Spisy J. V. Stalina, svazky 8, 9, 11

12.7.2020

Publikujeme plné znění prací J. V. Stalina, v digitální podobě dostupné poprvé. Pokud snad přemýšlíte, proč publikujeme práce J. V. Stalina, odpovídáme:

a) výborně, že přemýšlíte;

b) nejlépe si je přečíst a udělat si vlastní názor;

c) aby si každý mohl udělat názor na J. V. Stalina seznámením se s jeho pracemi, a ne s tím, co si o Stalinovi myslí někdo další.

J. V. Stalin - Spisy. Svazek 8

https://uloz.to/file/6B1sFxi5yUOd/j-v-stalin-spisy-8-pdf

J. V. Stalin - Spisy. Svazek 9

https://uloz.to/file/Q9Bhj9WgjbnO/j-v-stalin-spisy-9-pdf

J. V. Stalin - Spisy. Svazek 11

https://uloz.to/file/JXwKC9HpVHxu/j-v-stalin-spisy-11-pdf

Ukázka:

(...) První otázka se týká naší průmyslové politiky. To jsou, abych tak řekl, naše vnitřní záležitosti. A druhá otázka se týká událostí v Nankinguⁱ. To jsou tedy záležitosti zahraniční.

Soudruzi! Základní linie, kterou musí sledovat náš průmysl, základní linie, která musí určovat všechny jeho další kroky — toť linie soustavného snižování vlastních nákladů průmyslové produkce, linie soustavného snižování prodejních cen průmyslových výrobků. To je ona široká cesta, kterou se musí dát náš průmysl, chce-li se rozvíjet, chce-li sílit, chce-li vést za sebou zemědělství, chce-li upevňovat a rozšiřovat základnu naší socialistické ekonomiky.

Jak vznikla tato linie?

V čem jsou příčiny, jež určují nutnost a účelnost takové linie?

Tato linie je určena nejméně čtyřmi hlavními příčinami.

První příčina tkví v tom, že takový průmysl, který se opírá o vysoké ceny, není a nemůže být skutečným průmyslem, neboť takový průmysl se nezbytně musí zvrhnout ve skleníkovou rostlinku, která není a nemůže být schopna života. Jedině průmysl, který soustavně snižuje ceny zboží, jedině průmysl, jehož základnou je soustavné snižování vlastních nákladů produkce, jedině průmysl, který tudíž soustavně zlepšuje svou výrobu, techniku a organizaci práce, metody a formy hospodářské administrativy — jedině takový průmysl potřebujeme, neboť jedině ten se může rozvíjet vpřed a jedině ten může přinést proletariátu úplné vítězství.

Druhá příčina tkví v tom, že základnou našeho průmyslu je vnitřní trh. Nemůžeme a nemáme možnosti konkurovat s kapitalisty na zahraničních trzích. Vnitřní trh je pro náš průmysl hlavním odbytištěm. Z toho však vyplývá, že se náš průmysl může rozvíjet a sílit pouze tou měrou, jak se bude rozvíjet a rozšiřovat náš vnitřní trh, spotřební kapacita tohoto trhu a masová poptávka po průmyslových výrobcích. A čím se určuje rozšíření našeho vnitřního trhu a zvýšení jeho kapacity? Mezi jiným také soustavným snižováním cen průmyslových výrobků, tj. toutéž základní linii rozvoje našeho průmyslu, o které jsem už mluvil.

Třetí příčina tkví v tom, že bez snížení cen průmyslových výrobků, bez soustavného zlevňování průmyslových výrobků je nemyslitelné zachovat podmínky, nezbytné pro další zvyšování mezd dělnictva. Za prvé, dělníci jsou sami spotřebiteli průmyslových výrobků a proto snižování cen těchto výrobků má nutně důležitý význam pro zachování a zvýšení reálné mzdy. Za druhé, snižováním cen průmyslových výrobků je dána stabilita cen zemědělských produktů, jejichž spotřebiteli ve městech jsou převážně dělníci, což má rovněž nutně důležitý význam pro zachování a zvýšení reálné mzdy dělníků. Může náš socialistický stát nezvyšovat soustavně dělnické mzdy? Nikoli, nemůže. Z toho však vyplývá, že soustavné snižování cen průmyslových výrobků je jedním z nejnezbytnějších předpokladů pro postupné zvyšování životní úrovně dělnické třídy.

