11.5.2015

VP SSSR

"О současné situaci" č.1 (117), únor 2015

Světová válka se blíží k završení...

Chápání této práce předpokládá procítěné chápání obsahu následujících prací VP SSSR: „O válkách“ (2014), „O politice“ (2014), „Jejich kampf proti lidskosti“ (2014), „USA a zbytek světa: perspektivy globální konfrontace“ (2014), „Sad roste sám?“ (2009), „Úvod do ústavního práva“ (2013), „Poslední gambit“ (2002), „Smuta na Rusi: vznik, průběh, překonání...“ (2007);

20150209_o_aktualni_situaci 117.doc (626 kB)
20150209_o_aktualni_situaci 117.pdf (554,4 kB)
20150209_o_aktualni_situaci 117.mobi (503,1 kB)
20150209_o_aktualni_situaci 117.epub (431,2 kB)

1. Globální úroveň: očekávání krachu světového pořádku a přesvědčení o tom, že nebude...

Ve vztahu k politice se lidé dělí na tři kategorie: 1) politicky neaktivní, jejichž údělem je být oběťmi politiky, 2) zainteresovaní pozorovatelé a komentátoři, doplňující politicky neaktivní skupinu v seznamech obětí politiky, 3) ti co politiku praktikují (to nejsou jen státní činitelé, čí slovo a podpis dávají sílu těm či oněm dokumentům, ale i ti, kdo usilují o dosažení politických cílů jinými prostředky). Redakce časopisu Economist podstrčila druhé skupině zadání – hádat a posuzovat, jaký smysl skrytý před „nezasvěcenými“ je vložen do koláže na obalu prvního čísla toho časopisu za rok 2015. Otázka je to skutečně zajímavá pro mnohé a hledání odpovědí na ni jim zabralo čas, který bylo možné z našeho pohledu využít smysluplněji.

Především bychom se chtěli zeptat „dešifrátorů“ na jinou věc: jak si představují proces šifrování nějaké zprávy „od Rothschildů“ do podobné koláže? Například že: přišel člověk „od Rothschildů“ s obálkou, sedl si v místnosti s kreslířem časopisu a potom dlouze probírali, jak zakódovat fragmenty z informace „od Rothschildů“ tak, aby tu obálku později „znající“ mohli rozšifrovat adekvátně tomu, co bylo ve výchozí informaci „od Rothschildů“? Nebo člověk „od Rothschildů“ přivezl hotovou koláž spolu s příkazem (ve formě peněz) umístit ji na obálku?

Kromě toho, jsou ještě dvě otázky, na které je třeba odpovědět pro získání odpovědi na otázku reálného významu obálky prvního čísla časopisu Economist za rok 2015:

• Za jakým účelem byla ta zpráva třeba, tj. jaké cíle měly být dosaženy v důsledku její publikace?

• Komu byla adresována, pokud je to skutečně zpráva, a ne od začátku konceptuálně nejednoznačná „kaše“ (ve které redaktor-výtvarník jednoduše vyjádřil své obavy a naděje na lepší budoucnost), pozvednutá konspirology-samorosty v rang poselství?

Názory na to, co ta obálka znamená, je možné s řídkými výjimkami rozdělit do dvou táborů, protože jsou spojeny s jedním ze dvou krajních názorů:

• v roce 2015 konečně padne světový dolarový systém a „pindostán“ (USA) přestane být globální velmocí, což netrpělivě očekává „veškeré progresivní lidstvo“;

• v roce 2015 USA vyprovokují globální krizi, ze které právě oni vyjdou vítězně, ve výsledku čehož se svět stane nevratně „unipolárním“¹.

Obrazně-jinotajové systémy kódování informací skutečně existují, skutečně se používají pro předávání informací. A navíc, používají se k řízení davů mimo jejich vědomí, pokud obrazová řada je spojena s psychology objevenými představami o životě sociálních skupin, na které je předpokládáno vykázat vliv. Přitom obrázky takového druhu, přitahujíc k sobě pozornost, nebo jednoduše zapadajíc do nevědomých úrovní psychiky, shromažďují jedince, kteří se s nimi setkali, do egregorů, a dále procesy sociální psychodynamiky probíhají samy o sobě na základě toho informačně-algoritmického zabezpeční chování lidí, které se v jejich psychice zformovalo k začátku další fáze aktivity procesu a které se v psychice drtivé většiny lidí mění krajně pomalu v důsledku toho, že neumějí cítit život a přemýšlet².

