Súfismus a zednářství: v čem je rozdíl? (2)

21.8.2019

předchozí část

To znamená, že na rozdíl od zednářství, které proti obyčejným lidem staví svou hierarchii „elitářských“ zasvěcení, se setkáváme v případě historicky reálného súfismu s něčím zcela jiným, co spojuje představitele navenek různých sociálních skupin v tomto jevu společenského života v převážně muslimských státech a odmítá tak „elitářskou uzavřenost“ a nadřazenost elity, do které se sama pasovala, a ze které se občas sníží k protekcionistické blahosklonnosti samolibého milostpána k obyčejnému pracujícímu člověku.

Abychom ukázali, co máme na mysli, podíváme se na súfijskou literaturu: Idris Šáh – Báje dervišů (Moskva, Grand, 1996, překlad z angličtiny):

Tři učitelé a poháněči mul.

«Abd al-Kádir byl tak neuvěřitelně proslulý, že k němu proudily celé davy mystiků všech náboženství a způsob jejich přijímání se u něj vždy neměnně dodržoval. Bohabojní návštěvníci zaujímali pořadí, které bylo určováno na základě jejich osobních předností, věku, pověsti jejich učitelů a postavení, které zaujímali ve své komunitě.

Navíc mezi sebou návštěvníci o pozornost sultána mezi učiteli Abd al-Kádira nemálo soupeřili. Jeho chování bylo vždy dokonalé a nevzdělaní nebo nevychovaní lidé neměli šanci být jím přijati.

A stalo se, že jednou tři šejci Chorásánu, Íránu a Egypta přijeli do Darchu se svými průvodci – neotesanými poháněči mul. Šejci se vraceli ze svého hadže (svaté poutě do Mekky) a po té dlouhé cestě již měli plné zuby svých poháněčů, jejich hrubosti a nesnesitelných taškařic. Když se šejci dozvěděli, že je Abd al-Kádir přijme, tak se myšlence, že se zbaví svých průvodců, zaradovali skoro stejně, jako se začali těšit na to, že na vlastní oči uvidí velikého učitele.

Když se šejci přiblížili k domu Abd al-Kádira, tak je proti svému zvyku sám vyšel uvítat.

S poháněči mul si nevyměnil ani jedno uvítací gesto, ale když nastala noc a šejci se ve tmě ubírali do svých vyhrazených pokojů, stali se zcela náhodně svědky toho, jak Abd al-Kádir přál dobrou noc jejich průvodcům. A když ti se s ním uctivě loučili, tak jim dokonce políbil ruce. Šejci byli ohromeni a pochopili, že ti tři byli na rozdíl od nich samotných, utajení dervišové. Vydali se tedy za svými poháněči a pokusili se s nimi navázat rozhovor, ale vůdce poháněčů je hrubě usadil:

— Jděte pryč se svými modlitbami, blábolením, s vaším súfismem a hledáním pravdy. Třicet šest dnů jsme snášeli vaše plané řeči a teď nás nechte na pokoji. My jsme obyčejní poháněči a nemáme s tím vším nic společného.

Takový je rozdíl mezi upřímnými vyznavači súfismu a těmi, kteří se je jen snaží napodobovat.

Židovská encyklopedie a také autority chasidismu jako Martin Buber poukazovali na shodu chasidské školy se španělským súfismem s ohledem na chronologii a blízkost obou učení.

Toto vyprávění, ve kterém figuruje súfí Abd al-Kádir al-Džílání (1077 – 1166), je také součástí životopisu rabína Zlimelecha, který zemřel v roce 1609.

