali, byli mi zcela oddáni, dočasně je mrzačím a ponechávám v tomto stavu do té doby, dokud nejsou svolní, že budou žít podle mého učení a sloužit mi. Jakmile vyjádří svůj souhlas s tím, že mi budou sloužit, tak je vyléčím a oni mi slouží… ze strachu, ne podle svědomí, a proto jsou bez mé vůle ničím.»
Nebylo to řečeno proto, že nic z podobné démonické, ničím neomezované svévole v jednání v mezích Božího dopuštění, se v činech pravého Ježíše Krista, který blahý Záměr Boží plnil nezištně a upřímně, nevyskytovalo. A na cestě do Damašku bylo všechno jinak: ten, kdo se v duchu zjevil Saulovi, se slovy sám nazýval Kristem a svými činy byl antikristem.
Zato sám Pavel jednal přesně tak, jak ve vztahu k němu jednal i antikrist, a jak nikdy nejednal mezi lidmi sám skutečný Kristus. Aby zvítězil nad propagandou oponenta, Pavel vyřknul:
«Ale Elymas, ten kouzelník (tak se totiž vykládá jeho jméno) vystoupil proti nim a snažil se odvrátit místodržitele od víry. V tu chvíli Saul, kterému říkali také Pavel, byl naplněn Duchem svatým, upřel na Elymase zrak a řekl: „Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli veškeré pravdy! (český ekumenický překlad: nepříteli Boží spravedlnosti), kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně? Nyní na tebe dopadne Boží trest: Oslepneš a neuzříš sluneční světlo až do času“ (český ekumenický překlad: dokud se Bůh nad tebou neslituje). Tu Elymase náhle obestřela mrákota a tma, tápal kolem sebe a hledal, kdo by ho vedl za ruku. Když místodržitel uviděl, co se stalo, uvěřil, pln údivu nad učením Páně» (Skutky apoštolů, 13:8-12)
Nenašel slova, která by srozumitelně usvědčila Elymase z nepravdy, a tak se opět uchýlil k osvědčenému: «Naše síla ať je zákonem pravdy!» s odvoláním se na Ducha Svatého, přestože ten je duchem pravdy uvádějícím lidi do veškeré pravdy, a kdyby byl s Pavlem, našel by ta správná slova úplně stejně, jako je vždy nacházel pravý Kristus. Takže v tomto případě opět nezbývá, než si připomenout Kristova slova: «Po jejich ovoci je poznáte.»
Znamená to, že mravnost apoštola Pavla se nezměnila a byla stále identická s mravností Saula – pronásledovatele prvních křesťanů - fanaticky-policejní, se sklonem k uplatňování represí. Rozdíl byl jen v tom, že když se Saul-Pavel stal apoštolem, nejednal již jménem prvních hierarchů starozákonního judaismu, ale jménem Ježíše Krista.
Samozřejmě, že na cestě do Damašku Saul nemusel vědět vše to, co jsme uvedli z kánonu Nového zákona, a co usvědčovalo toho, jež se mu zjevil, přinejmenším jako drobného antikrista, jestliže se nejednalo přímo o církvemi očekávaného Antikrista. Jenže po této své příhodě Pavel prožil ještě mnohá léta a setkával se i s dalšími apoštoly, kteří se setkali s pravým Ježíšem Kristem v době, když žil jako člověk mezi lidmi.
Není možné, aby Pavel nerozmlouval s nimi i dalšími z prvních křesťanů o mnohém. A oni mu nemohli nevyprávět o tom, co jim bylo známo z jejich rozmluv se samotným Ježíšem, a čeho byli svědky z jeho života o jeho jednání s jinými lidmi. A jak vyplývá z textů Apoštolských skutků a evangelií jednotlivých apoštolů, včetně samotného Pavla, byl Pavel kazatelem, který toho mnoho věděl o starozákonní tradici i o věrouce, která byla vyjádřením toho, jak subjektivně a mravně podmíněně apoštolové porozuměli tomu, co oni sami nazývali Kristovým učením, na kterém založili historicky reálné křesťanství.
