29.1.2017
6.3. Nový kurs „světového zákulisí“: socialismus v jedné samostatné zemi
Při hodnocení pouze v rámci Ruska se kroky L.D.Bronštejna a politicky krátkozrakých levých eserů takového druhu jeví na první pohled hysterickými a nesmyslnými. Ale pokud se podíváme na situaci v globálním měřítku, pak to zdaleka tak není. Brestský mír zabrzdil zvyšování revoluční situace v Německu a Rakousku-uhersku. V důsledku jeho vlivu na běh událostí1, revoluce v těch zemích pod slogany socialismu sice začaly, ale utrpěly krach v roli marxistických internacistických revolucí, a vytvořily z dvou středoevropských monarchií množství buržoazních republik a jugoslávskou monarchii.
V Rusku k jaru 1918 začalo odmítání nové vlády a sabotáž jejích kroků částí obyvatel (především představiteli bývalých vládnoucích tříd a „střední třídy“) přerůstat do občanské války. To postavilo „světové zákulisí“ před otázku, koho podporovat v občanské válce: marxisticko-sovětskou vládu vzniklou během revoluce, byť nakaženou bolševismem, nebo kontrarevoluci?
Vítězství kontrarevoluce by vedlo nevyhnutelně k tomu, že by se v Rusku upevnil nacistický fašistický režim, což později potvrdila historie Německa. Ačkoliv v Německu „světové zákulisí“ uspělo instalovat na pozici fuhrera svou loutku, léčba Německa od nacismu znamenalo časovou ztrátu v globálním projektu záměny kapitalismu jiným společenským uspořádáním, s nižší úrovni vnitrospolečenského napětí a harmoničtějšími vztahy společnosti a biosféry. Ale v podmínkách občanské války je protlačit svého člověka na pozici fuhrera velmi obtížné. A varianta rozvoje událostí, kde vítězila kontrarevoluce, vedla k tomu, že by mnohonárodnostní „elitární“ imperiální nacizmus důkladně vykosil nejen nenáviděné bolševiky, zrádce marxismu, ale i kádry profesionálních revolucinářů-internacistů. To by okamžitě znemožnilo uskutečnění projektu „světová socialistická revoluce“ ve 20. století. Proto se „světové zákulisí“ rozhodlo podporovat v občanské válce vítězství internacistické marxistické moci, byť nakažené mnohonárodnostním bolševismem, a předpokládala v budoucnu řešit problémy potlačení bolševismu podle okolností.
„Světové zákulisí“ realizuje svou moc způsoby odlišnými od těch, které používají vlády států, a které jsou vnímány obyvateli z davu v roli prostředků realizace moci (řízení) v životě společnosti. Pokud vlády vydávají zákony, týkajících se všech občanů/poddaných, a direktivy, adresované hlavám konkrétních státních struktur osobně, pak „světové zákulisí“ se skrze svou periferii ve společnosti účastní na činnosti státního aparátu a společenských institucí, podporujíc jejich samostatné kroky nebo je sabotujíc, a podporujíc zároveň jiné kroky jiných struktur jak v samotné společnosti, tak v jiných zemích.
Taková moc se uskutečňuje na základě zavčasného (předbíhajícího události) formování světonázoru těch či oněch sociálních skupin davově-“elitární“ společnosti. Na základě takovým způsobem zformovaného světonázoru celé sociální skupiny, společenské třídy konají jakoby ze své iniciativy, ale způsobem který potřebuje „světové zákulisí“. A to dovoluje omezit se minimálním množství z větší části nedokumentovaných direktivních instrukcí (odedávna vládnoucí svého druhu „předtelefonní“ právo), vydávaných v každé zemi velmi úzkému kruhu posvěcených koordinátorů činnosti periferie „světového zákulisí“.
V souladu s touto prací obvyklou pro buržoazní režimy Evropy a Ameriky, při spoluúčasti Japonska, „světovým zákulisím“ bylo dovoleno začít intervenci do Sovětského Ruska s cílem jeho rozčlenění a kolonizace země při podpoře místní kontrarevoluce.