Abd Al-Kádir, zvaný „král“ (a stejný titul měl i Zlimelech), byl zakladatelem súfijského řádu kádiríja»

Čistě z vnějšího pohledu patřil Abd al-Kádir k vyšší sociální „elitě“ a v této své „elitářské“ kvalitě převyšoval tři šejky, kteří také patřili k „elitě“. Poháněči – čistě z vnějšího pohledu – patřili k hrubé neotesané spodině obyvatelstva, přičemž k jejím nejnižším nekvalifikovaným vrstvám, neboť to nebyli řemeslníci působící v oblasti přesných ani vysokých technologií té doby. Přitom není pochyb, že poháněči byli zároveň súfími a súfí Abd al-Kádir se k nim choval s veškerou úctou. Byli tedy ti tři šejci doprovázení poháněči sami skuteční súfí, nebo si jenom ve své domýšlivosti namýšleli, že jimi jsou?

Na tuto otázku mohou být dvě vzájemně se vylučující odpovědi:

• súfími byli pouze poháněči a navenek se to projevilo¹ tak, že odmítli debatovat o súfismu a jeho problémech s nafoukanými šejky-domýšlivci, kterým byl ve skutečnosti súfismus cizí;

• súfími byli jak šejci, tak i poháněči, ale poháněči byli zasvěceni do vyšších stupňů súfismu, takže zabránili pokusům hierarchicky nižších šejků vnikat do záležitostí vyšších hierarchů, aby mohli skrytě ve svém přestrojení za neotesané poháněče realizovat nějaké své cíle.

Z hlediska běžného fungování zednářství Západu je správná druhá odpověď. Z literatury protivníků zednářství², kteří zkoumali otázku organizace jeho činnosti, je známo, že hierarchie zednářských zasvěcení má 99 stupňů, které jsou sice všechny využívány, ale ne ve všech historických etapách. Některé stupně zasvěcení zůstávají prázdné jako rezervy řídících možností celého systému. Do takto připravené struktury pozic je možné roztřídit a rozložit hlavní část psychologických a světonázorových typů osobností, ze kterých se v každé epoše skládá společnost, což vytváří informační (a psychologický) základ pro napojení veškeré činnosti společnosti nezasvěcených na zednářské struktury zasvěcení, čímž je přes zednářské struktury ze strany pohlavárů systému zasvěcení zajištěno řízení společnosti, jež tak zůstává pro nevšímavý a nepřemýšlející dav nepostřehnutelné.

Je známo, že vyšší stupně zednářských zasvěcení jsou pro případného kandidáta dostupné pouze v tom případě, že několik pokolení jeho předků patřilo mezi zednáře. Jedná se o svého druhu nízkofrekvenční filtr, který brání infiltraci protizednářské agentury do vyšších pater mocenské hierarchie systému. Jeho působení je založeno na tom, že děti, vnuci a další potomci z prvního pokolení cizích agentů a diverzantů, kteří pronikli do systému, už k němu budou pravděpodobně loajální a někteří z nich se stanou dokonce jeho přesvědčenými přívrženci a aktivními činiteli ve společnosti.

Také je známo, že od druhého po třicátý třetí stupeň hierarchie propouští všechny, kteří dosáhli prvního stupně nezávisle na jejich etnické (či rasové, pokrevní) příslušnosti; do stupňů vyšších než je třicátý třetí hierarchie propouští pouze židy; nad šedesátý šestý se z těchto židů dále mohou dostat pouze rabíni (pro zvýšení utajení činnosti systému je určitá část rabínů určená k tomu, aby byli využíváni naslepo, a ti tedy zůstávají mimo systém zasvěcení, aby s čistým svědomím a bez pokrytectví aktivně popírali skutečnost jeho existence). To je další nízkofrekvenční filtr, který chrání systém řízení společnosti prostřednictvím zednářství před pokrevně a ideologicky cizorodým vniknutí do hierarchie s cílem zmocnit se jeho kontroly.

O tom co, a jak probíhá na hierarchických úrovních blížících se k devadesátému devátému stupni zasvěcení a výše zdroje mlčí. Ti, kteří nejsou schopni měřit historickou dobu staletími a tisíciletími, a nejsou schopni podívat se na život národních společností a globální civilizace z pohledu takto dlouhodobých časových intervalů z hlediska přinejmenším teorie „automatického řízení“ v její podobě vyvinuté pro technické aplikace³, budou fakta uvedená o principech organizace regulérního zednářství Západu samozřejmě považovat za nesmysly. Obzvláště nesnaží-li se sami o světovou nadvládu, neboť si uvědomují nedosažitelnost tohoto úkolu v rámci časového rámce daného jedním lidským životem (nebo i z jiných důvodů). Nicméně dějiny si pamatují jména těch, kteří se snažili o světovou nadvládu a pokoušeli se jí dosáhnout v průběhu svého života a předat dobyté svým dědicům s předpokladem, že si to dokážou udržet v návaznosti pokolení.

