4.2.2015

předchozí část

20140507_tek_moment021131.doc (141 kB)

...

Poslední okolnost objasňuje životní neadekvátnost idejí jak liberalizmu, tak i zjevného fašizmu oligarchicko-diktátorského typu.

3. Jak liberalizmus rodí to, co nazývá „fašizmem“

Řecký filozof Diogénes ze Sinópé, žijící ve 4. století př.n.l., jednou vyšel do ulic města ve dne s rozsvícenou lampou. Na údiv spoluobčanů „k čemu je mu ve dne lampa“ Diogénes odpovídal neméně záhadně – „hledám člověka“.

Jen málokterý kurz historie filozofie neupomíná tuto historku o Diogénovi. Z ní je možné pochopit, že Diogénes nepřiznával svým spoluobčanům a vrstevníkům plnou důstojnost člověka, tj. neuznával, že se stačí narodit zástupcem biologického druhu „Člověk rozumný“ pro to, být člověkem. Rodit se jako Homo Sapiens je jen nutnou podmínkou, ale ne dostačující. Pro to, být člověkem, je třeba ještě něco dalšího. Ale co konkrétně a jak toho dosáhnout, Diogénes neřekl. On jednoduše jinotajem-metaforou ukázal na problém „Jak životu adekvátně odpovědět na otázku: co to znamená, stát se člověkem?“

To je klíčová otázka civilizace, protože ta či ona odpověď na ni předurčuje veškerý následný život společnosti: jeho rozvoj, krizi či degradaci a zánik.

Přesto, téměř za 1000 let existence univerzitní vědy v Evropě v Západní kultuře není odpověď na otázku, na kterou poukázal Diogénes, ani ve formě vědeckého poznání, ani ve formě projevů národní umělecké tvorby¹. Pokud po oddělení vědy od církve v epochu reformace činitelé západní církve něco o té otázce psali, jejich názory se nestaly neoddělitelnou částí chápání světa širokých vrstev obyvatel proto, že ve společensko-politické praxi jak katolická, tak i protestantská církev odmítala učení Krista a potlačovala jeho stoupence.

Z ignorování otázky, na kterou ukázal Diogénes, ze strany myslitelů Západu, pramení ideologie liberalizmu, podle které rodit se představitelem biologického druhu „Člověk rozumný“ je plně dostačující pro to, být člověkem. Všechno ostatní jsou doprovodné detaily, charakterizující svébytnost jedince.

Avšak reálná společensko-politická praxe liberalizmu není v souladu s deklaracemi takového druhu, protože navzdory všem deklaracím, z úhlu pohledu liberálů je plnocenným člověkem jen liberál; pokud člověk není liberál, pak ho liberální společnost tím či oním zákonným nebo nezákonným způsobem má ohraničit v jeho právech, až do jeho fyzické likvidace.

Kromě toho, liberálové zcela ignorují osudy reálných „mauglí“, kteří v ranném dětství vypadli z lidské společnosti do fauny a v procesu růstu se stali ve mnohém psychologicky identičtí s představiteli těch biologických druhů, v jejichž populacích vyrůstali. Příklady takových „mauglí“ ukazují, že rodit se představitelem biologického druhu „Člověk rozumný“ je nedostatočné pro to, stát se člověkem: bezalternativně nutná je odpovídající výchova; a výchova předpokládá přítomnost určitého cíle – tj. jednoznačnost v odpovědích na otázky:

• co je to normální člověk?

• jaké variace osobnostního rozvoje vedou k tomu, že norma není během dospívání dosažena?

• jak se vyhnout v procesu početí, prenatálního období, během výchovy, formování variací osobnostního rozvoje, nedovolující dosáhnout normy?

• jak vykořenit z kultury společnosti faktory, bránící nebo znemožňující dosažení normy?

Avšak liberalizmus se tou problematikou nezabývá a odpovědi na ty otázky znát nechce. Z jeho úhlu pohledu je norma pro společnost – absence libovolné konkrétní normy v odpovědi na otázku „co je to normální člověk?“, tj. normou je různorodost odpovědí, neohraničená ničím, snad kromě zákonů, orientovaných na ochranu oné bezměrné různorodosti.

V životě se ta různorodost projevuje v určité množině statistik charakteristik, kterými se popisuje každý jedinec, tvořící společnost, a v dynamice změn té množiny statistik v čase. Nicméně pokud není odpověď na otázku „co je to člověk normální?“, potom:

• změny v životě společnosti mohou být nalezeny,

• ale odpověď na otázku: «projevuje se v těch změnách rozvoj společnosti nebo její degradace, roste úroveň její bezpečnosti, nebo směřuje ke katastrofě?» - není možná.