Ale, jak ukazují výzkumy globální historie občanské války a intervence, kontrarevoluce trpěla vojenské porážky v důsledku toho, že ji „odepisovali“ zahraniční spojenci: pod tlakem svých vnitřních hnutí se slogany „Ruce pryč od sovětského Ruska!“ byly kráceny dodávky vojenské techniky na sklonku rozhodujících srážek2. A admirála Kolčaka (možného kandidáta na vůdce imperiálního nacizmu v případě vítězství kontrarevoluce) interventi na přímý příkaz vyššího zednářského vedení jednoduše zradili a předali do rukou revoluční moci, která ho bez zbytečných průtahů zlikvidovala.
Posledním frontem občanské války v Rusku byl ve své podstatě krymský front proti baronu P.N.Wrangelovi. Po Wrangelově útěku za hranice krymská skupina, na M.V.Frunzeho slovo, který zaručil bezpečnost tomu, kdo se vzdá, ukončila odpor a organizovaně složila zbraně. Hned poté byl Frunze vyšším velením odvelen na nové místo služby. A v jeho nepřítomnosti internacisté (organizátory toho válečného zločinu byly konkrétně internacisté: Skljanskij, Zalkind (Zemljačka), Béla Kun) zavraždili na Krymu kolem 50.000 bílých důstojníků, čímž porušili slib záruky bezpečnosti, tím připravili bolševiky o národně orientované řídící kádry3 a zároveň diskreditovali M.V.Frunzeho osobně a komunistické hnutí celkově.
Tento případ nebyl ničím mimořádným. Byl jedním z posledních v řadě událostí občanské války podobného druhu. V jejím průběhu byla masová, a na řadě míst kompletní likvidace představitelů předchozí vládnoucí „elity“ s rodinami (včetně dětí) obvyklým jevem, nemotivovaná jakoukoli reálnou antisovětskou činností obětí. Přitom v personálním složení velitelů aparátu VČK v centru a v regionech, zvláště na Ukrajině, bylo židů tolik, že VČK těch let je možné hodnotit jako prototyp hitlerovského gestapa, jen v židovském provedení.
Krymská jatka byla organizována tehdy, kdy byla občanská válka už vyhrána rudými: z vojenské stránky to bylo zcela nesmyslné. Mnozí bělogvardějci byli demoralizováni porážkou a tím, že je národ nepodpořil. To bylo dobrým psychologickým předpokladem k tomu, aby mnozí z nich, přehodnotíce svou účast v občanské válce, se stali časem budovateli nového Ruska, protože ve své většině to byli patrioté. Právě v jejich důsledku přišla Sovětská moc o mnoho specialistů a potenciálně užitečných řídících kádrů a jednoduše vzdělaných lidí, z nichž mnohé mohlo reálné zvýšení životní úrovně prostých lidí proměnit ve stoupence a obránce sovětské moci.
Cílevědomá likvidace představitelů předchozí vládnoucí „elity“ a nejvzdělanějších vrstev ruské společnosti pod rouškou „třídních nepřátel“ během revoluce a občanské války revolucionáři-internacisty, vedla po jejím zakončení k převaze židů v orgánech stranického aparátu a státní moci, ve sdělovacích prostředcích. To bylo jak důsledkem kádrové politiky internacismu (likvidovat cizí fyzicky a morálně pod libovolnými záminkami a protlačovat své na klíčové posty), tak i pro sovětskou moc nuceným důsledkem toho, že v Ruské říši na konci 19. století byli právě židé nejvzdělanější částí obyvatel, předháněje všechny ostatní etnické skupiny ve statistických ukazatelích vzdělanosti, a práce ve státních orgánech vyžadovala určitou minimální úroveň vzdělání, kterou ostatní obyvatelstvo, nepatřící ke „třídním nepřátelům“ – třídám, „nepřátelským“ proletariátu a rolníkům, – nedisponovalo.