Ale z větší části se v jinotajích podobného druhu projevuje sociální psychodynamika, tj. noosférické procesy, a především ty, probíhající v lidském segmentu noosféry, a nikoliv něčí individuální úmysl.

Proto je lepší nehádat o perspektivách podle noosférických projevů v publikacích médií, nezávisle na tom, nakolik široce jsou ty publikace známy, ale obrátit se k analýze života bezprostředně.

——————

Obrátíme se k nákresu 2 (níže). Poprvé byl publikován v práci VP SSSR «“Kýlu” ekonomiky je třeba "operovat"» už v roce 1997. Světová ekonomika mu plně odpovídá. Roční „obrat“ jejího spekulativního sektoru je řádově vyšší než obrat reálného sektoru. Právě to se nazývá „modernou“ a „postindustriální společností“. V globálních měřítkách to vše pracuje na oběhu dolaru USA a na pravidlech konverze dolaru a národních valut. Emisi dolaru realizuje soukromá firma pod vývěskou „Federální rezervní systém USA“, která půjčuje dolary (včetně nově emitovaných) na úrok všem zainteresovaným osobám a vládě USA.

Pro drtivou většinu zemí, nepatřící do ekonomicky rozvinutého, časem prověřeného a otestovaného „světového společenství“ „demokracií“ (USA, Kanada, Západní Evropa, Austrálie) a nemající defakto plnou suverenitu, je účast v tom systému možná jen na základě „Washingtonského konsenzu“, kterému většinou odpovídá systém „currency board, který přímo vyžaduje přivázat emisi národní měny k zásobám dolarových rezerv. Fakticky to znamená, že v takových zemích jsou všechny aktiva kótované v dolarech, a vnitřní investiční zdroj je nepřítomen“. Princip currency board se všemi negativními důsledky z něj vyplývajícími funguje i v postsovětském Rusku…

Emise dolaru pod úrok má za následky:

• vytváření vědomě nesplatitelného dluhu, který je určitým způsobem rozdělen v systému:

• zjevným způsobem ve formě právně zadokumentovaných dluhových závazků (určitou jejich část nese státnost USA) a

• nezjevným způsobem (právně nejsou zafixované, ale jsou distribuovány zjevnými dlužníky na své partnery během transakcí, které jsou realizovatelné jen za podmínky, že zjevným dlužníkům nikdo nepředloží dluhy ke splacení; pokud je požadováno zaplacení dluhů, pak následky transakce, uzavřené s budoucím zbankrotovaným, mohou být velmi těžké nejen pro její bezprostřední účastníky, v důsledku konkretiky zformovaných výrobních/technologických řetězců a řetězců závazků);

• kompenzaci vlivu na ekonomiku a finance vědomě nesplatitelných dluhů, zděděných z minulosti, dalšími porcemi emise dolaru.

V důsledku toho nominální hodnota vědomě nesplatitelného dluhu v systému, představeném na schématu 2, roste mnohokrát rychleji, než objemy výroby v reálném sektoru, a kupní síla dolaru padá, čímž znehodnocuje dolarové rezervy zemí-účastníků tohoto systému.

Růst vědomě nesplatitelného dluhu je faktorem, se kterým jsou už více než 20 let spojena očekávání krachu dolarového systému. Ale vyvstává otázka, co může vyprovokovat krach, v jehož důsledku dolar přestane být světovou měnou?

Takové faktory jsou dva:

1. Ukončení emise dolaru, v důsledku čehož dolarová masa přítomná v oběhu po nějaké době nebude stačit k obsluhování oběhu zboží na všech trzích obr. 2, protože ceny na nich budou pokračovat v růstu pod vlivem úrokového procenta na minulé i nově vydávané dluhy;

2. Požadavek zaplacení dluhů v objemu větším, než nějaká kritická úroveň, a týkající se všech zemí – účastníků dolarového systému (včetně USA, které dopuštěním vytvoření FEDu v roce 1913 ztratily finančně-ekonomickou suverenitu).