Liberály nezajímá odpověď na tuto otázku a vnímají sebe i liberální civilizaci, pokud ne etalonem dokonalosti, pak nejmenším zlem. V libovolné z dvou variant („etalon dokonalosti“ nebo „menší zlo“²) se vnímají jako nejlepší, a všichni ostatní se mají buďto stát liberály, nebo zahynout jako nesporné zlo: a tato pozice pramení ze satanizmu.

Rozvoj a degradace však přesto v životě společnosti mají místo:

• degradace se projevuje v tom, že objekt díky nějakým vnitřním příčinám předčasně přestává existovat, tj. přestává existovat, aniž dokončil svůj přirozený životní cyklus;

• rozvoj se projevuje dvěma způsoby:

• objekt prochází celým svým přirozeným životním cyklem a teprve po jeho plném završení přestává existovat;

• objekt přechází v nějakou jinou – dříve jemu nevlastní – kvalitu bytí buďto před přirozeným zakončením životního cyklu, nebo po jeho završení.

Ale nezávisle na určení smyslu termínů, „rozvoj“ a „degradace“ jako objektivně existující životní jevy jsou pozorovatelné ze strany, pociťované v životě společnosti a mohou být osmysleny právě v této kvalitě. A pokud si jedinec začíná uvědomovat podstatu jak rozvoje, tak degradace, začíná ty procesy rozlišovat a rozdělovat jejich projevy v životě, pak už není liberálem; a pokud byl liberálem dříve do takového procitnutí, pak přestává být liberálem, přičemž nevratně. Avšak v takovém případě se stává pro liberály „potenciálním fašistou“.

„Skutečným fašistou“ se pro liberály stává tehdy, pokud liberalizmus uvrhl celou společnost do degradace, a jedinec začíná bojovat s degradací a (v míře svého chápání, které může být i neadekvátní) vykořeňovat její příčiny, z níž jedna je liberalizmus s jeho bezmravností a rozvratem³, projevujícím se v neurčitosti odpovědi na otázku „co je to normální člověk a jaký je způsob života společnosti normálních lidí?“

4. Rus, liberalizmus, fašizmus: vzájemné vztahy

Mnohonacionální regionální civilizace Rus – Rusko je taková, že aby si zachovala svou podstatu, nemůže být ani liberální, ani skutečně fašistickou. A díky tomu je pro liberály vždy fašistická, a pro skutečné fašisty – vždy biologicky (rasově) a sociokulturně neplnocenná⁴. Ale tvrdě se mýlí jak jedni, tak druzí.

Jde o to, že ještě v předkřesťanské době byly na Rusi jasné představy o tom, že skutečný (realizovaný) člověk se liší psychologicky i chováním (mravně-eticky) od představitele biologického druhu „Člověk rozumný“, který se v takové kvalitě nerealizoval. Ačkoliv ty představy nebyly vyjádřeny v terminologicky jednoznačné formě, charakteristické pro vědu našich dní, přesto byly obecně známy a došly do našich dní v nezměněné podobě: zápletky bylin a pohádek o cestách bohatýrů a jejich zkouškách jsou právě o tom: je to „testování“ bohatýra životními situacemi, jimiž je možné bez úhony projít pouze při disponování určitou mravností a určitou strukturou (organizací) psychiky jedince⁵.

V křesťanských dobách byly fakticky tytéž představy o odlišnosti člověka skutečného od člena biologického druhu „Člověk rozumný“, jakožto člověka neuskutečněného, vyřčeny Ignáciem Brjančaninovem: „Člověk nemůže nebýt tím, čím je stvořen: nemůže nebýt domem, nebýt nádobou. Není mu dáno přebývat sám se sebou, bez společenství: je to pro něj nepřirozené. Může být sám se sebou jen při prostřednictví Boží milosti, a v její přítomnosti, při její činnosti: bez ní se stává cizím samému sobě a podčiňuje se nedobrovolně převaze padlých duchů za svévolné odstranění sebe z milosti, za popření cílů Tvůrce.“⁶

Tj. vně života na základě nezištného modlitebního kontaktu s Bohem a dobrou vůlí vykonávané své mise v řečišti Jeho Záměru – jedinec nemůže být realizovaným člověkem⁷.

