Súfismus a zednářství: v čem je rozdíl? (6)

30.8.2019

předchozí část

 

(...) Kromě toho však mohou představitelé různých „mimojazykových“ subkultur vnášet do jednoho a toho samého „jazyka“ rozdílný smysl, který je vlastní „mimojazykovým“ úrovním psychiky každého z nich (zde také v podstatě vzniká ten problém: Čím se liší Rusové od rusky mluvících? Odpověď je jednoduchá: organizací „mimojazykových“ úrovní své psychiky a vzájemnou součinností svých „jazykových“ a „mimojazykových“ úrovní).

To, co zde bylo řečeno o vzájemném vztahu „mimojazykových“ a „jazykových“ úrovní psychiky v informačním prostředí nadřazených „Jazyků“, umožňuje v probíraném tématu pochopit podstatu ještě jednoho důležitého vztahu mezi súfismem a zednářstvím z vyjádření Idrise Šáha:

«Skutečnost, že súfismus zvláštním způsobem využívá terminologii obyčejného náboženství, vždy vyvolávala v pobožnůstkářích vztek (tj. v dogmaticích-knihomolech: naše vsuvka)» Súfismus, str. 146.

Jinými slovy jde o to, že súfí umějí do legitimních, pro všechny běžných „slov“, vkládat nelegitimní smysl. Ve výsledku na „mimojazykových“ úrovních psychiky jejich posluchačů a čtenářů vznikají „mimojazykové“ subjektivní obrazy (myšlenkové formy), což v důsledku mění jejich chápání světa¹, které pak neodpovídá legitimní doktríně (koncepci) a podrývá tak řízení podle ní. A to potom umožňuje podívat se jinak také na to, co se reálně děje ve dvou případech:

• zaprvé, zda skutečný súfí přijme zednářské legitimní zasvěcení;
• zadruhé, zda se legitimní zednář může stát skutečným súfím.

Ať už to mnohé zarmoutí či ne, stane-li se skutečný súfí legitimním zednářem, nepřestane být súfím, tj. svobodným jazyčníkem. Jestliže se legitimní zednář z různých důvodů stane skutečným súfím, tak ve své podstatě přestává být zednářem spoutaným zednářskou disciplínou, a získá svobodu, o kterou ho předtím zakladatelé této hierarchie připravili.

Samozřejmě že se jedná o takové súfí, jakými byli v citované báji Abd al-Kádir a poháněči mul; šejkové, tak jak byli popsáni, byli zednáři, kteří se považovali za súfí. Velice významná je i skutečnost, že je v doslovu k této báji zmiňován rabín Zlimelech: jestliže se v reálných dějinách stal skutečným súfím (nositelem kvalit súfího), tak přestal být rabínem loajálním k systému židozednářství, přestože byl vnímán a stále je v určitých kruzích vnímán jako význačný rabín, který dost možná zastával i vysoké stupně zednářského zasvěcení.

Vysvětlení této jednosměrnosti partnerství súfismu a zednářství, které bude pro zednáře tím nejsrozumitelnějším, spočívá v tom, že kontakt mezi súfími je založen na tom, že se jako nositelé kvalit súfích dokáží vzájemně rozeznat a nemusí si přitom vyměňovat hesla příslušných stupňů zasvěcení v řádech a lóžích. To znamená, že súfijská identifikaci „našinec-cizák“ probíhá na „mimojazykových“ (pro zednářství) úrovních psychiky zatímco zednářství používá „jazyková“ hesla.

Domáhat se od někoho, kdo byl identifikován jako súfí, hesel pro potvrzení jeho zednářské legitimity (nebo odmítnout se s ním bavit na základě jeho nelegitimity jako zednáře) by pro súfího, který je i zednářem, znamenalo napřed přestat být súfím, neboť by tak porušil etické normy súfismu – Jazyčnictví, které bylo v současné epoše člověku předurčeno Bohem. Úmyslné porušení norem Shora předepsané blahé mravnosti a etiky je zavilým satanismem se všemi důsledky, které z něho v tomto životě i po smrti vyplývají.