Avšak ani za celý svůj následující život, kdy se od jiných dozvěděl mnohé o způsobu života a jednání skutečného Ježíše Krista, Pavel nezačal pochybovat o tom, že to byl Ježíš, kdo ho na cestě do Damašku vyzval ke službě, přestože sám napsal: «A není divu, vždyť sám satan se převléká za Anděla Světla» (Druhý list Korintským, 11:14). A neměli o tom pochybnosti ani apoštolové, kteří doprovázeli pravého Ježíše Krista za jeho života mezi lidmi, které on sám systematicky učil, přestože ti už určitě zcela přesně museli vědět všechno to, co je nám známo z kánonu Nového zákona i více, a i přesto uznali, že Pavel byl vybrán Ježíšem.
To charakterizuje i jejich reálnou mravnost a znamená to, že se všichni k učení zanechanému Kristem postavili laxně jako k učení, které nebylo určeno k tomu, aby především je samotné, dříve než koho jiného, přivedlo k rozumu, ale jako k učení určenému výlučně pro ty ostatní, neboť oni přece byli vyvoleni a díky samotnému svému pobytu s Kristem se jim dostalo jeho ducha (společně s informacemi) a tak si vlastně již tímto způsobem osvojili a stali se nositeli té samé pravdy, kterou přinášel Ježíš, dokud žil jako člověk mezi lidmi.
A to nás vede k otázce mravnosti, kterou potom ve své věrouce připisovali Bohu formujíce tak dalšího vymyšleného boha-egregor, a k její odlišnosti od pravé mravnosti Boha Všemohoucího, který existuje.
Přičemž obzvláště zdůrazníme, že nemáme v úmyslu Pavla a apoštoly odsuzovat, ani jim připisovat veškerou odpovědnost za ta neštěstí, která způsobilo spojení historicky reálného „křesťanství“ se starozákonním-talmudistickým judaismem v epoše lidských dějin po prvním Kristově příchodu. Tato neštěstí by ve skutečnosti nebyla možná, kdyby zvítězila ta věrouka, jejímž byl nositelem a kterou šířil Ježíš, a ne věrouka apoštolů, která tu pravou Kristovu zaměnila.
Když lidé přijímali víru od apoštolů, měli povinnost sami přemýšlet. Mohli se obrátit bezprostředně k Bohu, jak je tomu učil Ježíš (jak je to učí modlitba Otčenáš, kterou tu zanechal). Dostali možnost zvolit si jinou víru, a ukázat apoštolům, v čem se zmýlili a neměli pravdu a Bůh by je v tom bezesporu podpořil.
Dějiny musíme přijmout takové, jaké byly: vše proběhlo tím nejlepším možným způsobem s ohledem na mravnost vlastní každému z lidí; kdyby alespoň jeden člověk změnil svoji reálnou mravnost a vyjádřil jí ve svých záměrech, ve snech, svým vnějším viditelným chováním, dějiny by byly jiné14; nebyly by tak skličující, kdyby lidé sami hledali pravověrnost a soulad s Bohem. Vezmeme-li v úvahu reálné mravy lidí, tak nezbývá než přijít k závěru, že vše dopadá o něco lépe, než by mohlo, kdyby Bůh nepotlačoval amorálnost lidí okolnostmi, které nedokáže ovlivnit žádný člověk ani všichni lidé dohromady. Apoštolové udělali, co mohli. I oni, stejně jako všichni ostatní lidé, byli vychovaní a žili v davo-„elitářské“ kultuře, a proto nemohli být bez chyb.