V materiálech Koncepce sociální bezpečnosti jsou tyto, nevykořenitelné staletími snah západních civilizátorů a jejich místních pomocníků, odedávna ruské představy o podstatě člověka vyjádřeny na základ pojmového aparátu současné vědy.

Realita je taková, že struktura osobnostní psychiky představitelů biologického druhu „Člověk rozumný“ není geneticky naprogramována jednoznačně, a může být různá. V tom spočívá principiální odlišnost člověka od všech dalších biologických druhů v biosféře Země. Nezávisle na rasovém a etnickém původu, nezávisle na pohlaví – podle organizace procesů zpracování informací ve své psychice, představitel biologického druhu „Člověk rozumný“ může být:

• analogický živočichu (zvířeti), pokud je jeho chování podčiněno výhradně instinktům, které se skrývají pod obálkami různého druhu, zformovanými v kultuře;

• analogický automatu, který sám není schopen vyjít za předěly programu do něj vloženého a odpracovává ho pod vlivem vnějších a vnitřních podnětů různého druhu;

• analogický démonu, konajícímu podle své vůle bez jakýchkoliv mravně-etických ohraničení, podle principu „co chci, to i udělám“ v mezích těch možností, které mu dovolují realizovat objektivně jemu nepoddajné sociální a přírodní faktory.

• Výše uvedené tři typy stavby psychiky mohou mít ještě další modifikace, ale realizovaným člověkem je jen ten představitel biologického druhu „Člověk rozumný“, který se zamýšlí o objektivní podstatě Dobra⁸ a Zla v konkretice jejich projevů v životě, a dělá vědomou volbu ve prospěch Dobra a podporuje svou věrnost dané volbě za libovolných okolností pomocí vůle a osmyslení. Tj. lidský typ struktury psychiky podle KSB je: osmyslená vůle pod vládou diktatury svědomí⁹ na základě víry (důvěry) Bohu.

A tomu odpovídaje, svoboda je vedení svědomí, dané Bohem.

KSB nepředpokládá jakoukoliv vnější certifikaci obyvatel na předmět zjištění tipů struktury psychiky lidí a určování na tom základě jejich práv a povinnosti, a přímo varuje před pokusy podobného druhu¹⁰.

Příčina je v tom, že každému člověku, libovolné národnosti, libovolné rasy, libovolného pohlaví – nezávisle na typu struktury psychiky, při kterém si on uvědomí podstatu problému „stát se člověkem“, je dána možnost realizovat se v kvalitě člověka v procesu jeho osobního rozvoje; a jen on sám a nikdo jiný (kromě Boha) může soudit o tom, při jakém typu struktury psychiky žil a konal v těch či oněch okolnostech. Práce svědomí je otázka vnitřní, skrytá, a certifikaci zvenku nepodléhající.

Odlišnost dospělých podle typů struktury psychiky je výsledkem zastavení nebo deformace jejich osobnostního rozvoje v procesu růstu a dospívání, v důsledku nesprávné výchovy v rodině a vlivu defektní, historicky zformované kultury společnosti. Tomu odpovídaje, cílem rozvoje lidstva na současné etapě historie je vybudování kultury, v které všichni (snad s výjimkou statisticky zanedbatelné menšiny biologicky poškozené od narození) budou dosahovat lidského typu struktury psychiky k začátku dospívání.

*      *      *

Vyvrátit ten fakt, že v psychice každého jedince jsou: 1) programy chování, pramenící z instinktů, 2) programy pramenící z historicky zformované kultury, 3) programy, představující výsledek tvoření samotného jedince, lhostejného ve vztahu k objektivním rozdílům Dobra a Zla, 4) pramenící ze svědomí nutnosti omezovat plnění nebo plnit programy chování třech uvedených kategorií v závislosti na tom, zda jsou nesprávné nebo správné v daných okolnostech – je nemožné.

Také je nemožné vyvrátit ten fakt, že v závislosti na tom, jaká ze 4 výše uvedených kategorií disponuje v psychice jedince nejvyšší prioritou, vykazuje rozhodující vliv na jeho chování.

*          *
*

Kvůli okolnostem, popsaným v dvou předchozích odstavcích, oddělených hvězdičkami od hlavního textu, se fašizmus charakterizuje ne tou či onou množinou příznaků, ale jedním jedinným příznakem:

Fašistická kultura společenského samořízení je vybudována tak, aby vyloučila osobnostní realizaci nově narozených jako nositelů nevratně lidského typu struktury psychiky a tím samým blokovala vybudování kultury lidskosti a jí odpovídající organizaci života společnosti.

