Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (34)

13.6.2017

předchozí část

Bylo by možné se omezit na tento pohled na obsah vystoupení J.V.Stalina a přejít k další problematice, ale lépe bude se obrátit na svědectví přímého účastníka toho pléna, protože v opačném případě mohou být naše závěry o této epizodě některými lidmi vnímány jako pomluvy.

Kandidátem na člena ÚV KSSS, zvoleným 19. sjezdem, se stal známý a v sovětské společnosti vážený spisovatel a básník K.M.Simonov. V jeho vzpomínkách, nahraných krátce před jeho smrtí na audiopásky a publikovaných pod názvem „Očima člověka svého pokolení“ už po jeho odchodu na onen svět, se informuje o plénu 16. října 1952 následující:

«Nejprve uvedu tehdejší krátký zápis, takový jaký je, a potom z paměti obnovím některé aspekty, které nyní, o 27 let později, bude menším hříchem odhalit, než předat zapomění¹.

Ten zápis v prvotní podobě:

“Přirozeně nemám právo zapsat všechno, co probíhalo na plénu ÚV, ale přesto chci zapsat něco, co se netýká otázek které tam stály.

Když přesně v určenou minutu začalo plénum, všichni seděli na místech a Stalin spolu s ostatními členy politbyra vyšel ze zadních dveří a šel ke stolu prezídia. Přítomní mu zatleskali. Stalin vešel s velmi soustředěným, pracovním výrazem, rychle přelétl pohledem sál a udělal krátké gesto naším směrem. V tom gestu bylo vyjádřeno to, že chápe naše city k sobě, i to, že bychom měli pochopit, že jsme na plénu, kde je třeba věnovat se práci.

Jeden z členů ÚV při vystoupení na tribuně řekl na závěr své řeči, že je oddaný učedník soudruha Stalina. Stalin, pozorně poslouchaje celou řeč, sedě za řečníky v prezídiu, odpověděl krátkou replikou: „Všichni jsme učedníky Lenina“.

Ve svém vystoupení Stalin, hovoře o nutnosti tvrdosti a neohroženosti, mluvil o Leninovi, o tom, jakou neohroženost projevil Lenin v roce 1918, jak těžká tehdy byla situace a jak silní byli nepřátelé.

— A co Lenin? - zeptal se Stalin. - A Lenin – přečtěte si, co tehdy psal, co říkal. Hřměl tehdy v té neuvěřitelně těžké situaci, hřměl a nikoho se nebál. Hřměl.

Stalin dvakrát nebo třikrát opakoval to slovo: „Hřměl!“²

Potom ve spojení s jednou otázkou na plénu³, hovoře o svých povinnostech, Stalin řekl:

— Bylo mi to svěřeno, tak to i dělám. Ale ne tak, aby to bylo připsáno mě. Nejsem tak vychován ,- to poslední řekl velmi důrazně. (zdůraznění kurzívou naše, pro oddělení zápisu v denníku Simonova v roce 1953, od textu vzpomínek v roce 1979).

Co probíhalo a co stálo za tím krátkým zápisem, který jsem udělal v roce 53? Pokusím se vzpomenout a objasnit to v míře svého chápání.

(…)

Nechci si brát na duši hřích a pokoušet se obnovit ty podrobnosti toho co se dělo na plénu, které jsem si zapamatoval, ale tehdy nezapsal. Napíšu jen o tom, co se mi skutečně vrylo do paměti a zůstalo v ní jako těžká až tragická vzpomínka⁴.