Ale v prvních letech mírového života se „světové zákulisí“ a jeho periferie v RSFSR–SSSR setkali s tím, že pracující a rolníci ve své většině byli loajální Sovětské moci a mnozí, zvláště mládež, ji aktivně podporovali ze své iniciativy. Avšak vedle toho v širokých vrstvách společnosti začalo růst to, co fašisté-internacisté nazvali „antisemitismem“. Ve vzniklých společenských podmínkách, takové osoby jako L.D.Bronštejn (Trocký), L.B.Rozenfeld (Kameněv), G.J.Apfelbaum (Zinovjev) a další jejich soukmenovci – tehdy kultovní vůdci revoluce a „pracujícího národa“, který zvítězil v občanské válce, nemohli být zosobněním státní moci v období tehdy teprve přicházejícího dlouhého období budování nového společenského uspořádání4.
Také je třeba chápat, že pokud se revoluce odehrává během imperialistické války (ze které byli unaveni všichni kromě těch, kdo na ní vydělávali), jako to bylo v Rusku v roce 1917, ve společnosti se formuje jeden vztah k revoluci i vládě, vznikající v jejím důsledku – ať je jakákoliv, přesto je záchranou před chaosem. Ale ke stejné (podle politických cílů) revoluci je ve společnosti zcela jiný vztah, pokud nová vláda vzniká v důsledku vítězství agresora, který začal „revoluční válku za osvobození od kapitálu bratří pracujících v jiné zemi“, zatímco daní pracující sami ještě nedošli k tomu, že nevyhnutelně potřebují revoluci a novou vládu; nebo, pokud nová vláda vzniká ve výsledku organizace státního převratu v zemi, žijící mírovým životem. Tyto velmi významné politické5 okolnosti psychotrockisté-marxisté v SSSR nevnímali jako politickou realitu.6
Kromě toho, dokud běžela občanská válka v Rusku, revoluční situace v zemích Evropy vyprchala, což dělalo světovou marxistickou revoluci v blízké budoucnosti nemožnou.
Tyto okolnosti vedly k tomu, že „světové zákulisí“ bylo nuceno souhlasit s úhlem pohledu V.I.Lenina, který ho vyjádřil už v roce 1915: nejdříve socialismus v jedné samostatně vzaté zemi, a potom přechod k socialismu ve všech ostatních zemích. Ve vedení VKS(b) se k tomuto pohledu přikláněl i J.V.Stalin.
Jak si všímali někteří badatelé životopisu J.V.Stalina, v dorevoluční době a v první porevoluční roky se on jako jeden z posledních přidal k zformované většině a tím začal dělat stranickou kariéru. Jeho práce byly napsány jednoduchým jazykem (viz jeho Sebrané spisy), což z jedné strany zajišťovalo snadné chápání ze strany prostého málogramotného a špatně vzdělaného pracujícího člověka, a z druhé strany, přesvědčovalo inteligenci, vládnoucí ve stranické špičce, o omezenosti J.V.Stalina, který údajně není schopen osvojit si „vysoce vědecký“ žargon, kterým mluvila a psala stranická inteligence, ale který nechápal prostý lid (imanentní, permanentní, fideismus, gnozeologie a podobná slova z literatury marxistické inteligence, se kterými se téměř nesetkáváme v pracích Stalina). Proto z úhlu pohledu stranických vůdců, podobných Trockému, Stalin nebyl ani vynikajícím stranickým filosofem, ekonomem, spisovatelem-publicistou7, ani vynikajícím řečníkem, schopným mluveným slovem vybudit masy k revolučním činům. Vůdci-inteligenti a jejich stoupenci a pochlebovači ho považovali za špatně vychovaného (bez vybraných způsobů), hrubého, špatně vzdělaného (nedoučený seminarista8), líného (v poslední deportaci nic nenapsal) a v souladu s tím, neschopného samostatně myslet.
To vytvářelo iluzi, že Stalin může být řízen ze strany umnějších a vzdělanějších „vůdců“, dokonce pokud se stane nominálně první osobou ve stranické hierarchii. Proto pohyb Stalina k vrcholům vnitrostranické moci nevyvolal námitky ze strany „světového zákulisí“ a jeho periferie. Navíc J.V.Stalin nebyl Rus, stejně jako většina vůdců revoluce, byl národností Gruzín, což představovalo automatickou garanci potlačení růstu nebezpečí velkoruského nacionalismu a nacismu.