Nezávisle na tom, zda si ten fakt sami fašisté uvědomují či ne, fašizmus je účelný právě v smyslu bránění každému jedinci realizovat se jako člověk a tím samým porodit lidskost – novou kvalitu života pozemské civilizace.

Ve své podstatě je ten cíl – „mystický“ a pramení z vněsociálních pramenů, a v rámci společnosti se cílem fašizace zdá touha po moci v zájmech dosažení parazitické nadvlády nad společností klanově-oligarchických skupin, které mohou představovat dědiční nebo směnitelní „vůdci“, „národní lídři“, „hlavní kněží“, „parlamenty“ atd.

Neohraničené panování nad světem není cíl fašizmu, ale jeden z prostředků dosažení výše uvedeného „,mystického“ cíle – bránit všem novorozeným stát se lidmi.

Toto určení-popsání fašizmu v sobě nezahrnuje do očí bijící příznaky jeho projevů v činnosti: symboliky; ideologii, vyzývající k násilí a likvidaci těch, koho vládci fašizmu určili na roli nenapravitelného společenského zla; výzvy k vytvoření politických stran s tvrdou disciplínou a systémem teroru, ozbrojenými oddíly atd.

Ve skutečnosti právě ta definice je definicí podstaty fašizmu, a ne definicí podle místa jeho vzniku a druhu vrhaných „stínů“ - osobitostí jeho zformování a projevů v životě společnosti, což kvalitativně odlišuje naši definici od nyní rozšířených „definic“ „fašizmu“, dávaných výkladovými slovníky a encyklopediemi davově-“elitárních“ struktur.

Pokud charakterizovat fašizmus detailněji, pak:

Fašizmus je jeden z typů kultury společenského samořízení, možný výhradně v davově-“elitární“ společnosti.

Organizačně-politická podstata fašizmu jako takového nezávisle na tom, jak ho nazývat, jakými idejemi se kryje a jakými způsoby realizuje moc ve společnosti, - je v aktivní podpoře davem „malých lidí“ – kvůli ideovému přesvědčení jich samých nebo jejich apolitičnosti na základně jejich živočišně-instinktivního chování – systému zneužití moci „elitární“ oligarchií¹¹, která:

• představuje nepravost (nespravedlivost) jako údajnou „spravedlivost“, a na tom základě deformuje světonázor lidí, veškerou svou mocí kultivuje nespravedlivost ve společnosti, bráníce lidem realizovat se v kvalitě člověka;

• pod různými záminkami vší svou mocí potlačuje všechny a každého, kdo pochybuje o spravedlivosti jí samé a jí realizované politiky, a také potlačuje ty, koho v tom jen podezřívá.

Dav v definici V.G.Belinského je „množina lidí, žijící podle tradic a soudících podle autorit“, tj. dav (stádo) = množství jedinců, žijících ne podle svědomí a ve své podstatě bez přemýšlení – automaticky, nebo pod vnějším řízením svého chování. A není důležité, zda vládnoucí oligarchie vystupuje veřejně a ceremoniálně, vyvyšujíc se nad společností (fašistické diktatury); nebo se vyvyšuje mlčky nebo v neuvědomované pýše, veřejně předstírajíc pokoru a sloužení davu, který nazývá národem (pseudokomunistické režimy); nebo koná skrytě, přesvědčujíc společnost o své údajně neexistenci, a v souladu s „neexistencí“ - o své nečinnosti, v jejímž důsledku se vše v životě společnosti odehrává údajně „samo sebou“ (buržoazně-liberální demokracie), a ne cílevědomě podle scénářů konceptuálně mocných kurátorů dané oligarchie¹².

Fašizmus vytvářejí nositelé démonického typu struktury psychiky a představuje kulturu samořízení davově-“elitární“ společnosti, jež nedozrála do lidskosti, nebo nějakých společenských skupin uvnitř společnosti.

Chápání podstaty fašizmu jako protilidského systému je nemožné bez chápání podstaty člověka, tj. bez identifikace těch vlastností, které odlišují realizovaného člověka od člověkupodobných jedinců, jež se v kvalitě člověka nerealizovali; a také bez objevení těch osobitostí, které odlišují druh „Člověk rozumný“ ve všech jeho rasách od živočišných druhů v biosféře Země.

