25.10.2016
Ke stažení - dosud přeložená část vcelku: 
Ford a Stalin - o tom jak žít lidsky.zip
Ve svém hodnocení perspektiv se H.Ford spletl: dny průmyslu nebyly sečteny. Avšak ve svém pocitu, že podobě, historicky zformované v té době (1922) nemá průmysl právo na existenci, měl Ford pravdu: globální biosférně-ekologická krize – nevyvratitelný atribut života lidstva v poslední čtvrtině 20. století a v perspektivě 21. století – je přímým důsledkem převládání těch principů hospodaření, které zavčas kritizoval H. Ford a nabízel společnosti alternativu.
Avšak otázka o alternativních principech organizace hospodářské činnosti na základě demograficky podmíněného stanovování cílů a plánování v dlouhodobé posloupnosti návazných plánů je spojena s otázkou o tom, jak se chápe svoboda člověka ve společnosti. A v závislosti na odpovědi na tuto otázku je přechod k té alternativě kapitalistickému podnikání a živlu „volného trhu“ možný buď z dobré vůle, nebo je nevyhnutelný pod tlakem okolností různého druhu jak vněsociálních (biosférně-ekologická krize a pokles úrovně tělesného a psychického zdraví lidí), tak vnitrosociálních (společensko-politická činnost, neúnavná iniciativa nejvíce chápající části obyvatelstva).
J.V.Stalin o právech a svobodách člověka v jednom interview promluvil takto:
„Je pro mě těžké si představit, jakou může mít „osobní svobodu“ nezaměstnaný, který chodí hladový a nenachází možnost uplatnění své práce. Skutečná svoboda je jen tam, kde je zlikvidováno vykořisťování, kde neexistuje utlačování jedněch lidí druhými, kde není nezaměstnanost a chudoba, kde se člověk nebojí že zítra může přijít o práci, bydlení nebo jídlo1. Jen v takové společnosti je možná skutečná, a ne papírová, osobní a jakákoliv jiná svoboda2.“ (z besedy s Royem Howardem, 1.března 1936)
Jak bylo ukázáno výše, vysoká úroveň sociální zajištěnosti člověka ve společnosti, včetně garancí ekonomických – v jejich podstatě tvůrčích a spotřebitelských – práv a svobod, vyžaduje řízení – demograficky podmíněné kladení cílů a smysluplnou regulaci mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému, ze kterého společnost získává drtivou většinu spotřebovávaných statků.
Po 11 letech (v rok, kdy zemřel Ford) obsahuje beseda Stalina s dalším západním novinářem posouzení otázky o nutnosti regulace výroby a distribuce v národním hospodářství s cílem osvobození se touto cestou od defektní cykličnosti ekonomických krizí a vnitrosociálních neúspěchů, jimi vyvolaných:
„J.Stalin se ptá: „A podnikatelé? Budou chtít být regulovaní a podřizovat se omezením?“
Stassen říká, že podnikatelé proti tomu obvykle namítají.
J.V.Stalin poznamenává, že, jistě, budou namítat.“ (z besedy s nějakým Stassenem, 7.4.1947)
Ve své podstatě Stassen svou odpovědí potvrdil pravost J.V.Stalina v tom, když v besedě s H.G.Wellsem namítal proti jeho tvrzení o dobrotě buržoazie. Ve svém druhém aspektu je otázka o nutnosti státní regulace soukromých podnikatelů otázkou o soukromém a veřejném vlastnictví výrobních prostředků a otázkou o vzájemných vztazích státnosti a libovolného člena společnosti, a konkrétně, podnikatelů.
V čem spočívá podstata práva vlastnictví na výrobní prostředky? V čem je rozdíl mezi soukromým a veřejným vlastnictvím výrobních prostředků? - to jsou otázky, také patřící k tomu množství otázek, na které nejsou zřejmé, vzájemně souladné a životem potvrzené odpovědi v tradiční politické ekonomii, včetně marxistické politekonomie obecně, ani v politické ekonomii socialismu konkrétně. Proto tyto otázky rozjasníme.