To vše přispělo k tomu, že „světové zákulisí“ mělo za přijatelné svěřit J.V.Stalinovi záležitost zosobnění úspěchů socialistického budování v jedné samostatně vzaté zemi.
Bolševici se ze své strany, v míře toho, jak se zdraví Lenina zhoršovalo, také zamýšleli nad otázkou, kdo povede jejich záležitost v budoucnu.
V tomto kontextu je nutné obrátit se k dokumentu, známému pod názvem „Dopis sjezdu“, který, jak hlásá historická tradice KSSS, byl napsán v několika sezeních různými sekretářkami ze slov V.I.Lenina poté, co utrpěl infart, někdy na přelomu let 1922–23. Chruščov ho ve svém vystoupení neuváděl v plném znění, ale uvedl jen několik frází, což mu umožnilo zdeformovat význam tohoto dokumentu jako celku v historii strany a politiky 20. let.
V dopise je řeč o tom, jak se v budoucnu vyhnout dalšímu rozkolu strany a zabezpečit stabilitu ÚV formálními prostředky, a ne dosažením jednoty názorů na všechny otázky na základě osvojení metodologické kultury poznávání a chápání světa všemi jeho členy9:
„Myslím, že v otázce stability jsou z tohoto úhlu pohledu klíčoví takoví členové ÚV jako Stalin a Trocký. Vztahy mezi nimi podle mého tvoří nadpoloviční většinu nebezpečí takového rozkolu, kterému by se dalo vyhnout, čemuž by dle mého mínění sloužilo zvětšení počtu členů ÚV z 50 na 100 lidí.
S. Stalin jako generální sekretář soustředil ve svých rukou ohromnou moc a nejsem přesvědčen, že vždy dokáže nakládat tou mocí dostatečně ostražitě. Z druhé strany, s. Trocký, jak už ukázal jeho boj proti ÚV ve spojení s otázkou NKPS10, se vyděluje nejen vynikajícími schopnostmi11. On osobně je nejschopnější člověk v nynějším ÚV, ale i přesmíru samolibý a přesmíru zaměřený na čistě administrativní stránku záležitostí.
Tyto dvě kvality dvou vynikajících vůdců současného ÚV jsou schopny vést k rozkolu, a pokud naše strana nepřijme opatření pro to, aby k tomu nedošlo, rozkol může nastoupit nečekaně.
Nebudu dále charakterizovat další členy ÚV ohledně jejich osobních kvalit. Připomenu jen, že říjnová epizoda Zinovjeva a Kameněva samozřejmě nebyla náhodná, ale to jim jen málo může být dáváno za osobní vinu, podobně jako nebolševismus Trockému.“ (V.I.Lenin, Sebrané spisy, 5. vydání, sv.45, pokr. zápisu z 24.12.1922, nadiktováno Leninem 25.12.1922)
Charakteristice Stalina je také zasvěcen dodatek k zápisu z 25. prosince 1922, jak informuje v zápisu ze 4. ledna 1923 už další sekretářka Lenina, L.A.Fotijevová (1881–1975)12:
„Stalin je příliš hrubý, a tento nedostatek, naprosto přípustný v našem prostředí a při diskusi mezi námi, komunisty, se stává nepřípustný v hodnosti generálního sekretáře. Proto navrhuji soudruhům promyslet způsob přemístění Stalina z této pozice a jmenovat na ni jiného člověka, který by se ve všech ohledech odlišoval od s. Stalina jen jedním – byl by trpělivější, loajálnější, zdvořilejší a vnímavější k soudruhům, méně těkavý atd. Tato okolnost se může zdát maličkostí, ale myslím, že z úhlu pohledu předcházení rozkolu a z úhlu pohledu napsaného mnou výše o vzájemných vztazích Stalina a Trockého, to není maličkost, nebo je to taková maličkost, která může mít rozhodující vliv.“
Od té doby publicisté-psychičtí trockisté – stoupenci schématu chápání historie, zveřejněného N.S.Chruščovem na 20. sjezdu, mnohokrát komentovali „Dopis sjezdu“ V.I.Lenina, zvláště akcentujíce dodatek k dopisu ze 4. ledna 1923: prý už Lenin varoval, ale nevzali si to k srdci... jejich chápání se ale zcela míjí s faktem, před čím ve skutečnosti V.I.Lenin varoval bolševiky, a také s tím, že V.I.Lenin tím dopisem fakticky doporučil straně bolševiků J.V.Stalina jako svého nástupce.