To znamená, že i při navenek viditelném dodržování disciplíny užívání „jazyků“, které jsou vlastní subkultuře židozednářství, nepozorovatelně prostřednictvím „mimojazykových“ úrovní psychiky súfích, jsou-li i zednáři různých stupňů, pronikají do zednářství informace vlastní súfismu a „zkreslují“ tak uvádění do života jeho satanské rasově „elitářské“ doktríny globálního otrokářství; a naopak informace, které zednářství tají před těmi, kteří nejsou legitimně zasvěceni (přes z hlediska subkultury židozednářství „mimolexikální“ úrovně psychiky) unikají „jazyky“ súfismu do neelitářské subkultury súfismu.

A dokonce i v případě, že není součástí legitimních struktur zednářství, působí súfismus v kultuře z hlediska zednářství nepozorovaně přes „mimojazykové“ úrovně, které jsou objektivně vlastní každé kultuře, což je důvod proč je zednářská činnost cíleně a nevratně činností súfích zkreslována.

Může vyvstat otázka: A proč by to nemohlo být naopak? To „naopak“ ať dokazují ti všem tak nadřazení senzibilové a esoteristé z židozednářství.

Ze všeobecně dostupné literatury o esoterismu se může obyčejný člověk nezávisle na tom, zda je sám senzibilem či ne, prokousat učením o „čakrách“ – energeticko-informačních centrech s různým funkčním účelem, které jsou rozmístěny v biopolní struktuře člověka podél jeho páteře od kostrče až po vrcholek hlavy. Veškerá zednářská literatura se v těchto otázkách odkazuje na autoritu hinduismu a indických jogínů. Podle zdrojů této tradice je základních čaker sedm a všechny jsou rozmístěny v rovině souměrné k lidskému tělu.

V súfismu také existuje učení o energeticko-informačních biopolních centrech v lidském organismu, které by v kultuře súfismu měly být rozvíjeny a řízeny. Idris Šáh v souvislosti s tímto tématem nezabíhá do popisu čaker umístěných pod pupíkem, kterými začínají všichni esoteristé indicko-zednářské tradice znacharství. Také poukazuje na nutnost rozvoje a řízení sedmi latif (arabské „synonymum“ pro „čakry“), které jsou však umístěny výlučně v horní polovině těla. Přičemž na úrovni srdeční čakry podle indicko-zednářské tradice jsou podle súfijské tradice umístěny latify tři² (súfismus, str. 327, 428). To tedy znamená, že kromě toho, co se v indicko-zednářské tradici nazývá srdeční čakrou, je pro súfijskou tradici příznačný rozvoj ještě dvou dalších energeticko-informačních center – přijímačů a vysílačů energie a informací – a také jejich řízení³.

Jinak řečeno, súfí si v sobě nese minimálně dva kanály energeticko-informační výměny, které jsou senzibilům velice pokročilým v „jógách“ hinduistické tradice nedostupné, ať už se jedná o nelegitimního samouka, nebo zaškoleného zednáře-esoteristu. Jestliže si v sobě člověk rozvíjí latify súfijské tradice, tak z důvodu změny své biopolní struktury a fyziologie přestává náležet k indicko-zednářské tradici a návrat do ní by pro něj znamenal sebepoškozování se na biopolní úrovni; asi sami chápete, že hlupáci a nadšení nevolníci, kteří jsou toho schopni, se najdou, ale početně nepřevládají.

Zájemci se samozřejmě mohou pocvičit ve slovních debatách na téma, že dodatečné latify súfijské tradice jsou umělým, a proto bezcenným produktem nepodloženým lidskou genetikou; súfí by se s ním o tom sotva přeli, a ponechali by každého takto pomýleného, aby se přímo v životě sám přesvědčil o scestnosti svých názorů a té kultury, které se objektivně přidržuje nezávisle na tom, jaká „slova“ pronáší.

Jestliže provedeme shrnutí tohoto porovnání bioenergetiky v indicko-zednářské a súfijské tradici, je možné to jednou větou vyjádřit takto: Abyste uviděli cizí „třetí oko“, musíte napřed otevřít své vlastní (nebo být nositelem něčeho lepšího, co tyto možnosti ještě předčí).