Toto je ruský pohled na podstatu fašizmu. Ale při takovém vnímání podstaty fašizmu není liberalizmus alternativa skutečnému fašizmu (obnaženě oligarchicko-diktátorského typu), ale druhem fašizmu¹³. Mravně-psychologické podhoubí liberalizmu je identické mravně-psychologickému podhoubí fašizmu oligarchicky-diktátorského typu. Pokud ve výše uvedené charakteristice systému společenského samořízení při panování fašizmu slovo „fašizmus“ zaměnit za slovo „liberalizmus“, charakteristika zjevného fašistického způsobu vlády zůstane nadále životu adekvátní:

——————

Liberalizmus — jeden z typů kultury společenského samořízení, možný výhradně v davově-“elitární“ společnosti.

Organizačně-politická postata liberalizmu jako takového spočívá v aktivní podpoře skupinou „malých lidí“ – kvůli ideovému přesvědčení jich samých nebo jejich apolitičnosti na základně jejich živočišně-instinktivního chování – systému zneužití moci „elitární“ oligarchií, která:

• představuje nepravost (nespravedlivost) jako údajnou „spravedlivost“, a na tom základě deformuje světonázor lidí, veškerou svou mocí kultivuje nespravedlivost ve společnosti, bráníce lidem realizovat se v kvalitě člověka;

• pod různými záminkami vší svou mocí potlačuje všechny a každého, kdo pochybuje o spravedlivosti jí samé a jí realizované politiky, a také potlačuje ty, koho v tom jen podezřívá.

——————

Rozdíl mezi liberalizmem a fašizmem oligarchicky-diktátorského typu je jen v tom, že:

• liberalizmus svým neurčením normy osobnostního a společenského rozvoje brání zavedení civilizace lidskosti tím, že otevírá dveře masové osobnostní degradaci, což za sebou vleče degradaci společnosti;

• a to, co liberalizmus nazývá fašizmem (tj. fašizmus obnaženě oligarchicko-diktátorského typu), brání zavedení civilizace lidskosti tím, že ačkoliv i blokuje některé degradační procesy, přesto ve skutečnosti brání osobnostnímu rozvoji, zaváděním těch či oněch omezujících dogmat.

Celkově se liberalizmus a otevřeně oligarchicko-diktátorský fašizmus vzájemně doplňují a pomáhají si navzájem v nekonečném „boji nanajských chlapečků“, bráníce rozvoji lidstva a vybudování civilizace lidskosti.

Ta okolnost, že historicky zformovaná kultura Ruské mnohonárodnostní regionální civilizace v současnosti nezosobňuje výše popsaný a jí odedávna nesený ideál – civilizaci lidskosti – a je přeplněná nejrůznějšími zlozvyky, jež se staly normou života, - neznamená, že ten ideál je iluzorní nebo nerealizovatelný:

• (tento ideál) je cílem kulturního rozvoje všeho lidstva;

• jeho určitost a nevyvratitelnost¹⁴ dovolují jednoznačně rozlišovat a vymezovat osobnostní degradaci a osobnostní rozvoj, které za sebou vlečou degradaci a rozvoj společnosti celkově;

• jeho určitost a nevyvratitelnost dovolují vypracovat a zavádět do života politiku udržitelného (stabilního) a bezpečného rozvoje všech bez výjimky společností nezávisle na jejich stavu dosaženému k současnému okamžiku a množství nahromaděných zlozvyků a problémů

Ale to je antiliberalizmus a antifašizmus zároveň, a proto je ve světě mnoho těch, komu Rus-SSSR-Rusko vadí, a oni všichni budou obviňovat Rusko: liberálové ve fašizmu, fašisté (přívrženci oligarchických diktatur) – v biologické a sociokulturní neplnocennosti, poukazujíce na reálné nebo vymyšlené problémy a zlozvyky, vlastní Rusku.

Ale pro fašizmus jak v jeho skryté oligarchicko-diktátorské formě (obvykle nazývané liberalizmem), tak v obnaženě oligarchicko-diktátorské formě v Rusku není sociální základna. Proto před Ruskem stojí pokračování ve svébytným rozvoji – ve smyslu uskutečnění ideálu lidskosti – a přibrat v ten proces národy jiných regionálních civilizací, naštěstí tam pro to je sociální základna. Biblický projekt globalizace se dostal do slepé uličky a Ruský projekt globalizace – vybudování civilizace mnohonárodnostní lidskosti – bude uskutečněn.

Vnitřní prediktor SSSR
2. - 7. května 2014