Pro pochopení před čím ve skutečnosti varoval Lenin stranu v „Dopisu sjezdu“, podívejme se klidně a bez emocí na charakteristiky, dané Leninem členům ÚV VKS(b). Všichni uchazeči o pozici vůdce strany, jakkoliv by se nenazývala, kromě J.V.Stalina, byli charakterizováni Leninem přímo jako nebolševici (Trocký) nebo jako subjekty, na které se nelze spolehnout (Kameněv, Zinovjev, Trocký, kterého v jedné ze svých prací Lenin nazval „jidáškem“), jako byrokraty, schopné distancovat se od živých záležitostí, zabývající se administrativním formalismem (Trocký, Bucharin, Pjatakov).
Zůstává jen J.V.Stalin, který už soustředil ve svých rukou ohromnou moc na pozici generálního sekretáře13, což vypovídá o jeho organizačních schopnostech, o umění podporovat konkrétní odpovídající formy (administrativní stránku) a obsah, a o vůdčích schopnostech; avšak vedle toho bývá hrubý, netrpělivý, těkavý.
Při takových charakteristikách „vůdců“ je dodatek k „Dopisu“ ze 4. ledna 1923 prázdná rétorika pro posluchače: „Bylo by třeba vybrat ne Stalina, ale někoho jiného: někoho přesně jako on, ale který by nebyl hrubý a byl by více trpělivý. Neznáte někoho takového? Já také ne.“
A zároveň je to signál Stalinovi: „Učte se zdrženlivosti, drahý druhu, jinak vám při všech vašich kvalitách srazí hlavu: zopakujete můj osud, odstraní vás dříve, než stihnete zakončit své dílo. Sám vidíte, že bolševických kádrů, schopných vůdčích pozic, mezi „vůdci“ strany není... a věc bolševismu je prodloužit třeba, jinak zednáři a jimi manipulovaní inteligenti-mluvkové zcela osedlají národ.“
Ve spojení s tímto okomentujeme zvlášť slova Lenina o tom, že „říjnová epizoda Zinovjeva a Kameněva samozřejmě nebyla náhodná, ale to jim jen málo může být dáváno osobně za vinu, podobně jako nebolševismus Trockému.“
Tato Leninova charakteristika L.B.Rozenfelda (Kameněva) a G.E.Apfelbauma (Zinovjeva), L.D.Bronštejna (Trockého) zavazuje srovnat ji s právním statusem nevolníků v otrokářské společnosti:
Otrok před společností svobodných lidí za nic neodpovídá. Za veškerou škodu, způsobenou otrokem, nese před společností odpovědnost jeho majitel. A jen majitel má právo potrestat otroka tak, jak uzná za vhodné, v čemž mu nemá právo jakkoli bránit nikdo z řad společnosti svobodných lidí14.
V souladu s tím, charakteristika daná Leninem Rozenfeldovi, Bronštejnovi, Apfelbaumovi, je definicí právního statutu otroka v otrokářské společnosti, avšak vyřčená ne přímo, jako v našem textu, ale oklikou. V kontextu toho, co dnes víme o té epoše, včetně tématiky 2. a 4. kongresu Kominterny, Leninem danou charakteristiku té „trojky“ je možné chápat jediným způsobem a to jako poukázání na to, že jím nazvaní „vůdci“ strany jsou ve skutečnosti loutky, nevolníci majitelů zednářstva, výkonná periferie „světového zákulisí“.