Ta poslední skutečnost kvalitativně tu záležitost mění: Je nutné pouze posunout akcenty. Dosažení světové nadvlády v průběhu doby jednoho lidského života už není nutné, neboť nadvlády musí dosáhnout potomci-dědici iniciátorů projektu; ale v průběhu života každého pokolení se ovládaná oblast musí nevratně rozšiřovat až do okamžiku dosažení bezvýhradné světové nadvlády, a následná pokolení čeká pouze udržování stability globálního systému ničím neomezované světovlády.

Při takovémto přístupu k problému zmocnění se světovlády mají ti, kteří se o to snaží, zájem na existenci popsané hierarchie zasvěcení, neboť takto zavedený filtrační systém postupného zasvěcování je funkční a zajišťuje při směně pokolení ochranu vyšším zednářským funkcím před tím, aby se do nich dokázali infiltrovat jejich protivníci či konkurenti (nebudou-li ovšem jejich protivníci jednat na základě ještě efektivnějších systémů organizace kolektivní činnosti ve společnosti); a statisticky řídce se vyskytující samotáři tomuto systému čelit nedokážou, neboť ve své většině narážejí pouze na jeho zevně viditelné fragmentární projevy a nejsou schopni ho postihnout jako celek.

Stabilní aplikace popsaného systému v návaznosti pokolení⁴ každému pokolení účastníků zajišťuje – po celou dobu jejich života – „jistotu zítřejšího dne⁵“. Ať už sami těmto slovům přisuzují jakýkoliv konkrétní význam, neboť při stabilní realizaci projektu dobývání světové nadvlády si rok od roku žijí lépe než dřív v tom smyslu slova „lépe“, jaký si zvolí. Nacházejí se totiž na vrcholu sociální pyramidy v bezvýhradně podřízené a stále se rozšiřující oblasti, jež se stává v podstatě jejich panstvím, ve kterém řídí přerozdělování dostupných produktů i volného času. A tím je také zabezpečena jejich „jistota zítřejšího dne“ po celou dobu života každého z členů skupiny existující kontinuálně v návaznosti pokolení. Také jim to v mnohém zajišťuje psychologický komfort a v určitém slova smyslu nepomíjející „štěstí v životě“ v závislosti na klanové příslušnosti každého z nich a stupních zasvěcení jejich klanu.

A i v případě, že literatura, ze které byl převzat dříve uvedený popis, schválně obsahuje lživé informace, týká se ta lež již jen drobných „tajných“ detailů, za kterými se tak honí zbrklý povrchní intelekt, přičemž opomíjí to hlavní – systémové principy realizace celosvětového židozednářského spiknutí, které jsou prakticky očividné, přesto však jejich funkční účel a význam v životě zůstávají mimo uvědomělou pozornost davu.

Zamýšlí-li se někdo nad tím, proč jsou příslušnost k židovstvu a židů k rabinátu těmi nezbytnými hygienickými hranicemi systému zednářských zasvěcení (tj. proč to není samotné zednářství, ale židozednářství; a mezi židozednářstvím navíc ještě rabinátozednářství?), tak odpověď na to spočívá v tom, že zednářství Západu nerealizuje žádnou neurčitou nábožensko-etickou „činnost všeobecně“, jak o tom informuje Encyklopedický slovník, ale zcela určitou činnost v planetárních měřítkách zaměřenou na realizaci biblické doktríny vybudování jediného globálního rasově-„elitářského“ státu. Pohlaváři Bible – iniciátoři projektu zmocnění se světovlády metodou kulturní spolupráce (a jejich pokračovatelé) – roli rasové „elity“ přidělili židům (kteří žili v době kamenné poblíž chamtivých egyptských hierarchů) a roli „intelektuální elity“ rasy pánů zase rabinátu (do jehož klanů sami vstoupili⁶). Všichni ostatní musí být k tomuto systému loajální a obsluhovat ho jako celek a zejména pak jeho hierarchicky vyšší společenské skupiny, jinak jsou odsouzeni k likvidaci jako nehodní „dokonalosti⁷“ této sociální pyramidy.