Oba výše uvedené faktory (ukončení emise dolaru a synchronizovaný požadavek zaplacení dluhů) jsou řízenými faktory, přičemž řízenými ne ze strany USA, ale světovým bankovním společenstvím a jeho pány.

Je to globální sociální skupina dostatečně málo početná a vyškolená (v aspektu chránění korporátních tajemství)³ na to, aby si nelámala hlavu publikací nějaké „šarády“ na obálce „Economistu“: koho je třeba – informují přímo, a žádné informační úniky, na které by byla schopna reagovat ostatní společnost, nebudou. Na druhou stranu, „pustit“ nějakou informaci, aby odpoutali pozornost davu (včetně politických analytiků, hráčů na burze atd), aby ti nepřekáželi realizaci reálných plánů – to je jedna z komponent systému globálního řízení.

Říditelnost dvou uvedených faktorů, k nimž je možné přidat monopolní právo korporací na odpouštění dluhů (tj. odpis bez splacení) dovoluje tomuto systému fungovat v principu neomezeně dlouho, pokud ignorovat vliv vněfinančních faktorů: přírodních⁴ a sociálních⁵. Je to jen otázka měřítka cen. Ale dokonce pokud vlivem emise dolaru a růstu cen se bude jednat o miliardy za nákup v hypermarketu, což je psychologicky diskomfortní, je možné provést denominaci dolaru v globálním měřítku a poté systém může fungovat do další denominace. Jistě, krach ekonomiky je možné navodit i neúmyslně součinností různých faktorů, ale pravděpodobnost samorealizace takové události je velmi malá⁶.

Kromě uvedených může zapracovat ještě jeden faktor – odmítnutí nějakou částí států-účastníků dolaru ve vzájemných operacích a zbavení se jimi dolarové masy a prodej dluhových obligací USA, za podmínek:

• pokud zbavování se dolaru probíhá příliš rychle, a efektivita tržního mechanizmu nestačí, aby přerozdělit danou dolarovou masu mezi obrat specializovaných trhů na obr. 2;

• pokud se jimi vytvářený systém mezinárodního obchodu a hospodářství ukazuje přitažlivější (především pro vládnoucí „elitu“ druhých států – v podmínkách davo-“elitarizmu“ je to právě takto) než dolarový, v důsledku čehož začnou další státy taktéž odhazovat dolar a dluhové poukázky USA a přidávat se k alternativnímu systému.

Tj. v libovolné variantě může být krach globálního dolarového systému jen politicky motivovaným a řízeným. A ti, kdo drží otěže řízení, v případě přijetí rozhodnutí o řízeném krachu dolarového systému a odepsání „pindostánu“ na úroveň regionální velmoci s následným rozdělením na základě etnického příznaku – nemají potřebu informovat o tom plánu nejvíce bystré dopředu, publikací „šarády“ v médiích. Ale realizace takového politického rozhodnutí předpokládá dopředu známou pro jeho iniciátory odpověď na otázku: A co bude potom? - „potom“ ne obecně, ale hned po krachu dolarového systému a odepsání „pindostánu“ na úroveň regionální velmoci, protože dokonce chaos musí být řízeným.

„Dopředu známá jednoznačnost“ odpovědi na otázku „Co potom“ předpokládá soustředění určitých zdrojů a rozvoj struktur, které při přechodu objektu řízení (světové ekonomiky nebo jejího segmentu, který se odkázal od dolaru) v režim „potom“ musí ihned vstoupit do činnosti, a v řadě případě pracovat s předstihem.

Otázka „Co potom?“ vyžaduje analyzovat ne ani tak projevy noosférických procesů v publikacích médií, jako fakty života společností. A kromě toho, je třeba cílevědomě vytvářet fakty takového druhu, tj. zdroje a systémy, které při nastoupení „potom“ (a lépe, profylaktujíc nastoupení nepřijatelných variant „potom“) začnou pracovat.

Poslední se týká i odpovědi na otázku: Proč se realizovala Direktiva RNB USA 20/1 z 18.08.1948 „Naše cíle ve vztahu k Rusku“⁷? — a jedině proto, že v SSSR ani na úrovni státu, ani na úrovni společnosti neexistovala odpověď na otázku „A co potom?“, tím spíše, nebyla odpověď na otázku „A jak úspěšně profylaktovat realizaci té direktivy?“ A to při situaci, kdy celkový náklad publikací úryvků z té direktivy v různých vydáních knihy N.N.Jakovleva „CIA proti SSSR“ činil 20 milionů kusů.