Právo vlastnictví je jedno z mnohých práv, přiznávaných nejrůznějšími společnostmi. Realizuje se subjekty – vlastníky ve vztahu k vlastnictví, tj. objektu vlastnictví. Realizuje se jak v ohlášení, tak i v umlčení. Přitom v životní praxi mohou být ohlášení potlačována činností umlčení, která doprovázejí ohlášení. Příkladem tomu je narušení biblického přikázání „nepokradeš“ biblickým předpisem pro židy zabývat se lichvou v mezinárodním měřítku na korporativním základě, tj. příkaz „kraďte a hlavně zajistěte, aby si všichni mysleli, že tento druh krádeže je povolen jen vám a to samotným Bohem“.
V koncepcích společenského uspořádání, vycházejících z dobrých úmyslů, nemohou být objekty vlastnictví lidé ani zjevně (otrokářství, feudalismus, nevolnictví), ani mlčky (kapitalismus se soukromým podnikáním v oprátce lichvářů, nebo v oprátce osobních „autorských“ práv na objekty „intelektuálního“ vlastnictví).
Z všech práv vlastnictví zaujímá zvláštní místo pojem vlastnické právo výrobních prostředků, protože z něho přímo či nepřímo pramení mnohé v zákonodárném regulování ekonomického života společnosti.
Pojem „vlastnické právo výrobních prostředků“ se obsahově dešifruje jedině jako právo řízení výroby a distribuce produkce buďto přímo, nebo přes pověřené osoby.
Pojem práva vlastnictví takových objektů, jako je země, její obsah, voda a další přírodní zdroje se obsahově dešifruje jedině jako právo organizovat práci lidí s cílem využití těch přírodních zdrojů; a také jako právo omezit přístup k jejich nevýrobnímu využití (například k relaxaci).
Právo (ve smyslu subjektivního práva, uznávaného společností) a cena jsou kategorie, vlastní sociální organizaci, nikoliv přírodě. Při koupi práv takového druhu se platí vždy výsledek pracovní činnosti člověka: v minulosti, v současnosti nebo možný v budoucnosti. Nebo platba „ceny přírodních zdrojů a statků“, které samy o sobě nedisponují objektivní přírodní vlastností „cena“, představuje omezení nominální koupěschopností možností jejich využití, a také vytvoření zdrojů pro zaplacení prací, podporujících jejich obnovu silami samotné přírody.
Pojmy soukromého a veřejného vlastnictví jsou spojeny se společenským rozdělením profesionalismu a jeho reprodukcí při směně pokolení ve společenském sjednocení práce. Obsahově se dešifrují skrz to, jak se formuje okruh těch kdo řídí.
Vlastnictví je soukromé pokud personál, zabývající se obsluhováním výrobních prostředků v jejich komplexnosti, nemá uskutečnitelnou možnost okamžitě odstranit od řízení osoby, které neospravedlnily jeho naděje, a najmout nebo vyzdvihnout ze svého středu nové osoby do řídících funkcí.
Vlastnictví je veřejné pokud ti kdo řídí, pokud ztratili důvěru, neporadili si s povinnostmi ohledně zvyšování kvality řízení, mohou být okamžitě odstraněni z oblasti řízení iniciativou personálu, zabývajícího se obsluhováním daného komplexu výrobních prostředků, čehož základem se jeví podmínka: sociální základnou řídícího korpusu nemůže být uzavřená sociální skupina, do níž je uzavřen vstup pro jiné sociální skupiny.
Veřejné vlastnictví na cokoliv v jeho řídící podstatě nelze zavést zákonem, protože:
-
pokud převládá názor, že veřejné de-iure znamená ničí de-fakto, pak se ničí de-fakto stane soukromým osobním nebo korporátním vlastnictvím.
-
Kromě toho, právní zavedení veřejného vlastnictví je realizovatelné jen při určité úrovni rozvoje kultury společnosti, mravnosti a světonázoru, minimálně jeho politicky aktivní části.
Právo odstranit manažera z funkce – neodebratelně vlastní veřejnému vlastnictví – může být společensky užitečné jen tehdy, pokud si personál uvědomuje, že jedinou příčinou pro odstranění manažera je jeho neschopnost řídit s potřebnou kvalitou řízení podle společností podporované koncepce společenského života. Konkrétně, příčinou pro okamžité odvolání může být využívání řídící funkce někým pro osobní nebo klanově-rodinné obohacení díky zjevným krádežím, finančnímu aférizmu, vytvoření a podporování možností k získání monopolně vysokých platů a dalšího, co způsobuje přímou i nepřímou škodu okolí a potomkům.