To je otevřeně ležící „tajemství“ sociologie, věrouky náboženských a světských kultů v regionální civilizaci biblického Západu. Toto „tajemství“ je svého druhu „neviditelnými hráběmi“⁸, o které si v průběhu přibližně posledních tří tisíciletí své hlavy rozbili mnozí z politiků i obyčejných lidí s dobrými úmysly.

Kdo jsou pohlaváři Bible a systému řízení společnosti jako celku včetně biblické rasy „pánů“ a rabinátu (její intelektuální „elity“) samozřejmě v Bibli řečeno není. Otázkou identifikace zákeřného „Nikdo“⁹ působícího v Dějinách již několik tisíc let chronologicky leží v předbiblických časech a není tématikou této práce, přestože některých stránek tohoto tématu jsme se dotkli při rozboru Sinajské „anabáze“ starověkých židů.

Když je mezi ideály zednářství uváděno „mírové sjednocení národů“, tak je to na jedné straně ušlechtile znějící kamufláž i lákadlo pro získávání nemyslících a důvěřivých lidí s dobrými úmysly, kteří díky své zahálce a nudě nevědí, čím by se zabavili, do zednářských struktur; a na druhé straně to není úplná lež, neboť řízené vojenské exploze jsou epizodní, nejedná se o systémový prostředek nepřetržité aplikace. Proto je možné je připisovat činnosti jakési „nelegitimní černé lóže“, a tomuto vysvětlení potom věří převážná většina trumberů, kteří v legitimním zednářství zaujímají ty nejnižší stupně zasvěcení. Systémovým prostředkem nepřetržité aplikace totiž není hrubá vojenská síla, ale organizované transregionální lichvářství předepsané židům Biblí (Deuteronomium, 23:19-20), které jednostranně přečerpává platební schopnost ze společnosti do korporace lichvářů-věřitelů. To tedy znamená, že Bible (což ji odlišuje od Mein Kampf, jehož satanismus ve většině nevyvolává žádné pochybnosti) není doktrínou silového dobývání světové nadvlády, ale doktrínou skoupení světa židovstvem (společně s důvěřivými lidmi, kteří se v životě nenamáhají používat svůj rozum) na základě lichvářské nadvlády nad financemi v globálních měřítkách (viz doktrína Deuteronomium-Izajáš: Deuteronomium 28:12, Izajáš 60:10-12). Takže se skutečně jedná o „mírové“, v uvedeném smyslu, sjednocení lidstva v lichvářském jařmu vládnoucím nade všemi v globálním rasově-„elitářském“ státě.

Vzhledem k tomu, že na Západě se zednářem můžete stát pouze poté, kdy projdete zasvěcením a získáte tak potřebnou legitimitu jako zednář určitého stupně, je statisticky předurčeně možné interpretovat uvedenou báji dervišů o Abd al-Kádirovi, šejcích a poháněčích mul v zednářské psychologii i psychologii komunity k zednářství přimykající pouze druhým způsobem: poháněči byli ve vztahu k šejkům-súfím vyššími hierarchy; nebo byli představiteli paralelního systému zasvěcení – „speciální kontroly nad speciálním dozorem“ (svého druhu „prokuraturou“ a „tajnou policií“ v systému „dělby moci“ uvnitř zednářství).