Jenže zformování „křesťanství“ se v té podobě, v jaké historicky reálně vzniklo, když se proměnilo v jednu z mnoha modifikací idealistického ateismu, ukázalo být možným v důsledku mravně podmíněného principu vlastního téměř všem prvním křesťanům15. Přestože byl tak či onak vlastní téměř všem prvním křesťanům, velmi přesně ho vyjádřil sám apoštol Pavel:
«Chce-li někdo z vás být v tomto světě moudrý, musí se stát bláznem, aby se stal moudrým, neboť moudrost tohoto věku je bláznovstvím před Bohem» (První list Korintským, 3:18, 19).
Ale v životním dialogu s Bohem rozum jedince přebývající „na tomto světě“ pouze vnímá a vyhodnocuje to, co je mu dáváno Shora prostřednictvím Rozlišení, a zařazuje to do svého systému chápání světa, což obnažuje před jeho vědomím možnost změnit mravnost a vnímání světa směrem k objektivní pravověrnosti, nebo směrem dalšího odklonu od ní. A každý, dokonce i když to netuší a nechápe, vnáší svůj vklad buď v to, aby „moudrost“ tohoto světa, která je bláznovstvím před Bohem, i nadále upevňovala svou vládu ve společnosti a stále rafinovaněji zotročovala lidi; nebo v to, aby se moudrost Všemohoucího dostala tomuto světu a byla zhmotněna v každém jeho obyvateli, v jeho záměrech a jednání a udržovala tak ve společnosti, v zemské biosféře a vesmíru soulad.
A jestliže člověk skutečně zatratí svůj rozum, upřednostní Pavlovu radu a stane se bláznem, jak to neměnně sám Pavel praktikoval po celý svůj život, bude tento životní dialog člověka a Boha – jinak nazývaný „náboženstvím“ – zpřetrhán samotným člověkem, kterému zbyde pouze slepá, bláznivá, fanatická víra v cosi, v egregoriálně-magický rituál a podobné „opium“ určené lidu.
Ten dialog bude zpřetrhán proto, že to právě rozum porovnává „moudrost“ tohoto světa s moudrostí Božího vnuknutí a mravní měřítka – taková, jaká skutečně jsou – určují, co by si měl člověk z každé vybrat a přijmout jako subjektivní pravdu. Bůh mu potom životními okolnostmi, do kterých ho (a také společnosti, lidstvo) uvádí, umožňuje přesvědčit se o správnosti nebo mylnosti jeho volby a tím pádem o spravedlnosti nebo zkaženosti jeho mravnosti.
Dát za pravdu Pavlovi znamená trvat, přinejmenším implicitně, na principiální nesmyslnosti a principiální nepoznatelnosti Života, a také na absolutní nevyzpytatelnosti Božího Záměru. V terminologii „vědecké filozofie“ to znamená upadnout do agnosticismu – do pomýlenosti vedoucí k novým omylům a prohlubující ty dřívější. Je to tak, protože dokonce i pravda, která se stane slepou a šílenou vírou, vede k sebeklamu a omylům. Navíc rozum takových lidí nezůstane bezprizorní, bude zatažen do egregoru řízeného někým úplně jiným.
Bohužel se mnozí v historicky reálném „křesťanství“ řídili a i nyní řídí Pavlovou radou doslova a do písmene:
„Je jednoduše nutné věřit tomu, čemu učí apoštolská církev“ = «Chce-li někdo z vás být v tomto světě moudrý, musí se stát bláznem, aby se stal moudrým»
Takový mravně podmíněný postoj zdánlivě zbavuje nutnosti přemýšlet o tom, že Ježíš, dokud žil jako člověk mezi lidmi, učil absolutně jinému Křesťanství. Tímto způsobem Pavlovi následovníci staví mezi sebou a Životem i Bohem zeď šílenství: zda se jedná o šílenství agresivně-parazitické nebo vyděšené Životem a hystericky-nihilistické je bez významu. Toto šílenství a dva uvedené extrémy jeho projevů určily podstatu historicky reálného „křesťanství“ ve všech jeho modifikacích založených na uznání faktu popravy, pohřbení a vzkříšení Ježíše Krista.