Jinými slovy, právo veřejného vlastnictví pramení ze světonázoru jednotlivých osob, tvořících společnost jako celek, a tradic kultury, automaticky (nevědomě) reprodukovaných, a nikoliv z právních deklarací. To znamená:
Nejprve musí v kultuře společnosti a v psychice lidí vzniknout mravně-světonázorová základna, proměňující kolektivní vlastnictví výrobních prostředků na veřejné vlastnictví, bez ohledu na jeho právní formu, a teprve poté se může panování veřejného vlastnictví de-fakto projevit v praxi řízení mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému společnosti a být právně zakotveno.
Pokud jsou jen právní formy, ale mravně-světonázorová základna chybí, pak de-iure „veřejné“ vlastnictví je odsouzeno být de-fakto soukromým vlastnictvím korporace manažerů-prevítů, jak tomu bylo z větší části v SSSR během celé doby jeho existence, ačkoliv z různých důvodů v různých obdobích.
Soukromé vlastnictví může být jak osobní (rodinně-klanové), tak i „elitárně“-korporativní. Přitom korporace může být právně zakotvena jako privilegovaná třída (dvořané) nebo stav (kupectvo v ruské říši), ale může být i právně nezakotvená a konat na mafiózních principech (jako byrokracie v SSSR). V případě soukromého korporátního vlastnictví může toto vnější formou vypadat a být právně zakotveno jako veřejné vlastnictví. V SSSR vystupovalo „veřejné“ státní a družstevně-kolchozní vlastnictví formálně jako veřejné, ale z důvodu „elitární“ uzavřenosti a nekontrolovatelnosti „nomenklatury“ byrokracie ze strany společnosti, která začala z generace na generaci reprodukovat samu sebe v dynastiích, se veškeré „veřejné“ vlastnictví reálně stalo soukromým „elitárně“-korporativním při nezájmu ostatního obyvatelstva SSSR. V tom se projevila reálná mravnost, panující v bezpartijní části společnosti i v KSSS. Během perestrojky a „demokratizace“ se tomuto reálnému životnímu faktu začalo přizpůsobovat zákonodárství.
Nyní, poté co byla vyjasněna otázka o vlastnictví výrobních prostředků a otázka o odlišnosti veřejného vlastnictví výrobních prostředků od jejich soukromého vlastnictví, obrátíme se k názorům H. Forda na kapitál.
„Kapitál, pramenící z podniku, používaný na to, pomáhat pracujícímu jít dopředu a zvýšit svůj blahobyt, kapitál množící možnosti práce a zároveň snižující náklady na sloužení společnosti, jsa dokonce v rukou jednoho člověka, nepředstavuje pro společnost nebezpečí. Představuje přece výlučně každodenní záložní pracovní fond, svěřený společností dané osobě a sloužící společnosti. Ten, komu je podřízen, ho vůbec nemůže vnímat jako něco vlastního. Nikdo nemá právo považovat podobný nadbytek za soukromé vlastnictví, protože ho nevytvořil on sám jediný. Nadbytek je společný produkt celé organizace“ (kap.13 „Na co být chudý?“).
Jak je z toho možné pochopit, ačkoliv byl H. Ford z právní stránky jedním ze soukromých vlastníků-kapitalistů, spoluvlastníkem Ford Motors na základě akcií, fakticky nicméně hodnotí Ford Motors i všechny ostatní podniky v USA a po celém světě jako majetek společného vlastnictví národů a lidstva celkově, který se nachází pod řízením těch či oněch konkrétních osob. A ačkoliv se nepouští do zkoumání otázky o tom, komu osobně společnost svěřila řízení toho či onoho veřejného vlastnictví, a kdo uzurpoval řízení a, využívaje nevědomost lidí a defekty historicky zformované kultury, zneužívá právo soukromého vlastnictví (výrobních prostředků), - ve své podstatě se H. Ford díky řečenému ukazuje být stoupencem socialismu.