A není třeba myslet si, že tento závěr je Leninovi připsán dodatečně, a Lenin měl ve skutečnosti na mysli něco jiného15: Lenin byl vzděláním právník, historii práva od dávných dob znal, a vystupujíc na 4. kongresu Kominterny v prosinci 1922, požadoval, aby členové komunistických stran vystoupili ze zednářských lóží.
Pokud se dá Leninův „Dopis sjezdu“ k hodnocení různým lidem, neznajícím zákulisní okolnosti, pak pro jedny je v charakteristikách členů ÚV důležité jedno, a pro druhé něco zcela jiného.
To, že Stalin bývá hrubý, dovoluje si nedržet se „vybraných způsobů“, bylo významné (a je i nyní) pro představitele bezstarostné inteligence v řadách strany a pro „vůdce“, kteří také vzešli z řad inteligence nebo se k ní přičuchli během profesionální revoluční činnosti. Pro ně jsou jako vůdci přijatelní inteligenti-mluvkové, stejní jako oni sami.
Ale mezi prostými lidmi, kteří se zabývají reálnými věcmi, na jejichž úspěchu závisí život (tj. stranické masy), se v té době hrubost nepovažovala za prohřešek, jako tomu bylo v kruzích rafinované inteligence. Prostí lidé na hrubost člověka neobraceli a dosud neobrací pozornost, pokud člověk disponuje kvalitami užitečnými pro společnost, nebo pokud se za vnější hrubostí skrývá dobrota. Mezi prostými lidmi je obvykle nepřijatelná ne hrubost, ale povyšování se nad druhé, zneužívání sociálního nebo mocenského postavení, což může probíhat i v rafinovaně zdvořilých formách. Pokud by Lenin napsal, že Stalin je posměvačný a povyšuje se nad ostatní, pak by se k takovému varování postavili jinak.
Pro straníky-bolševiky z prostých lidí bylo důležité to, že Stalin soustředil ve svých rukou moc, tj. nebál se vzít na sebe starost o společné dílo, že disponuje vůdcovskými kvalitami a kvalitami organizátora skutečných záležitostí. A nadávky, hrubost zdaleka ne vždy jsou vyjádřením zloby, a dokonce jestli na hrubost dojde, zase rychle odejde... kromě toho, aby člověk, zabývající se reálnými záležitostmi, sklouzl k hrubosti, je třeba ho k tomu ještě nějak vyprovokovat, a to už jsou „zásluhy“ jiných16.
A nelze zapomínat na to, že pokud o stycích se Stalinem víme jen ze svědectví jeho současníků, z nichž mnozí popisovali jen to, co slyšeli z doslechu a co bylo ještě přefiltrováno budoucími antistalinisty, pak v té době reálnou zkušenost kontaktu se Stalinem měl nejen Lenin, Krupská a další „vůdci“ strany. Proto o Stalinových „způsobech“ mohly panovat i jiné názory, nesouhlasné s míněním vyjádřeným V.I.Leninem v „Dopisu sjezdu“, a které se proto nestaly kultovými v epoše po 20. sjezdu.
Během perestrojky, kdy se znova aktivizoval „boj se stalinismem“, dávali v televizi dokumentární film, natočený v místě poslední deportace Stalina v Turuchanském kraji. Pod betonovou konstrukcí „akvária“, pod níž kdysi stál před počasím chráněný dům-muzeum, bylo prázdno. Na stěnách byly nápisy – jak prokletí na adresu Stalina, tak i prosby o odpuštění za to, že po jeho odchodu na onen svět neuchránili SSSR – první bolševický stát.
Potom ukázali stařenku – obyvatelku vesnice, která pamatovala Stalina za jeho života v deportaci. Byla jí dána otázka: „A co si pamatujete?“ Když otázka zazněla, oči se jí rozjasnily a odpověděla: „Byl to dobrý člověk, bylinami léčil lidi...“
Takže k různým lidem se J.V.Stalin podle všeho choval různě – v závislosti na tom, jací to byli lidé, co měli v sobě, co dávali společnosti a co v nich viděl sám J.V.Stalin...