Takto tedy historicky reálné „křesťanství“ svou věroukou o vykoupení lidstva16 sebeobětováním se Krista, kterého si prý Bůh Sám vyvolil jako Svou „oběť smíření“, zastiňuje učení o Království Božím na Zemi, do kterého každý člověk vstupuje vlastním úsilím, což bylo náplní Ježíšovy dobré zprávy určené všem lidem bez výjimky.
Dále pokračování základního textu Přílohy č. 3.
* *
*
Poté, kdy bylo zjištěno, že hrob je prázdný a vzkříšen kvůli tomu, aby se stal „bohočlověkem“ králem-Antikristem, nemá být kdo, se rozběhnul proces, řízený „světovým zákulisím“. Jednalo se o proces kolektivního formování mýtů na základě kumránských výzkumů, na které dav již zapomněl (paměť davu je v rozsahu od současného okamžiku do začátku uvědomělého života každého z pokolení), jejichž výsledky si však naopak dobře pamatovali pohlaváři „světového zákulisí“. Vytváření nového kultu podpořené takovou péčí probíhalo nejen bez překážek, ale navíc i s podporou egregoru biblického projektu zotročení lidstva jménem Boha, který jeho pohlaváři převáděli po prvním příchodu Krista-Mesiáše do nového funkčního režimu. V důsledku podpory doktríny skoupení světa na základě mafiánského židovského lichvářství ze strany egregoru, byly pokusy čelit vzniku nového kultu ze strany jednotlivých lídrů tradičního judaismu, kteří byli pod kontrolou stejného egregoru, odsouzeny ke krachu. Jednou z ilustrací takového krachu pokusu překazit vznik historicky reálného křesťanství je i osud Saula-Pavla.
1 Odbočení od tématu je uvedeno v rozšířené redakci podle textu práce vnitřního prediktoru SSSR Dialektika a ateismus: dvě neslučitelné podstaty.
2 Saulovo rozhodnutí následovat Krista nebylo přijato po promyšlené úvaze, což jen znovu potvrzuje, že se Saul stal obětí přeludu.
3 Přestože zastáváme názor, že tato epizoda byla vymyšlena až zpětně zaprvé s cílem zaměnit náboženství člověka a Boha, který existuje, chrámovou obřadností formující egregor, tedy uplatňováním kultu sociální egregoriální magie v praxi, což potom zastiňuje jevy a obraz Boha v duších lidí; a zadruhé s cílem ztotožnit ve vědomí lidí démonickou aktivitu uplatňování ničím neomezované svévole s Božím Záměrem. Přečtěte si tuto epizodu pozorně:
«13. Byly blízko Židovské Velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. 14. V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. 15. Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel. 16. A prodavačům holubů
Do vývoje té situace „nezapadá“ informace z patnáctého verše. Kdyby se něco takového opravdu stalo, nevyhnutelně by zasáhla chrámová stráž. Kdo o tom pochybuje, ať zkusí najít na tržišti provazy, které nikomu nepatří, nebo se je pokusí někomu sebrat, udělat si z nich bič a začít vyhánět obchodníky z kteréhokoliv tržiště; nebo zkuste takto vyhnat z křesťanského chrámu ty, kteří v jeho zdech navzdory těmto Kristovým slovům prodávají rekvizity kultu (obětní zvířata byla v Jeruzalémském chrámu té doby také rekvizitami kultu) a vydávají „potvrzení“ o úhradě církevních služeb a náležitostí: narazíte přitom jak na „ochranku“, tak i na policii.
A zde prý po této Ježíšově výtržnosti na chrámovém dvoře (neboť dobytek i to další zboží se určitě neprodávalo přímo v budově chrámu) pokračoval klidný rozhovor s obchodníky a dalšími židy, a to včetně prodavačů holubů (kteří se z jakéhosi důvodu při tom útoku nerozprchli na všechny strany, aby zachránili jak svá těla, tak i své zboží před údery biče).