2. Vzájemné vztahy regionálních civilizací

2.1. Západ – Rusko

Během několika posledních staletí se mnozí jak domácí, tak i zahraniční kulturní a političtí činitelé vyjadřovali v tom smyslu, že „Rusko je evropská velmoc“. Geograficky je to tak: oblastí vzniku Ruské mnohonárodnostní kultury je Evropa. Ale kulturně a politicky to tak není.

Rusko je svébytné, a vůbec není nositelem nějaké větve celoevropské kultury. Na to poukazovali mnozí jak domácí, tak i západní činitelé politiky a kultury. Ze strany Ruska nebyli obětí iluzí „Rusko – evropský stát“, protože si uvědomovali, že Rusko je jednou z regionálních civilizací planety.

Ze strany Západu se takového názoru přidržují nejen ti, kdo viděl reálné odlišnosti a uznával právo Ruska být samo sebou a rozvíjet se samobytně. Ale na názoru, že Rusko není Evropa, stáli všichni iniciátoři agresivních válek proti Rusku během mnohých staletí. A správnost tvrzení „Rusko není Evropa ani Západ“ je potvrzována rozdílem v charakteru válek: vnitroevropských a válek evropských států a spojené Evropy, a potom Západu celkově proti Rusku.

• Evropské státy nejednou bojovaly mezi sebou navzájem, ale v drtivé většině ty války nebyly válkami na vyhlazení obyvatel určitých oblastí a zotročení ostatního obyvatelstva se zničením jejich jazyka a kultury⁸.

• Všechny války evropských států a jejich koalic proti Rusi-Moskovii-Rusku-SSSR-Rusku byly válkami na vyhlazení většiny původního obyvatelstva a zotročení zbylého obyvatelstva s jeho následnou derusifikací a zničením kulturního dědictví a záměnou historické paměti uměle zkonstruovaným historickým mýtem (jak to probíhá na Ukrajině po rozpadu SSSR, a na jaký cíl míří v Rusku „destalinizace“). Právě proto v roce 1945, jen co bylo poraženo hitlerovské Německo, Churchill dal příkaz k rozpracování plánu nové válečné koalice proti SSSR, „Operace Nemyslitelné“ s použitím jednotek wehrmachtu. Právě proto byla politická „elita“ EU připravena obvinit z rozpoutání druhé války 20. století J.V.Stalina a rehabilitovat Hitlera jako předstupeň vytvoření EU, přenesením odpovědnosti za holocaust z Hitlera na jeho okolí.

V současnosti se nic nezměnilo. Prezident USA Barack Obama 1. února 2015 dal interview kanálu CNN. V něm se vyjádřil o politice ve vztahu k Rusku:

"CNN: Je správné tvrzení o tom, že ve vztahu k Rusku byla vaše politika dostatečně efektivní pro oslabení ruské ekonomiky? Nicméně to nezabránilo V.Putinovi vytvořit nestabilitu v Ukrajině. V posledních několika týdnech konflikt zdá se ještě posílil.

Barack Obama: Zcela správné. Je to myslím svědectví špatných rozhodnutí Putina, přijatých jím jménem své země. Pokud se zamyslet, jaké vztahy jsme měli s Ruskem, když jsem se stal prezidentem, tehdy jsme hovořili o resetu. Tehdy jsem vypracoval myslím efektivní pracovní vztahy s Medvěděvem.

V důsledku toho ruská ekonomika začala růst, u vlády se objevila možnost ji diverzifikovat. Vztahy Ruska s Evropou a celým světem byly pevné, Rusko s naší pomocí vstoupilo do WTO.

Ale poté, co Putin přijal to rozhodnutí ohledně Krymu a Ukrajiny, ne proto že měl nějakou velikou strategii, ale podle všeho proto, že ho protesty na Majdanu přistihly nepřipraveného, a také útěk Janukovyče poté, co jsme vystoupili prostředníkem v přechodu moci v Ukrajině...