Celé plénum trvalo, jak se mi zdálo, dvě nebo dvě a půl hodiny, ze kterých asi hodinu a půl zabrala řeč Stalina a řeči Molotova a Mikojana, plénum končilo volbou výkonných orgánů ÚV. Jak si pamatuju, dokud hovořil Stalin, plénum vedl Malenkov, a zbytek času sám Stalin. Téměř hned na začátku dal Malenkov slovo Stalinovi, který mluvil od začátku do konce surově bez humoru; neležely před ním žádné papíry, a během své řeči se vnímavě, pronikavě a tak nějak těžce díval do sálu, tak, jakoby se doslova pokoušel proniknout do toho, co si myslí lidé, sedící před ním a vzadu. I tón jeho řeči, i to, jak mluvil, přivedlo všechny přítomné k nějakému zcepenění, část toho zcepenění jsem cítil i na sobě. Hlavní v jeho řeči se týkalo toho, že je starý, blíží se doba, kdy budou muset dělat druzí to, co nyní dělá on, že situace ve světě je těžká a boj s kapitalistickým táborem bude těžký; že nejnebezpečnější v tom boji je zaváhat, vylekat se, ustoupit, kapitulovat. To bylo to hlavní co chtěl ne jednoduše říct, ale vložit do přítomných⁵, což bylo pro změnu spojeno s tématem jeho možného odchodu na onen svět.

Hovořil to vše tvrdě, místy více než tvrdě, téměř sveřepě. Možná že v nějakých místech jeho řeči byly prvky hry a kalkulu, ale za tím vším byla cítit skutečná obava⁶, nezbavená tragického podtextu. Právě ve spojení s nebezpečím ústupků a kapitaluce Stalin apeloval k Leninovi v těch frázích, co jsem už uvedl v zápisu z r.1953. Nyní šla ve své podstatě řeč o něm samém, o Stalinovi, který může odejít, a o těch, kdo může přijít po něm. Ale o sobě nehovořil, místo toho hovořil o Leninovi, o jeho neohroženosti před tváří libovolných okolností.

Hlavním rysem řeči Stalina bylo to, že nepovažoval za nutné hovořit o odvaze nebo strachu, rozhodnosti nebo kapitulanství. Všechno co o tom říkal spojil konkrétně se dvěma členy Politbyra, sedících tam, v tom sálu za jeho zády, dva metry za ním, s lidmi, o kterých jsem například já naprosto nečekal uslyšet to, co o nich Stalin řekl.

Nejdřív se s tím valem obvinění a podezření, obvinění v slabosti, podezření v slabošství a kapitulanství, vrhl na Molotova. Bylo to tak nečekané, že jsem nejprve nevěřil vlastním uším, myslel jsem si, že jsem se přeslechl. Z řeči Stalina plynulo, že člověkem, kterého Stalin nejvíc podezíral z připravenosti kapitulovat, a který tím pádem byl nejnebezpečnější, nebyl nikdo jiný než Molotov. Hovořil o Molotovovi dlouho a nemilosrdně, uváděl nějaké příklady nesprávných kroků Molotova, spojených hlavně s těmi epizodami, kdy byl Stalin na dovolené a Molotov za něho zaskakoval a nesprávně řešil nějaké otázky, které bylo třeba řešit jinak. Co to bylo konkrétně si nepamatuju, protože Stalin mluvil k publiku více informovanému v politických záležitostech, a ne vždy jsem chápal, o čem je řeč. A za druhé, nejspíš proto, že jeho obvinění byly nějaké nejasné, zahalené mlhou, neurčité, každopádně mě se to tak zdálo.

Do konce jsem nepochopil, čím byl vinen Molotov, pochopil jsem jen že ho Stalin obviňuje z řady rozhodnutí v poválečné době, obviňuje ho s takovým hněvem, který zdálo by se byl spojen s nebezpečím pro Molotova, s přímou výhružkou udělat ty finální závěry, které bylo v podobných případech možné od Stalina očekávat. Ve své podstatě, hlavní obsah své řeči, obvinění ze zbabělosti a kapitulanství, a výzvy k leninské odvaze a neohroženosti Stalin konkrétně spojil s figurou Molotova: obviňoval ho ze všech hříchů, které neměly být přítomny ve straně, jestliže Stalin odejde.

Při všem hněvu Stalina byla v tom co říkal přítomná pro něj charakteristická železná konstrukce. Taková konstrukce byla i u následující části jeho řeči, zasvěcené Mikojanovi, kratší, ale v určitých aspektech ještě zlejší a více znevažující.