Konečně čtvrtá příčina tkví v tom, že bez snižování cen průmyslových výrobků nemůžeme udržet svazek mezi proletariátem a rolnictvem, mezi průmyslem a rolnickým hospodářstvím, který je základem diktatury proletariátu v naší zemi. Je vám známo, že rolníci platí draze průmyslové výrobky, textilie, stroje atd. Je vám známo, že tato okolnost vyvolává vážnou nespokojenost mezi rolnictvem a ztěžuje rozvoj zemědělství. Co z toho však vyplývá? Z toho vyplývá jedině to, že musíme provádět politiku soustavného snižováni cen průmyslových výrobků, jestliže chceme skutečně udržet svazek, udržet spojenectví dělnické třídy a rolnictva a rozvíjet dále zemědělství.

Čeho je však zapotřebí k tomu, aby se stala možnou a plně uskutečnitelnou politika snižování vlastních nákladů průmyslové produkce a prodejních cen zboží? K tomu je nezbytně nutné od základu zlepšit techniku výroby, od základu zlepšit organizaci práce v podnicích, od základu zlepšit a zjednodušit celý hospodářský aparát a vést rozhodný boj proti byrokratismu v hospodářském aparátě. To všechno dohromady nazýváme socialistickou racionalizací výroby a hospodářské administrativy. Náš průmysl vstoupil do takové fáze vývoje, kdy se stává nemožným zvyšovat vážně produktivitu práce a soustavně snižovat vlastní náklady průmyslové produkce bez zavádění nové, lepší techniky, bez zavádění nové, lepší organizace práce, bez zjednodušení a zlevnění našeho hospodářského aparátu. Toho všeho je nám třeba nejen k zvyšování produktivity práce a snižování cen průmyslových výrobků, ale také proto, abychom úspor, získaných tímto způsobem, mohli použít k dalšímu rozvoji a rozšíření našeho průmyslu. K tomu tedy potřebujeme socialistickou racionalizaci výroby a hospodářské administrativy.

Vzniká tedy řetěz: průmysl nemůžeme dále rozvíjet bez soustavného snižování vlastních nákladů průmyslové produkce a prodejních cen zboží, ale snižovat ceny průmyslových výrobků není možné bez použití nové techniky, bez nových forem organizace práce, bez nových, zjednodušených způsobů hospodářské administrativy. Proto se stává otázka socialistické racionalizace výroby a hospodářské administrativy jednou z rozhodujících otázek současné doby.

Proto myslím, že nedávné usnesení Ústředního výboru naší strany o racionalizaci výroby a hospodářské administrativyⁱⁱ je jedním z nejdůležitějších usnesení naší strany, určujícím naši průmyslovou politiku pro nejbližší údobí.

Říká se, že racionalizace si vyžaduje od určitých skupin dělnictva, mezi jiným i od mládeže, jistých dočasných obětí. To je pravda, soudruzi.

Dějiny naší revoluce učí, že ani jeden významný krok se neobešel bez jistých obětí jednotlivých skupin dělnické třídy, přinášených v zájmu celé dělnické třídy naší země. Vezměte třebas občanskou válku, i když nynější nepatrné oběti nelze nijak srovnat s těmi velkými oběťmi, které jsme přinesli v období občanské války. Vidíte, že tyto oběti jsou již nyní mnohonásobně vyváženy.

Sotva je třeba dokazovat, že nynější nepatrné oběti budou v brzké době mnohonásobně vyváženy. Proto soudím, že se nesmíme zastavovat před některými nepatrnými oběťmi, přinášenými v zájmu celé dělnické třídy.

Komsomol byl u nás vždy v prvních řadách našich bojovníků. Neznám případu, že by pokulhával za událostmi našeho revolučního života. Nepochybuji, že komsomol zaujme i nyní, při provádění socialistické racionalizace, místo, které mu patří. (Potlesk.)

Dovolte, abych nyní přešel k druhé otázce, k nankingským událostem. Myslím, že nankingské události pro nás nesmějí být něčím neočekávaným. Imperialismus nemůže žít bez násilností a loupeží, bez krve a střelby. Proto je imperialismem. Proto pro nás události v Nankingu nemohou být něčím neočekávaným.

O čem svědčí nankingské události?

V čem je jejich politický smysl?

Svědčí o tom, že v politice imperialismu nastal přelom, přechod od ozbrojeného míru k ozbrojené válce proti čínskému lidu.

Než došlo k nankingským událostem, snažil se imperialismus zastírat své úmysly pokryteckými řečmi o míru a o zásadě nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí, maskou „civilizace“ a „humanity“, Společnosti národů atd. Po nankingských událostech upouští imperialismus jak od pokryteckých řečí, tak od zásady nevměšování, od Společnosti národů i od všeho ostatního maskování. Teď stojí imperialismus před celým světem v celé své nahotě nezastřeného loupeživého dravce a utlačovatele.

Buržoasnímu pacifismu byla zasazena další zdrcující rána. Neboť co vlastně mohou říci nasládlí pěvci imperialistického pacifismu, jakými jsou Boncourové, Breitscheidové a. j., k faktu střelby do obyvatelstva Nankingu, kromě svých lživých pacifických řečí?