Prohlášení, že Záměr je nevyzpytatelný, že stráž nepřiběhla, neboť byla psychologicky zastavena a dav byl ze stejného důvodu naladěn k poklidné besedě a pokládání otázek o znameních, je bohapustá výmluva na obranu kanonického písma a církevní tradice. Navíc činí z Krista levného tržištního iluzionistu: rozhánět obchodníky bičem, vyvolávat v nich tak zlost a naštvanost a přitom psychologicky brzdit stráž a zklidňovat dav? To je ničím neomezovaná svévole démonismu a pozérství.
Ve skutečnosti obchodníci, kteří jako pošetilé mouchy zaplnili, co se dalo, opouštěli svá „obchodní pracoviště“ sami, neboť se tam začali cítit nepochopitelně „nepříjemně“: to je vytlačovala matrice (míra bytí - мhра бытия) podporovaná Ježíšem, ve které pro ně nebylo místo.
4 Připomeneme, že lidská vůle je vždy uplatňována z úrovně vědomí, vůle je vždy uvědoměle racionální.
5 Oklamat sám sebe je, stejně jako podvést Boha, věc nemožná, přestože se člověk může dlouho těšit iluzemi o zdánlivě zdařilém sebeklamu. A jestliže si lidé upřímně odpovídali na návodné otázky položené Ježíšem, vedlo je to ke skutečnému pochopení těch či oněch stránek Života.
6 Viz kapitola 4.4 tohoto kurzu.
7 «A jestliže tě satan pokušením dráždí, pros Boha o ochranu, vždyť On slyšící je i vševědoucí.» (Korán, 41:36).
8 «Bůh není v síle, ale v Pravdě!» - slova na Rusi připisovaná Alexandru Něvskému.
9 Současný ekvivalent: «proti sukovici není obrany (kromě jiné sukovice)», o jehož pravdivosti mnozí nepochybují navzdory smyslu předchozí vysvětlivky. Bodec byl ve starověku v podstatě všeobecně dostupným analogem sukovice: zaostřený kůl bez kovového zakončení, určený k tomu, aby se používal jako kopí.
10 Podrobný výklad epizody s kananejskou ženou (Matouš, 15:21-28), ve které Kristus prý napřed odmítnul vyléčit její dceru, je v materiálech Koncepce sociální bezpečnosti uveden v kapitole 12.2.4 – čtvrtý díl tohoto kurzu. Zde to vysvětlíme pouze ve zkratce.
Způsob, kterým je epizoda s vyléčením dcery kananejské ženy podána v kánonu Nového zákona, představuje Krista jako člověka, který se zřekl Lásky a apoštoly jako neschopné Lásky: «A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán pouze ke ztraceným ovcím z lidu izraelského» (Matouš, 15:22-24). Kdyby Ježíš na žádost apoštolů vyléčil její dceru, jednalo by se o almužnu. Její vyléčení poté, kdy Kananejka uznala, že její důstojnost a důstojnost psa jsou si rovny, bylo vyjádřením démonismu v jeho sebevyzdvihování se a utlačování ostatních.
V kánonu Nového zákona je totiž epizoda, ke které reálně došlo, rozdělena na dva náměty, čímž došlo k jejímu překroucení. Ježíš neodmítnul Kananejce pomoc a sám se vrátil, aby jí vyšel vstříc, a zanechal tak apoštoly, kteří zatím pokračovali v cestě, poněkud stranou. Když si s ní promluvil a vrátil se k apoštolům, našel je, jak se přou: to jim – kteří se přeli – náleží ta nenávistná slova o rovnosti důstojnosti Kananejky s důstojností psa, připisovaná u Matouše Kristovi (15:26), a její údajný souhlas s tímto ponížením. Když zastihnul apoštoly ve při o právu židů na etiku rasově-„elitářského“ vyvyšování se nad nežidy a o právu Mesiáše – podle jejich názoru „prvního hierarchy“ stojícího mimo kritiku – na odpadlictví od Starého zákona a od politiky vštěpování rasismu v určitých jemu známých případech, tak jim Ježíš, aby je přivedl k rozumu a osvobodil je z moci rasistických bludů, vyprávěl podobenství o bližním, které je v kánonu Nového zákona uvedeno u Lukáše (10:30-37).