V sálu bylo strašné ticho. Na sousedy jsem se nedíval. Ale čtyři členy Politbyra, kteří seděli za tribunou se Stalinem, jsem viděl: u všech byly zkamenělé, napjaté a strnulé výrazy. Nevěděli, stejně jako my, kde a na kom se Stalin zastaví, zda udeří po těch dvou ještě na někoho dalšího. Neznali, co je ještě čeká slyšet o druhých nebo o sobě. Tváře Molotova a Mikojana byly bledé a mrtvé. Takovými ty tváře zůstávaly i poté, co Stalin skončil, vrátil se a sedl si za stůl, a oni – nejprve Molotov, potom Mikojan – sešli jeden za druhým na tribunu, kde mluvil Stalin, a tam – Molotov déle, Mikojan kratší dobu – se pokoušeli objasnit Stalinovi svoje kroky, ospravedlnit se, říct mu, že nikdy nebyli zbabělci, ani kapitulanty a nebojí se jakýchkoliv srážek s kapitalistickým táborem a nekapitulují před ním.

Po té tvrdosti, se kterou o nich mluvil Stalin, po té rozhodnosti, která zněla z jeho slov, vypadali oba vystupující jako odsouzenci pronášející poslední řeč a odmítající vinu, když je jejich osud už rozhodnut. Měl jsem tehdy zvláštní pocit: vystupovali a mě se zdálo, že to nejsou lidé které jsem dobře znal, ale bílé masky, natažené na ty tváře a zároveň nějaké nepodobné, už neživé.

Nevím, proč Stalin vybral v poslední své řeči na plénu ÚV jako dva hlavní objekty nedůvěry právě Molotova a Mikojana. To, že zjevně chtěl oba dva zkompromitovat, ponížit, zbavit aureoly jeho nástupců a hlavních historických figur po něm, bylo zjevné. Chtěl je ponížit, zvláště Molotova, vynulovat tu aureolu, kterou měl⁷, nehledě na to, že ve své podstatě byl v posledních letech odstraněn ve značné míře od záležitostí, nehledě na to, že ministerstvo zahraničí už vedl Vyšínský, nehledě na to, že jeho žena byla ve vězení, — nehledě na to vše, mnoho a mnoho lidí nazývalo Molotova Stalinovým nástupcem. To si Stalin zjevně nepřál. To chtěl aby pochopili všichni, kdo byl na plénu, všichni staří i mladí členové a kandidáti ÚV, všichni staří a noví členové výkonných orgánů ÚV. Z nějakého důvodu si nepřál, aby se po jeho odchodu stal Molotov figurou číslo jedna ve státě a straně. Jeho řeč takovou možnost vylučovala.

(…)

A ještě něco. Stalin stoje na tribuně a hledě do sálu, promluvil o svém stáří a o tom, že není schopen plnit všechny závazky a povinnosti, které mu byly svěřeny. Může pokračovat ve funkci předsedy Rady ministrů, může vykonávat své povinnosti a vést zasedání Politbyra, ale už dále není schopen v roli Generálního tajemníka vést ještě i zasedání ÚV. Proto prosí ho od poslední funkce osvobodit, zvážit jeho prosbu. Přibližně nebo téměř těmito slovy to bylo řečeno. Ale nejde o samotná slova. Stalin promlouvaje ta slova hleděl do sálu, a vzadu za ním seděl za stolem Malenkov, který, když Stalin mluvil, vedl zasedání. A na tváři Malenkova jsem uviděl strašný výraz – ne strach, ale výraz, který je na tváři člověka, který si lépe než všichni ostatní uvědomuje to smrtelné nebezpečí, která visí nad hlavami a kterou si ještě neuvědomili ostatní: nelze souhlasit s tou prosbou Stalina, nelze souhlasit, aby složil svou třetí funkci, generálního tajemníka, NELZE. Výraz Malenkova, jeho gesta, jeho výmluvné pozvednutí rukou byly přímou motlitbou ke všem přítomným, aby důrazně odmítli Stalinovu žádost.