Ve výsledku na základě takových charakteristik, daných „vůdcům“ V.I.Leninem, a na základě osobní zkušenosti a práce se všemi vůdci, bolševici ve VKS(b) podpořili právě J.V.Stalina jako vůdce strany.
Tak se i „světové zákulisí“, i bolševici v samotném Rusku shodli na tom, že Stalinovi, Josefu Vissarionoviči Džugašvili, je možné svěřit záležitost vedení budování socialismu v jedné samostatně vzaté zemi, ačkoli pod socialismem „světové zákulisí“ a bolševici chápali zcela jiné, vzájemně se vylučující typy společenského uspořádání a vzájemných lidských vztahů. Ve výsledku vzájemné vloženosti společensko-politických procesů tohoto druhu se tak J.V.Stalin stal zosobněním státnosti bolševismu ve 20. století.
6.4. Nepřipravenost Rusku k socialismu a její důsledky
poznámky
1 Pokud by nebyl uzavřen, pak by se revoluční situace v Rusku a v Evropě vyostřovala, a internacistická revoluce pod socialistickými slogany marxismu by mohla zvítězit nejen v Rusku, ale i v Evropě.
2 Historicky se stalo, že vlastní ruská výroba zbraní a hlavní sklady munice byly soustředěny v regionech, kontrolovaných sovětskou vládou. Byly naplněny až po okraj tak, že dokonce na konci 30. let byla jedním z požadavků na nový kanón ZiS-3 možnost střílet municí 76 mm, jíž byly plné sklady ještě z 1. světové a občanské války.
Příčina přeplněnosti skladů byla v tom, že opozice režimu Mikuláše II., která v Rusku přijala organizační strukturu zednářství, sabotovala vedení války carským režimem, připravovala státní převrat, po kterém mělo následovat vítězné tažení a završení války novým buržoazním republikánským nebo konstitučně-monarchistickým režimem. Ale Kerenský se ukázal agentem „světového zákulisí“, vedl Dočasnou vládu takovým politickým kurzem, aby odevzdal moc marxistům-internacistům, kvůli čemu odepsal generála Kornilova a prohlásil ho za zrádce.
3 Zde je třeba mít na paměti, že pokud v revoluci 1905-1907 všichni obyvatelé Ruské říše měli ve své podstatě svobodnou volbu na kterou stranu se postaví, nebo zda zůstanou politicky neaktivní, pak hned po únorové revoluci, kalendářně přilepené k židovskému svátku Purim (svátek židovského internacizmu v čest likvidace vládnoucí „elity“ dávné Persie) byla v Helsingforsu (dnešní Helsinki), tehdejší hlavní základně baltské flotily, provedena teroristický operace, během níž militantné likvidovali plošně bez soudu důstojníky, z nichž mnozí neměli žádné reálné hříchy vůči níže postaveným. Analogické teroristické operace byly prováděny v armádě, a jeden z nižších důstojníků, který zavraždil svého nadřízeného podle výnosu Gučkova, byl odměněn Georgijevským křížem. Protože se ty operace dělaly jménem revoluce, pak politicky negramotné důstojnictvo reagovalo na tu podlost živelně-emocionálně a kontrarevoluční opatření provádělo se spožděním.
To znamená, že mnozí z těch, kdo zemřel na straně bílých v občanské válce, byli přinuceni internacisty-marxisty vystoupit proti revoluce, aby se nestala skutečně socialistickou a antimarxistickou. Také Kronštadtská vzpoura byla organizována za účasti Apfelbauma (Zinovjeva) za účelem potlačení anti-internacistické komponenty revoluce. Sloganem Kronštadtské vzpoury bylo „Za sověty bez komunistů!“ - „marxisté“, aby nešpinili jméno svého učitele, dnes i tehdy dávají přednost nazývat se cizími jmény, včetně i „komunisty“. Dav se nezamýšlí nad rozdíly mezi smysly těch slov a společensko-politickými jevy, které za nimi stojí.