Má-li člověk (který není zednářem) znalosti, um a schopnosti odpovídající určitým standardům zednářských stupňů zasvěcení, je pro zednářství nulou a musí být využíván „naslepo“ (aniž si bude uvědomovat cíle a způsoby, jakými je s ním manipulováno), vyhýbá-li se legitimnímu zasvěcení; a je považován za samozvance (své-volného uzurpátora), jestliže se k systému nechová loajálně, a proto musí být zničen¹⁰; a jestliže takový člověk, dokonce i v případě, že projde zasvěcením, úmyslně nebo kvůli tomu, že neporozuměl jeho podstatě (díky své ušlechtilosti), čelí legitimní zednářské činnosti, musí být také neutralizován a to třeba i fyzickou likvidací, jejíž skutečné příčiny budou maskovány doprovodnými, do očí bijícími okolnostmi¹¹.

Mezi súfími vztahy vypadají jinak. V knize Súfismus (Moskva, Klyšnikov, Komarov and Co., 1994) Idris Šáh píše:

«Může se ukázat, že súfí je váš soused, člověk žijící naproti vám, nebo vaše služka; súfími mohou být boháči nebo chudáci, někdy se z nich stávají poustevníci.

Postranní pozorovatel nikdy nemůže plnohodnotně přijít na to, co znamená súfismus, neboť súfismus předpokládá bezprostřední účast, přípravu a zkušenost. Súfí napsali velké množství knih ve vztahu k různým okolnostem, proto se někdy zdá, že si vzájemně protiřečí. No a nezasvěcení je nemohou pochopit ještě také proto, že se v nich ukrývá tajný smysl. Nejčastěji je postranní pozorovatelé studují velice povrchně.

Na jednu potíž narazili při pokusech přijít na kloub súfismu prostřednictvím súfijských děl napsaných na Východě mnozí z vědců, kteří se o to pokoušeli, a to včetně profesora Nicholsona, který úporně pracoval na tom, aby pochopil a zpřístupnil Západu súfijskou mysl. Při zveřejňování úryvků z některých súfijských děl přiznává, že „velké množství z těchto děl je zcela jedinečných, unikátních, a proto jejich pravý smysl mohou odhalit pouze ti, kteří mají klíč k šifře, zatímco nezasvěcení vše chápou buď doslova, nebo nechápou vůbec nic¹²» - str. 40, 41.

V tomto kontextu jsou „súfí“ a „zasvěcený“ synonymy, takže je možné si z uvedeného úryvku odvodit, že je nutné nejprve projít systémem výuky a naučit se súfijskému způsobu vnímání světa, myšlení a vyjadřování myšlenek, a teprve poté se vám zpřístupní plný smysl súfijské literatury. A to je zase možné ztotožnit se systémem zednářských zasvěcení a přijít k názoru, že se súfismus jako vnitřně společenský systém (systém – nositel informací) principy své organizace podobá regulérnímu zednářství Západu a liší se od něj pouze v detailech: počtem stupňů v hierarchii, nastavením filtrace nevhodných kandidátů při přechodu k vyšším stupňům zasvěcení a možná i koncepcí své činnosti uvnitř společnosti.¹³

Ale dále Idris Šáh píše: «V běžném životě začnou být některé formy chápání lidem přístupné díky jejich zkušenostem. Lidský rozum se stává tím, čím je, částečně v důsledku vlivů, kterým je vystaven, a také svých schopností tyto vlivy využívat. Interakce mezi vlivem a rozumem určuje vlastnosti jedince. Súfí k tomuto normálnímu fyzickému a mentálnímu procesu¹⁴ přistupují vědomě, což vede k efektivnějším výsledkům; „moudrost“ se stává stálou a nezávislou na době, epoše a okolnostech. <...>

Ze všech výše uvedených příčin by bylo nesmyslné pokoušet se vyložit podstatu súfijského myšlení a činnosti v podmíněné nebo zjednodušené formě. Absurdnost takových pokusů súfí přirovnávají k „polibkům přes prostředníka“. Súfismus může být přirozený (spontánní), ale je také součástí vyšší formy evoluce lidstva, přičemž vědomé formy. V těch společnostech, kde se súfismus neprojevoval právě takovouto vědomou formou, neexistují způsoby jeho adekvátního předání. Na druhé straně půda pro takové předání (částečně literární, částečně popisná, částečně názorná apod.) již byla připravena na jiných místech.