A tehdy zahučelo ze sálu, přehlušujíc Stalinova slova: „Ne! Ne! Prosíme zůstat! Vzít svou prosbu zpět!“ Nebudu uvádět všechny výkřiky, které zazněly, ale celkově, sál něco pochopil a možná celkově pochopil dříve, než já. Mě se v první vteřině zdálo, že je to vše přirozené: Stalin bude předsedat v Politbyro, bude předsedou Rady ministrů, a generálním tajemníkem ÚV bude někdo jiný, jako za Lenina. Ale to, co jsem hned nepochopil, ale většina to pochopila, a Malenkov, na kterém jako na vedoucím ležela v ten okamžik největší odpovědnost, a i vina, pochopil okamžitě, že se vůbec nechystal zříkat se funkce generálního tajemníka, že je to test, testování vztahu k postavené otázce – jak jsou připraveni ti, sedící za ním v prezídiu i před ním v sále, pustit ho z postu Generálního tajemníka, protože je starý, unavený a nemůže nést ještě tu svou třetí funkci.

Když sál zahučel a zakřičel, že Stalin by měl zůstat na postu generálního tajemníka i vést sekretariát ÚV, tvář Malenkova, to si dobře vzpomínám, byla tváří člověka, kterého právě minulo smrtelné, reálné nebezpečí, protože právě on by byl přirozenou kandidaturou č.1 na třetí funkci soudruha Stalina.» (K.M.Simonov, “Očima člověka svého pokolení. Myšlenky o J.V.Stalinovi“, Moskva, vydavatelství Agentury tisku Novosti, 1988, str. 239-246, s výňatky).

Ve své podstatě ta epizoda ukazuje, že iniciativa J.V.Stalina ohledně předání svých funkčních pravomocí Generálního tajemníka ÚV nějakému nástupci na základě veřejného vyzdvihování kandidatur, jejich posouzení na plénu a zvolení nového Generálního tajemníka demokratickou cestou, byla lehkomyslně a nezodpovědně zavrhnuta samými členy ÚV, vybranými 19. sjezdem, kteří šli na ruku jednomu z lídrů aparátčíků, Malenkovovi, který vedl plénum. To je nevyvratitelný ukazatel toho, že po uběhnutí 13 let po davově-“elitárním“ 18. sjezdu, davově-“elitární“ charakter strany a členů ÚV se stále zachovával⁸, ačkoliv jak ještě v roce 1953 zapsal sám Simonov, chápal, že sjezd a plénum jsou svolány pro to, aby se zabývali prací, a ne vyjádřováním sympatií svých členů J.V.Stalinovi.

Antistalinisté, jejichž „prozíravost“ a „intelektuální moc“ nezná hranic nemravné kluzkosti a ohebnosti, ve svých komentářích této epizody, jako i sám Simonov, tvrdí, že členové politbyra, sedící za zády Stalina za tribunou, a členové ÚV, sedící před ním, se ihned dovtípili, že zákeřný Stalin hledá dalšího „oblíbence strany“, který by ho časem mohl nahradit – jeho, „boha na zemi“ - na postu lídra strany a hlavy státu, aby začal novou vlnu „neopodstatněných“ represí.

Z našeho pohledu je vše jednodušší: z bolševiků byl v sálu jediný J.V.Stalin; všichni ostatní byli zbabělí, kořistní a proto i nezodpovědně lehkomyslní přizpůsobenci a korytáři, psychologičtí nevolníci, kteří díky VŘSR získali svoje panské pozice a usmysleli si že jsou „elitou“ sovětské společnosti.

Tento nevolnicky-nezodpovědný, ale s ambicemi na elitářství, vztah k osudům Vlasti je nejen ukázán Simonovem v jeho popisu průběhu pléna, ale výrazně se projevil i v jeho vztahu k životu v post-stalinské epoše. Právě proto, aby naše tvrzení nebylo přijímáno jako pomluvy, jsme uvedli tak obšírný citát, aby čtenáři této práce mohli procítit Simonovem předaný duch vylekané stranické nomenklatury a duševního nevolnictví, které se otevřeně projevilo na tom plénu.

Jak se postavil k výsledkům pléna J.V.Stalin, zná jen on a Bůh. Členové vnitroaparátní mafie, kteří se vylekali během prvního pokusu o nelegitimní, z jejich pohledu, předání J.V.Stalinem svých funkčních pravomocí Generálního tajemníka ÚV, se rozhodli nečekat na druhý pokus a odstranili J.V.Stalina za několik měsíců „palácovým převratem“.