Tato okolnost vysvětluje pomlouvačný charakter marxistických článků o Fordovi a jeho činnosti:
Ve 20. století psychičtí trockisté3 a jejich zákulisní kurátoři usilovali nikoliv o vybudování skutečně socialistické společnosti, ale o otrokářství4 na základě monopolního využití ve formě marxismu-leninismu Ideje socialismu a spravedlivosti v uspořádání života společnosti, a proto viděli ve skutečně socialistickém „fordismu“ nebezpečí pro svůj projekt.
Z druhé strany, to že H. Ford vyjádřil ideje socialismu nezávisle na jemu zcela jistě známému marxistickému grafomanství, hovoří v prospěch jeho zdravomyslí, protože skutečný socialismus na základě marxismu – při všem subjektivním přání mnohých upřímných komunistů v Rusku i ve světě být věrným marxismu – je objektivně neuskutečnitelný ze dvou příčin principiálního charakteru:
-
Filosofie s „hlavní“ otázkou „co je prvotní: hmota nebo vědomí?“ odvádí od řešení úlohy o předvídatelnosti následků s cílem volby nejlepší varianty konání, bez čehož je nemožné řízení podle plné funkce. Jinými slovy, pokud zavčas nepředvídáte své možné konání a jeho následky, pak jak můžete vědomě vybrat konání, vedoucí k realizaci vědomě zvolených cílů?
-
„Politekonomie“ marxismu je vybudována na vymyšlených kategoriích, které nepodléhají měření během praktické hospodářské činnosti („nutný produkt“, „nadprodukt“ - zkuste je rozlišit na skladě hotové produkce; „nutný pracovní čas“ a „čas nadpráce“ - ukažte hodiny které ukáží, kdy končí jeden a začíná druhý); objektivně nezměřitelné „pracovní náklady“ v mnohých druzích činnosti, položené do základu teorie tvorby cen; pozvednutí účetní operace „přenos ceny“ – tj. čísel – z účtu na účet, kompletně podmíněné aktuálními zákony, do statusu údajně objektivně existujícího ekonomického procesu – přenosu objektivně neměřitelné hodnoty výrobních prostředků na vypouštěnou produkci atd. atp.). V důsledku toho marxistická politekonomie nemůže být spojena s účetnictvím, na jehož základě se buduje řízení na mikroúrovni v ekonomice a které rodí statistiku, nutnou pro analýzu, modelování, plánování a řízení na makroúrovni mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému.5
Vrátíme se k citovanému místu v knize H. Forda. Ford pokračuje:
„Pravda, idea jednoho člověka osvobodila celkovou energii a nasměrovala ji k jednomu cíli, ale každý pracovník je účastníkem tohoto díla. Podnik by se neměl nikdy vnímat jen s ohledem na současnost a osoby s ním spojené nyní. Podnik musí mít možnost rozvíjet se. Vždy je třeba platit vyšší mzdy. Každému účastníku by měla být dána slušna odměna, bez ohledu na to, jakou roli hraje.
Kapitál, který nevytváří stále novou a lepší práci, je méně užitečný než písek. Kapitál, který stále nezlepšuje každodenní životní podmínky pracujících a nezavádí spravedlivý plat za práci, neplní svůj důležitý úkol. Hlavní cíl kapitálu není získat co nejvíce peněz, ale dosáhnout toho, aby peníze vedly ke zlepšení života.“ (kap.13 „Na co být chudý?“)
Jaký závěr je třeba udělat z posledních dvou odstavců, ačkoliv ho H. Ford sám neudělal? – Pokud je řečeno, že „Podnik by se neměl nikdy vnímat jen s ohledem na současnost a osoby s ním spojené nyní. Podnik musí mít možnost rozvíjet se. (…) Kapitál, který stále nezlepšuje každodenní životní podmínky pracujících a nezavádí spravedlivý plat za práci, neplní svůj důležitý úkol. Hlavní cíl kapitálu není získat co nejvíce peněz <jeho majitelům>, ale dosáhnout toho, aby peníze vedly ke zlepšení života
Protože právně soukromý kapitál je ze své podstaty a původu majetkem společnosti, a nikoliv osobní nebo rodinné vlastnictví, pak řízení kapitálem se musí ve všech případech předávat ne právním dědicům-příbuzným podle jejich pořadí dědických práv, jak se to děje v případě osobního nebo rodinného majetku, ale nejlepšímu (podle mravně-etických a profesionálních kvalit) ze skupiny manažerů-kandidátů na obsazení funkce nejvyššího vedoucího podniku nezávisle na jeho původu a nezávisle na tom, jak se ta funkce nazývá – majitel, předseda správní rady, generální ředitel, top-manager atd.