<...>

Zjednodušený súfismus neexistuje, navíc mezi prsty prokluzuje labilním lidem, kteří mohou být přesvědčeni o tom, že se jim ho podaří pochopit a dosáhnout něčeho „duchovního“ pomocí toho, co se ve skutečnosti ukazuje být hrubou a neefektivní schopností vnímat. Nehledě na veškerou ukřičenost takových lidí (a oni jsou často právě takoví), súfí jejich existenci sotva vůbec zaznamenávají. <...> Súfismus není určen pro něčím mimořádnou část společnosti¹⁵, protože taková část prostě neexistuje¹⁶, ale pro určitou schopnost skrytou v lidech. Súfismus neexistuje tam, kde lidé v sobě tuto schopnost neaktivizují. Obsahuje v sobě jak „surovou“, tak i „jemnou“ realitu, disharmonii i harmonii, ostré světlo probuzení i měkkou temnotu snění» Súfismus, str. 41, 42.

A na straně 49: «…súfí vidí súfijské učení a vstupuje s ním do kontaktu v podmínkách jakékoliv kultury, podobně jako když včela sbírá med z různých květů¹⁷, ale sama se přitom v květ nemění.»

Komentovat tento rozsáhlý citát začneme od toho nejdůležitějšího: Člověk je schopen pochopit a vyjádřit podstatu súfismu v té míře, v jaké on sám dosahuje kvalit súfího.

Zda je člověk sám přirozeným (spontánním, jak píše Idris Šáh) súfím, který se tomu neučil a nebyl zasvěcen, nebo je vyškoleným súfím, nemá pro lidi, kteří dosáhli kvalit súfích, žádný význam.

To znamená, že v súfismu neexistuje zednářský problém legitimizace a narušení legitimity spontánním jednáním nezasvěcených: má-li člověk kvality súfího, projevuje se súfismus objektivně v jeho životě a činnosti, což ostatní súfí vidí (ale nevidí to lidé, kteří se za súfí neodůvodněně považují); nemá-li člověk tyto kvality, tak navzdory hlasitým prohlášením o svém přívrženectví k súfismu, absence kvalit súfího u takového mluvky ostatní súfí jasně vidí a chovají se k němu jako k prázdné nádobě nebo dotěrnému ukřičenému mluvícímu papouškovi – v závislosti na okolnostech.

A trvá-li někdo na důležitosti faktu absolvovat legitimní zasvěcení v případě súfismu, není súfí ale zednář, jestliže on sám prošel zasvěcením; nebo domýšlivý hlupák zneužívaný zednářstvím naslepo, jestliže zasvěcením neprošel.

Tato netečnost súfismu k zednářskému problému legitimity jasně vyplývá i z báje Přehrada, kterou Idris Šáh zahrnul do zmíněného sborníku Báje dervišů, kde vystupuje vdova a její děti. Jak je obecně známo v určitých kruzích, nazývají se sami zednáři jinotajně „děti vdovy“. Námět báje pojednává o tom, že jakýsi tyran utiskoval děti vdovy. Nejstarší z bratrů opustí rodinu i svou domovinu, ale nezapomíná na ně. Když v cizině získá určité postavení, které mu umožňuje podpořit svou rodinu, tak poskytuje svým bratrům pomoc přes prostředníky-kupce, jejichž karavany vypravuje do své domoviny. Uběhnou roky, původní tyran zemře a nejstarší bratr se vrátí ke své rodině. Mladší bratři však již na něj zapomněli, a za svého bratra ho neuznají. Nevěří, že je jejich bratrem; nepoznávají z jeho popisu svou matku, jejíž podoba jim z paměti již vymizela; nevěří, že ty kupecké karavany, z jejichž obsluhy žili celou tu dobu do jeho návratu, posílal on a poskytoval jim tak zprostředkovaně pomoc (aby se vyhnul tyranovu hněvu).