Přibližně stejné je to s Kabalou v té její části, která pojednává o možnostech spojených s použitím číselných hodnot písmen arabské a židovské abecedy ve vědě a magické praxi: arabský jazyk a písemnictví je v porovnání s hebrejštinou dokonalejší. Kabala, která je založená na židovské abecedě (22 symbolů), je pouhou prostorovou projekcí Kabaly pomocí parametrů s rozměrovostí o 6 nižší, než jaká je vlastní arabské abecedě (28 symbolů). Někdo může trvat na tom, že těchto 6 komponent „převyšujících hebrejštinu“ v podobě parametrů definujících určitý prostor je jen vymyšlených, takže nemohou odpovídat v „magických jazycích“ Objektivní realitě a za pravou tedy může být považována pouze židovská Kabala. Myslet si to má právo, ale ať se alespoň někdy zamyslí nad tímto poměrem hebrejské a arabské Kabaly v těch případech, kdy utrpí neúspěch při aplikaci židovské kabalistiky na řešení úkolů, které již přesahují hranice jejích objektivních možností.

A navíc skutečnost, že v súfismu není nutné dodržovat žádnou disciplínu hierarchie zasvěcení, vede ke zformování jiné organizace (naladění) celkové psychiky a konkrétně i intelektu, které se tím od židozednářské subkultury odlišují.

Krátce řečeno: jestliže je lichvářská praxe uplatňována vůči nemyslící omezené společnosti ze strany biblického židozednářství hrou na jednu branku, ve které je předem dáno, že prohraje společnost; tak jsou vzájemné vztahy súfismu a zednářství v oblasti „kulturní spolupráce“ také hrou na jednu branku, ve které je vždy předem dáno, že prohraje židozednářství.

Abychom přišli na to, v jakých případech prohrává súfismus a s Kým, přejdeme k otázce vzájemných vztahů súfismu a Islámu:

«Pro lidi se standardním myšlením je někdy velice těžké pochopit, nakolik univerzální jsou principy skutečné súfijské činnosti. Neboť súfismus byl předurčen k tomu, aby existoval v podmínkách Islámu stejně jako v jakýchkoliv jiných podmínkách (vyčlenili jsme my). Je velice snadné studovat ho v kontextu Islámu» - Súfismus, str. 52.

Historicky reálně se súfismus ne jako slovo, ale jako subkultura ve společnosti skutečně nejviditelněji projevil v regionu koránské kultury, ve které věrouka s pro ni příznačnou obřadností dostala název „islám“. A tento původně místní název se potom rozšířil i do jiných kultur, kde se vžil (podobná slova jako „mohamedánství“ apod. se neujala, přestože bylo v tomto směru ze strany zainteresovaných zednářů vynakládáno velké úsilí).

Korán předepisuje určitou, otevřeně přede všemi prováděnou obřadnost (rituál). Tento rituál však plní především vnitřně společenskou roli: zajišťuje obnovu nějaké nábožnosti jako takové při směně pokolení.

Kromě toho Korán předepisuje i každodenní pětinásobnou modlitbu jako takovou. Jeden z dříve uváděných hadísů (výroků proroka) Mohameda hlásá: «Otrok Boží získá ze své modlitby pouze to, co dokáže pochopit.» To je možné vyjádřit slovy této práce následovně: «To, co získá z modlitby otrok Boží je podmíněno tím, jak si dokáže spojit informace „mimojazykových úrovní“ své psychiky, s „jazykovými“ úrovněmi.»

A to se velmi liší od navenek viditelných obřadních projevů příslušnosti ke koránskému (nebo jinému) náboženskému vyznání a doplňuje dodržování obřadních norem věrouky. Znamená to, že z vnějšího pohledu vypadá stejně jak skutečná muslimská modlitba, tak i klanění se modlitebnímu koberečku za čtení Koránu⁴ v neznámém jazyce, které v podstatě modlitbou není.

Islám je reálně vnitřně sociální „jazyk“ obřadnictví a („mimolexikální“) „mimojazykový“ dialog všech úrovní psychiky každého člověka – bez prostředníků – s Bohem⁵.

To dialog s Bohem v modlitbě bez prostředníků je tím jádrem širšího dialogu s Bohem umožněným v Jazyčnictví, který probíhá „Jazykem života všem společného Všehomíru“. A úplně stejně, jako dříve uvedený apokryf Dobrá zpráva Světu Ježíše Krista, i Korán mnohokrát a přímo mluví o tom, že celý Svět jsou znamení Boží, kterými je člověk zkoušen:

 

 

Súra 2:28 (30) – Hle, Hospodin tvůj k andělům pravil: „Umístím na Zemi náměstka!“ I řekli: „Chceš tam snad ustanovit někoho, kdo pohoršení na ní bude šířit a krev na ní prolévat, zatímco my slávu Tvou pějeme a svatost Tvou prohlašujeme?“ Pravil: „Já věru znám to, co vy neznáte!“

Súra 46:2 (3) – Nestvořili jsme Nebesa i Zemi a vše, co je mezi nimi, jinak než v pravdě a na lhůtu stanovenou. A ti, kdož nevěří, uhýbají před tím, o čem je přesvědčují.