Od té doby ta jeho improvizace stále častěji dováděla Putina do situace, která představuje narušení mezinárodního práva, která narušuje teritoriální celostnost a suverenitu Ukrajiny. A ta situace přivedla k diplomatické izolaci Ruska, a Evropu už nebaví stýkat se s Ruskem; přivedla k sankcím, které oslabily ruskou ekonomiku právě tehdy, když se všechny její příjmy snížily.

Není takový recept, podle něhož by pro Rusko vše končilo dobře. Anexe Krymu je pro Rusko ztrátová, vůbec ne výhodná akce. Doby, kdy se dobývání území nějakým způsobem považovalo za důkaz statusu velmoci, už jsou pryč. Dnes se moc země měří vědomostmi, návyky, schopností exportovat zboží, vynalézat nové produkty a služby, vlivem. Daleko ne vše ty věci jsou jeho strategií zabezpečeny.

Pokud vůdce země stále odmítá návrhy, které mu děláme, s ohledem na rozměr ruské armády a to, že Ukrajina není částí NATO, v důsledku čehož jsou možnosti naší vojenské intervence omezené, a Putin se zatím nezastavuje...

Těm, kdo nám navrhoval udělat více, bych odpověděl: můžeme dosáhnout toho, aby Rusko neslo velké ztráty, a právě tím se i zabýváme. Můžeme vykazovat diplomatický tlak na Moskvu. Nemyslím si, že reálný vojenský konflikt mezi USA a Ruskem je moudrým řešením pro Ameriku nebo svět.

Zabýváme se posilováním zemí na hranicích s Ruskem, které jsou členy NATO. A já jsem dal jasně najevo, že tu linii nelze překračovat, protože to bychom museli přijmout vojenská opatření pro obranu našich spojenců – o tom mluví článek 5 ústavy aliance.

Připomínáme, že 21. ledna Obama prohlásil, že ekonomika Ruska je v troskách díky USA"9.

Poznamenáme, že verze Obamy ohledně průběhu událostí v Rusku a na Ukrajině neodpovídá skutečnosti: konkrétně, během prezidentství Medvěděva přišla krize, a ne rozvoj ekonomiky Ruska; USA manipulovaly politikou Ruska v 90. letech, a na Ukrajině během celé její postsovětské existence až do současnosti.

Pokud to nevědět a zapomenout, co bylo do roku 1991, do roku 1917, 1703, 1605, do r. 988, zapomenout, jak se USA účastnili intervence během občanské války v Rusku, zapomenout Direktivu RNB USA 20/1, a začít psát historii lidstva z nuly z okamžiku vzniku postsovětských států, pak Obama má pravdu: Rusko je divoký, necivilizovaný agresor.

Pokud ale nezapomínat na to, jak se USA účastnili intervence během občanské války v Rusku, pokud nezapomínat o „studené válce“, kterou USA jako stát-hegemon Západu vedli proti SSSR od roku 1945 do r. 1991, pak je vyřčené Obamou: deklarace o pokračování do vítězného konce té samé studené války, v jejímž důsledku byl SSSR rozčleněn, načež Západ začal ekonomickou a kulturní genocidu ve vztahu k našemu obyvatestvu pod slogany liberalizmu a integrace „svobodného Ruska“ a dalších postsovětských států do „rodiny civilizovaných národů“. A vše v interview Obamy, týkající se znovuspojení Krymu a Ruska, pozice Ruska ohledně „suverénní“ Ukrajiny atd. jsou prázdné řeči, jejichž cílem je pěstovat iluzi blahorodné politiky USA v myslích amerických a evropských obyvatel. Politiky USA, která má v konečném důsledky za účel rozšíření „Pax Americana“, v němž by byli USA zplnomocněná (majiteli „Pax Americana“) metropole, a vše ostatní – hierarchie kolonií a kryptokolonií, plně kontrolovanými USA a pány „Pax Americana“.

Tj. ačkoliv interview Obamy není formálně protokolární diplomatická nóta o vyhlášení války, ve své podstatě je to oficiální prohlášení o pokračování války „vysoce civilizovaného“ Západu proti „necivilizovanému“ Rusku. Strategie války byla popsána bez jakéhokoliv utajování v knize Brzezinského „Velká šachová deska“¹⁰ a vše, co proběhlo na Ukrajině, bylo popsáno Brzezinským jako politické záměry USA a způsoby jejich realizace už v roce 1998.

-pokračování-