Nejstarší bratr jim navrhne, aby opravili přehradu a mohli tak zavlažit a zvelebit zemi, na které žijí. Oni však jeho návrh odmítnou a řeknou mu, že budou stejně jako dřív čekat na příchod karavan, protože mu nevěří, že karavany již nikdy nepřijdou, neboť je již nemá kdo do jejich kraje posílat. Současně se nový tyran chystá opět začít ždímat bratry, kteří se v podstatě hloupě domáhají od svého nejstaršího bratra důkazů o jeho legitimitě, přičemž odmítají všechno, co pro ně přes své prostředníky udělal.

Závěr z té báje je jen jeden: velice zabedněné, domýšlivé a paličaté „děti vdovy“ nedokážou opustit rámec svých OMEZENÝCH představ o Světě bez ohledu na svědectví samotného života dokonce ani tehdy, hrozí-li jim nová nemilosrdná tyranie.

Důkazy „legitimity“ vycházející za rámec jejich omezených představ o Světě odvrhují a díky své zbabělosti a lenosti odmítají dát si tu práci a proniknout do jejich podstaty¹⁸. No a do role nejstaršího bratra v jinotaji této báje pasuje jen jeden uchazeč – súfismus; vdova a tyrani jsou také jinotajné obrazy historicky reálných jevů v životě lidstva jako celku i v životě mnohých národních společností.

To, co bylo řečeno o tom, jak súfismus chápou lidé, a jak se mezi lidmi projevuje, platí i pro tento text, který natolik vyjadřuje podstatu súfismu a jeho osobitosti v porovnání s regulérním zednářstvím Západu, nakolik jeho autoři sami dosahují kvalit súfích. A pochopit tento text, nepůjde-li uvědomělou vyhraněnou cestou súfích, může ne-súfí, který v životě narazí na súfijskou tématiku, také pouze natolik, nakolik je schopen vyvolat si v sobě obraz jiné — súfijské kultury vnímání světa, myšlení, způsobu vyjadřování myšlenek a zevně viditelného jednání, a poté ho porovnat se svou předchozí individuální kulturou vnímání světa, myšlením, způsobem vyjadřování myšlenek a jednáním.

Jak je možné pochopit z knihy Idrise Šáha, existují dva způsoby jak proniknout do súfismu:

• výukou pod vedením skutečného súfího («Učit súfismu může pouze súfí a žádný teoretik súfismu nebo jeho intelektuální vykladač» - Súfismus, str. 97);

«Člověk se rozvíjí nezávisle na tom, zda si to uvědomuje či ne. Život je jednotný, přestože se v některých svých projevech zdá být inertní. Žijete-li, znamená to, že se učíte. Ti, kdo se učí pomocí uvědomělých pokusů něčemu se naučit, se připravují o možnosti učit se tomu, co by se naučili nacházejíce se ve svém obvyklém stavu. Nekulturní (tj. nevzdělaní: naše vsuvka) lidé často projevují určitý podíl moudrosti, protože nekladou překážky vlivu samotného života» - Súfismus, str. 343.

Krátce řečeno: moudrost člověka není podmíněna kulturou ani vzděláním-učením, ale tím, nakolik se on sám nebrání poučnému vlivu života, ať už tento poučný vliv života probíhá v jakýchkoliv formách.

Tím druhým je i odpověď jednoho ze súfijských šejků-učitelů na prosbu příchozího, který se chtěl stát jeho učedníkem, uvedená Idrisem Šáhem. A ve sborníku Báje dervišů jsou také příběhy, jejichž námět začíná navenek viditelným odmítnutím nebo výmluvou nějakého súfího učit příchozího a končívá tím, jak člověk, jehož kdysi takto odmítli, a sám se časem stal súfím, pochopil, že právě tímto navenek viditelnými odmítnutím nebo výmluvou učitele začalo jeho cílevědomé učení se súfismu prostřednictvím samotného života (Obchod s moudrostí).

-pokračování-