Ale ve výsledku takového chování pléna, každého z jeho účastníků, tak jako dříve bolševismus opustil struktury Ruské „pravoslavné“ biblické církve, tak během následujícího desetiletí bolševismus opustil i organizační struktury KSSS.

Bolševismus skutečně opustil organizační struktury KSSS, ale nezmizel ze společnosti. A nevejde do organizačních struktur jakékoliv strany, jejíž organizační principy budou bránit osobnostnímu rozvoji člověka.

Stenogram vystoupení J.V.Stalina na říjnovém plénu 1952 nebyl publikován za jeho života, ani po jeho smrti. V mnohém díky tomu bylo možné udržet ve společnosti mýtus o diktátorské všemocnosti J.V.Stalina a o jeho touze po moci kvůli moci. Někdo může mít za to, že J.V.Stalin sám nechtěl publikovat svou řeč na plénu. Ale takový předpoklad znamená, že J.V.Stalin sám byl kapitulantem, zbabělcem, což je neslučitelné se svědectvím Simonova o průběhu pléna.

Mnozí hovoří o tom, že J.V.Stalin byl během své činnosti na postu lídra strany i hlavy státu těsně obložen aparátní mafií, která se kryla ve své kořistné činnosti jeho jménem a slogany socialismu a komunismu⁹. Tato situace pokračovala i v roce 1952, a proto neočekávaně pro aparát a „patrony“ v něm přebývajících bylo vystoupení J.V.Stalina bez připraveného textu skoro jedinou možností pro něj, jak prolomit informační blokádu a donést – do zbytku společnosti — skrz členy a kandidáty na členy ÚV svůj skutečný názor, vyřčený přímo, a ne poukazy v podtextu nějakého jiného textu.

Ale co se týká možnosti jeho vystoupení v tisku, existoval mnohoúrovňový systém samocenzury davově-“elitární“ společnosti: od přímých administrativních zákazů a přímé mafiózní dohody periferie „světového zákulisí“ do tlaku stádních efektů na psychiku jedince, které se vytvářely ve společnosti kultem marxismu a kultem osobnosti samotného J.V.Stalina, ve kterém se formovaly lživé představy i o něm samotném. Nad tím mnohoúrovňovým systémem cenzury neměl J.V.Stalin moc, a proto byl nucen se přizpůsobovat a obcházet ho podle možností, jako i všichni ostatní ve své publikační činnosti.

Rozdíl v tom přizpůsobování mezi J.V.Stalinem a většinou jiných přizpůsobenců k systému byl v tom, že J.V.Stalin se k němu přizpůsoboval, orientujíce se na strategii proměny života globální civilizace na základě ideálů pravdověrného soužití svobodných lidí – komunismu, a většina přizpůsobenců řešilo svoje kořistné cíle dnešního dne a nejbližší perspektivy: jako minimum vlastního přežití v systému, a jako maximum – přiblížení se k „elitě“ na základě potlačení života ostatních.

Nesvobodu J.V.Stalina v možnostech vystupování v tisku potvrzuje i historie zastavení vydávání jeho sebraných spisů. Od roku 1945 do roku 1951 vyšlo prvních 13 svazků, které obsahovaly jím napsané knihy, statě i texty ústních vystoupení do r. 1934 včetně. Ale příprava vydání 13-16. svazku šla tak pomalu, že je možné mít za to, že fakticky bylo vydávání sebraných spisů J.V.Stalina zastaveno v roce 1951, ještě za života údajně „všemocného diktátora“. Žádné veřejné prohlášení o zastavení práce nad vydáním prací vůdce sovětského lidu za jeho života uděláno nebylo, jednoduše vzniklo neobjasnitelné velké zdržení vydání dalších svazků. Jediné vysvětlení toho zdržení spočívá v tom, že práce nad vydáním byla zastavena metodou neustálého přepracovávání a údajného vylepšování v zájmu díla.