Společnosti národů byl vyťat další políček. Neboť kdo jiný kromě lokajů imperialismu může považovat za „normální“ skutečnost, že jeden z členů Společnosti národů střílí do obyvatelstva druhého člena Společnosti národů, a že Společnost národů musí mlčet a předstírat, že se jí to netýká?

Je to důkaz, že naše strana měla pravdu, když hodnotila stahování vojsk imperialistických zemí k Šanghaji jako předehru k vojenským útokům na čínský lid. Neboť kdo dnes, kromě slepců, nevidí, že imperialismus potřeboval vojska v Šanghaji k tomu, aby mohl přejít od „slov“ k „činu“?

Takový je smysl nankingských událostí.

Jaké mohly být záměry imperialistů, kteří se odvážili nankingského dobrodružství?

Je možné, že imperialisté, když odhazovali masku a dali v Nankingu promluvit dělům, chtěli otočit kolo dějin zpět, učinit konec rostoucímu revolučnímu hnutí ve všech zemích a zahájit boj za obnovení té poměrné stability světového kapitalismu, jaká existovala před imperialistickou válkou.

Je známo, že z poslední imperialistické války vyšel kapitalismus s nezhojitelnými ranami.

Je známo, že před deseti lety dělníci a rolníci SSSR prolomili frontu kapitálu a zasadili mu nezhojitelnou ránu.

Je známo, že imperialistická válka otřásla základy imperialistického panství v koloniálních a závislých zemích.

Je známo, že deset let po Říjnové revoluci začali také čínští dělníci a rolníci prolamovat frontu imperialismu a není žádných důvodů domnívat se, že ji nakonec neprolomí.

Je tedy možné, že imperialisté chtěli s tím vším rázem skoncovat a začít „novou stránku“ dějin. Jestliže to skutečně chtěli, pak je nutno říci, že se minuli cíle. Neboť jen zdětinštělí lidé si mohou myslet, že zákony dělostřelby jsou silnější než zákony dějin, že výstřely v Nankingu lze otočit kolo dějin zpět.

Je možné, že imperialisté chtěli střelbou v Nankingu zastrašit utlačované národy jiných zemí, které se domáhají svobody, jako by jim chtěli říci: pro vás platí nankingská řeč. To není vůbec vyloučeno, soudruzi. Politika zastrašování má svůj „základ“ v dějinách imperialismu. Že však je zastrašovací politika bezcenná a že nevede k cíli — o tom lze sotva pochybovat., Této politiky používal „zdárně“ svého času ruský carismus. Ale jak skončila? Víte, že skončila úplným krachem carismu.

Konečně je možné, že imperialisté chtěli střelbou na Nanking zasáhnout čínskou revoluci přímo do srdce a znemožnit jednak další postup jihočínských vojsk a sjednocení Číny, jednak znemožnit uskutečnění těch podmínek jednání o koncesích, které byly právě dohodnuty v Hankou. To je docela možné a, jak se zdá, zcela pravděpodobné. Kapitalistický tisk se již několikrát podřekl, že si imperialisté nepřejí sjednocenou Čínu a že by měli raději Číny dvě, aby mohli „úspěšněji manévrovat“. Pokud jde o šanghajské a jiné koncese, sotva lze pochybovat, že mnohým imperialistům jsou „proti mysli“ podmínky, které byly vypracovány a schváleny v Hankou. A tak chtěli imperialisté střelbou v Nankingu zřejmě říci, že v budoucnu dávají přednost jednání s národní vládou pod nátlakem a za doprovodu dělostřelby. Takový už je hudební vkus imperialistů. Že se tato podivná hudba podobá hudbě lidojedů, to imperialisty zřejmě neuvádí do rozpaků…

Blízká budoucnost ukáže, zda dosáhnou svého cíle. Je však třeba připomenout, že zatím dosáhli jen jedné věci: prohloubení nenávisti mezi Číňany proti imperialismu, sjednocení sil kuomintanguⁱⁱⁱ a nového posunu revolučního hnutí Číny doleva.

Sotva lze pochybovat o tom, že až dosud dosáhli opačných výsledků.

Z toho tedy vyplývá, že imperialisté svou střelbou na Nanking chtěli dosáhnout jedné věci, ale ve skutečnosti dosáhli něčeho jiného, že sklidili pravý opak toho, oč usilovali.

Takové jsou výsledky a perspektivy nankingských událostí.

Taková je politika mudrců z konservativního tábora.

Zbytečně se neříká, že koho bůh odsoudí k záhubě, toho nejprve zbaví rozumu.

„Pravda“, čís. 72,

31. března 1927