Aby překroutili pravdu a zablokovali rozum slepou vírou, „svatí“ otcové-zakladatelé křesťanských církví rozdělili ten námět na dva kusy a postavili tyto dva úryvky proti sobě, přičemž je samozřejmě přepracovali v souladu se svými cíli. To je příkladem toho, jak zlovolně a cílevědomě je uměle vytvářena „jednota a boj protikladů“ tam, kde reálně žádné nejsou.
Jedná se o uplatnění ďábelské logiky a implicitní dialektiky, jež existovaly dlouho předtím, než G. Hegel a K. Marx vůbec něco napsali, při řešení úkolu, kterým je řízení procesu formování nové věrouky a egregoriálně-magického kultu.
11 Korán, 13:12 (11).
12 O tomto Ježíšově postoji (že o něm svědčí činy) vyhlášeném na jednání u prvního hierarchy informuje i Jan: «Velekněz se dotazoval Ježíše na Jeho učedníky a na Jeho učení. Ježíš mu řekl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámu, kde se shromažďují všichni Židé, a nic jsem neříkal tajně. Proč se Mě ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl.“ Po těch slovech jeden ze strážců, který stál poblíž, udeřil Ježíše do obličeje a řekl: „Tak se odpovídá veleknězi?“ Ježíš mu odpověděl: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“» (Jan, 18:19-23).
Jenže pro „moudrost“ davo-„elitářství“ tohoto světa má význam „kdo, komu a jak?“, ale už nemá význam „co?“ – a v tom je ten zásadní rozdíl mezi „moudrostí“ tohoto světa a moudrostí Božího vnuknutí.
13 Byl v té době v žaláři kvůli Herodiadě – manželce Filipa. Herodiada žila s jedním ze spoluvládců Judska s tetrarchou Héródem (bratrem svého zákonného muže) a „obtočila si ho okolo prstu“. Veřejná kritika tohoto smilstva se stala podnětem k tomu, aby Jan, který se nacházel v oblasti Božího dopuštění za své kázání o pravdivosti „proroctví“ Izajáše o nadcházející Kristově popravě, zaplatil životem, když si Herodiada prostřednictvím své dcery, která chytila Héróda za slovo, přála nechat přinést hlavu Jana Křtitele na tácu (Matouš, 14:1-11).
14 To je k odpovědi na otázku, kterou pokládá mnoho lidí: „A co s tím já sám zmohu?“ – Tak především každý může posoudit, přehodnotit a změnit svou mravnost.
A v posuzované tématice formování historicky reálného „křesťanství“ vliv jednoho obyčejného člověka na další staleté dějiny lidstva nejjasněji ukazuje epizoda, kdy Kristus vyzval apoštoly k modlitbě v Getsemanské zahradě: kdyby jen jeden z nich dokázal alespoň zůstat vzhůru, nebo se dokonce pomodlil společně s Kristem, vše co následovalo, mohlo být jinak: historicky reálné křesťanství se mohlo stát tím pravým náboženstvím lidí a Boha a nezměnilo by se v egregoriálně-magický kult, jakým se reálně historicky stalo.
15 Možná se vzácnými výjimkami, na které následně lidé zapomněli, nebo je zařadili mezi kacíře.
16 Vykoupení od koho? Kdo by měl tu moc smlouvat s Bohem Všemohoucím, Všedržitelem?
Informační báze KSB