Ale ačkoliv sám Ford to neudělal a předal řízení „Ford Motors“ svým příbuzným6, dostal se velmi blízko aby tu hranici setřel a tím proměnil právně soukromé vlastnictví výrobních prostředků na veřejné – právně i fakticky.
1 O tom, že má J.V.Stalin pravdu ve své charakteristice „svobody“ v podmínkách buržoazní „demokracie“ a tržního liberalizmu, se mohli díky činnosti reformátorů po roce 1991 na vlastní kůži přesvědčit miliony občanů bývalého SSSR (a také zemí bývalého socialistického bloku – pozn.překl.).
2 „Když je ekonomická svoboda, tehdy je i svoboda pro tvorbu“ - V.V.Putin, 13. března 2002 na setkání s kolektivem novin „Izvestija“ při příležitosti 85. výročí jejich založení Petrohradskou radou zástupců pracujících a vojáků v r.1917 ihned po únorové revoluci.
3 Trockizmus ve své podstatě je schizofrenní, agresivní politicko-činná psychika, která se může maskovat libovolnou ideologií, libovolnou sociologickou doktrínou. Tj. psychický trockizmus je historicky starší, než marxismus, ve kterém se velmi výrazně projevil. Trockizmus jako psychický jev je charakterizován tím, že ohlášení nesouhlasí s umlčeními, a výsledky konání se sliby. „Demokratizátoři“, kteří zničili SSSR, údajně kvůli vybudování „normální buržoazní demokracie a občanské společnosti“ - jsou svou podstatou trockisté. O tom podrobněji dále a také v knize „Smutné dědictví Atlantidy. Trockizmus, to je včerejšek, ale ne zítřek“
4 Z téhož důvodu trvali na tom, že socialistické výrobní vztahy se nemohou zformovat v kapitalistické společnosti, v důsledku čehož je přechod k socialismu možný výlučně jen revoluční cestou pod jejich vedením. Přitom revoluční chaos byl nutný pro pro majitele a kurátory marxismu, aby během něho nelítostně zlikvidovali skupiny obyvatel, které by pro ně mohly představovat překážku v nastolení jejich tyranie pod hesly „vítězství socialismu“. Právě v důsledku takové strategie byly orgány VČK (předchůdce NKVD/KGB) v prvních letech sovětské moci na mnoha místech prototypem hitlerovského gestapa, jen v židovské verzi.
5 O neadekvátnosti filosofie a politekonomie marxismu podrobněji viz práce VP SSSR „Dialektika a ateizmus: dvě neslučitelné podstaty“, „Mrtvá voda“, „Krátký kurs...“
6 Možná proto že upřímně věřil, že jeho následníci nejvíce odpovídají z profesionální stránky úkolům řízení a rozvoje „Ford Motors“. Kromě toho, bylo to uděláno v podmínkách tlaku na psychiku historicky zformovaného a právně zakotveného institutu soukromého vlastnictví výrobních prostředků při absenci rozvinutých právních forem zespolečenštění (ve výše uvedeném smyslu) soukromého vlastnictví výrobních prostředků.
Zde je nutné provést paralleu a ukázat, že v SSSR se při formálně právním panování veřejného vlastnictví výrobních prostředků projevila tendence k předávání řízení zakladatelů firem (značek) svým dětem a příbuzným: synové leteckých konstruktérů A.N.Tupoleva, A.I.Mikojana, blízcí příbuzní mnoha dalších mimořádných postav-zakladatelů sovětské vědy a techniky zaujímali a zaujímají daleko ne poslední funkce ve firmách, založených jejich staršími příbuznými. Nakolik je taková praxe smysluplná pro společnost, nechť soudí každý sám.
Potomci se zdaleka ne vždy ukazují takovými génii v daném díle, jakými byli zakladatelé firem.
Informační báze KSB