„Světovému zákulisí“ J.V.Stalin překážel jako skutečný konceptuálně mocný politik-bolševik, počínaje už z předválečných let. Poté, co po završení Velké Vlastenecké války získal politický život pevný charakter na nevratné osvobození od moci internacizmu „světového zákulisí“, „světové zákulisí“ bylo vynuceno zabývat se zkrocením SSSR a řešením problému minimizace škod, zasazených jí činností J.V.Stalina, trvající několik desetiletí. Další překážkou uskutečnění politických scénářů „světového zákulisí“ by byla i další publikace jeho prací, které se měly stát součástí 14-16. svazku jeho Spisů a které by donesly v koncentrované podobě do současníků a potomků stalinské vidění průběhu událostí 1934 – 1952. Publikace textů vystoupení J.V.Stalina, jeho statí a dopisů, vztahujícím se k té době, kdyby byla uskutečněna v letech 1951-1953 v podobě 14-16. svazku sebraných prací, by mohla podstatně zesložitit a v něčem i znemožnit neotrockistickou politiku režimu N.S.Chruščova.

V souladu s tím, když se „světové zákulisí“ rozhodlo odstranit Stalina, dalo zavčas i pokyn k zabrždění vydávání jeho prací, předpokládaje, že nový ovladatelný režim v SSSR si nedovolí požadovat pokračování vydávání; a jako konceptuálně bezmocný nebude schopen zajistit pokračování stalinského politického kurzu. Tak se i stalo: materiály pro 14-16. svazek a zkušební výtisky byly zničeny s příchodem ke státní moci v SSSR nového psychotrockistického antibolševického režimu N.S.Chruščova, a otázka pokračování vydávání Sebraných prací J.V.Stalina, nakolik je známo, se na plénech a sjezdech kapitulantské strany samolikvidace socialismu nestavěla, a širokou „veřejností“ se nevyzdvihala: v SSSR byli aktivní jen „disidenti“ proburžoazně-individualistického ražení z řad poklonkářů před Západem.

Proto reálně nic nehovoří o tom, že J.V.Stalin v roce 1952 mohl obejít jemu nepodřízenou mnohoúrovňovou samocenzuru davo-“elitarizmu“, a přímo říct společnosti skrz sdělovací prostředky SSSR to, co si myslí, a dát pokyn publikovat v novinách své vystoupení na plénu r. 1952 nebo nějaké jiné vystoupení, vycházející za rámce schopností společnosti pochopit jeho smysl. Diskuse, které se vedly v tisku ohledně různých otázek v poválečné době, dopisy adresované na ÚV a Vládu a osobně na jméno Stalina, dávaly dobrou představu o úrovni vidění a chápání světa společnosti, o tom, co může přijmout a pochopit, a co odmítne bez hlubšího přemýšlení. To dobře ukazuje text „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“.

Soudě podle rekonstrukce algoritmiky kolektivní psychiky sovětské společnosti té epochy, nějakou cenzuru v tisku a jiných médiích, která nebyla pod kontrolou J.V.Stalina, mohly minout jen jednotlivé jeho písemné práce a ústní vystoupení, vyvážené v takovém jazykovém stylu, že formálně odpovídaly v SSSR panující jazykové kultuře marxismu a nebyly vnímány samotnou aparátní mafií jako nebezpečí, a „světové zákulisí“, dokonce jestli i bylo schopné pochopit nebezpečí zveřejněného pro jeho politiku, nestíhala reagovat skrz svou periferii na jednotlivé „úniky“ konceptuálně cizí informace do společnosti.

V takových podmínkách byla kontinuita konceptuální moci bolševismu zajištěna: „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, to je i výkaz J.V.Stalina o úspěších v době, kdy vedl stranu a stát, i výkaz o nevyřešených problémech, i odkaz bolševikům budoucnosti. Tento sborník prací vyšel zvláštním vydáním v roce 1952.

A ačkoliv po smrti J.V.Stalina byly jeho práce odebrány z fondu obecné dostupnosti v knihovnách, přestaly se studovat ve školních kursech a kursech vysokých škol filosoficko-společenského zaměření, exempláře útlé brožurky na poličkách rodinných knihoven přežily chruščovštinu a brežněvské zahnívání a byly využity nástupci-pokračovateli, patřícími už k nové generaci bolševiků.

„Stalin neodešel do minulosti, ale rozpustil se v naší budoucnosti“¹⁰, — i když to zarmoutí mnohé, kdo jsou v duši nevolníky, dokonce i když mají ambice na panský status.

-pokračování-

_