Podrobněji o tom, jak byl důstojnický korpus Ruska dotlačen do kontrarevoluční činnosti samými revolucionáři-internacisty, viz práce VP SSSR „Výměna názorů“ z 5.1.2000 (“Обмен мнениями” - ответ на письмо хопёрских казаков)
4 Toto zjevně nechápal Trocký a tlačil se do vůdcovství, aniž by se zbavil přívrženectví internacizmu. To je příčinou toho, že dostal po hlavě alpským cepínem. Kdyby byl bolševikem, dožil by se do hlubokého stáří jako Kaganovič...
5 Jedna definice politiky jako jevu společenského života: umění možného.
6 A jak ukázala další historie, trockistická periferie v ozbrojených silách SSSR snila až do procesů s maršály v r.1937 „revoluční válkou“ s cílem zavedení marxistického socialismu na celém světě a produkovala „vědecké“ práce na to téma.
7 Jediným stranickým činitelem, který ocenil význam pro věc bolševismu dorevolučních prací Stalina, byl Lenin; konkrétně jeho práci „Marxismus a národnostní otázka“. V této práci dává Stalin definici pojmu „národ“, z níž plyne, že židé nejsou národ ale něco jiného, čemuž Stalin definici nedal.
8 To, že díky systematickému vzdělávání v kněžském seminářu byl J.V.Stalin jedním z mála stranických činitelů, kteří dokonale chápali biblickou doktrínu zotročení všech, to nedochází mnohým jeho kritikům i ctitelům i v naší době. Díky tomuto vzdělání byl Stalin asi jediným vůdcem bolševiků, kdo cítil, že na mimojazykové úrovni není mezi marxismem a Biblí žádný rozdíl, jedno i druhé je prostředek zotročení lidstva.
9 Tento úkol se vedením RSDRP – KSSS – KSRF přímo nikdy nestavil a nestaví se. Organizačním principem strany se považují stanovy a stranická disciplína. Právě to odsuzuje KSRF na politický krach.
10 Národní komisariát komunikačních cest
11 Vyvstává otázka o nevysloveném: čím ještě, kromě vynikajících schopností, se Trocký vyčleňuje?
12 První část „dopisu k sjezdu“ zapsala 23-25.12.1922 sekretářka Lenina M.A.Volodičeva. Pokud je Fotijevové v třetím vydání Velké Sovětské Encyklopedie věnován celý článek, o Volodičevové tam není ani slova. Proč takový rozdílný přístup k dvěma sekretářkám?
13 Původně to byla důležitá, vyžadující mnoho vědomostí, ale téměř čistě technická pozice. Vkládala se na ní funkce vedení sekretariátu ÚV a osvobození „vůdců“ od rutinní, kancelářské práce: příprava materiálů k zasedání „vůdců“, rozesílání rozhodnutí, vedení korespondence atd.
14 „Právní status“ otroků a pracovního dobytka byl v otrokářských společnostech reálně totožný.
15 Stalin komentoval „říjnovou epizodu“ Kameněva a Zinovjeva podobně:
„Opozice se snaží trumfovat „závětí“ Lenina, ale stačí si ji přečíst abychom pochopili, že trumfovat tam není čím. Naopak, „závěť“ Lenina odepisuje současné lídry opozice. Lenin ve skutečnosti obviňuje ve své „závěti“ Trockého z „nebolševismu“ a ohledně chyb Kameněva a Zinovjeva během Října píše, že ty chyby nejsou náhodné. Co to znamená? Znamená to, že politicky nelze důvěřovat ani Trockému, který trpí „nebolševismem“, ani Kameněvovi a Zinovjevovi, jejichž omyly nejsou „náhodnými“ a mohou a budou se opakovat.“ (noviny „Pravda“, 25.10.1927)
16 Ve sborníku „Stalin za života“ (2003) se uvádí epizoda o reakci sálu při čtení „dopisu k sjezdu“:
„Při čtení závěti se najednou v sálu ozvala hlasitá replika:
- nás hrubostí nevystrašíš, celá naše strana je hrubá, proletářská...“
Informační báze KSB