Súra 21:16-17 – My Nebesa a Zemi a vše, co je mezi nimi, jsme pro zábavu nestvořili; kdybychom se byli chtěli pobavit, našli bychom si zábavu podle Sebe, kdybychom už tak učinit zamýšleli. Ano, my pravdou lež drtíme a ona ji tříští, a hle, ta se potom rozplyne, а běda vám za to, co si vymýšlíte.

Súra 29:1-6 (2-7) – Což si lidé myslí, že budou ponecháni na pokoji, když řeknou: „Uvěřili jsme,“ a že zkoušeni nebudou? Vždyť jsme již zkoušeli ty, kdož před nimi byli; a Alláh věru pozná ty, kdo pravdu mluví, i ty, kdo lháři jsou. Myslí si snad ti, kteří špatných činů se dopouštějí, že Nás předstihnou? Špatně usuzují! Kdo doufá, že s Alláhem se setká, dočká se, neboť lhůta Alláhova přichází (překlad Sablukova: ten dočká se lhůty Alláhem mu určené). On slyšící je i vševědoucí! Ten, kdo usilovně se snaží, ten věru sám pro sebe tak činí. Vždyť vskutku, Alláh světy nepotřebuje! Těm, kdož uvěřili a dobré skutky konali, těm vymažeme špatné činy jejich a odměníme je podle toho nejlepšího, co vykonali.

Súra 8:29 – Vy, kteří věříte! Budete-li se bát (, tj. budete se sklánět před Bohem) Alláha, on dá vám spásné Rozlišení, promine vám vaše špatné činy a odpustí vám. Vždyť vskutku, Alláh je pln laskavosti nesmírné!

Súra 21:105 – A věru jsme již napsali v Žalmech, po připomenutí, že Zemi podědí otroci Moji pravověrní.

 

 

To znamená, že súfismus prohrává v jednom jediném případě: kdy skutečný súfí začne bojovat proti Islámu, což je slovo – vysvětlíme-li jeho smysl v ruském (respektive českém) jazyce – které znamená: že se člověk ze své svobodné dobré vůle rozhodnul plnit Vyšší Vůli Boží v plné její šíři již za tohoto života. To znamená, že Koránské učení a smysl slova „Islám“ jsou identické s všeobecně známou Kristovo modlitbou, které se v životě celou svojí církevní i mimocírkevní činností protiví všechny biblické dogmatické kulty:

«Otče náš, jenž jsi na nebesích! Buď posvěceno jméno Tvé; přijď Království Tvé; staň se vůle Tvá jako na zemi tak i na nebi; chléb náš vezdejší dejž nám dnes; a odpusť nám naše dluhy, jakož i my odpouštíme našim dlužníkům; a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest Království, moc, i sláva na věky» Matouš, 6:9-13. «Království Boží nepřijde pozorovatelným způsobem (…) neboť Království Boží je uvnitř vás!» Lukáš, 17:20-21.

A v souladu se vším, co zde bylo uvedeno, není mise vybudování globálního rasově-„elitářského“ státu, kterou si uložilo židozednářství, nic než jeho vlastní výmysl protivící se Bohu, kterému čelí pravý súfismus – Jazyčnictví ve všech náboženstvích a kulturách bez výjimky.

Alternativou k této židozednářské činnosti a záhubě společně se systémem otrokářství a pány biblického projektu je jen jedno:

«Milujte bratry své opravdové tak, jako je Otec váš Nebeský a Matka-Země milují. A tehdy váš Otec Nebeský obdaří vás Duchem svým Svatým a vaše Matka-Země zase Tělem svým Svatým. A tehdy se budou synové lidští jako opravdoví bratři navzájem milovat takovou Láskou, jakou jim darují jejich Otec Nebeský i Matka Země: a tehdy se stanou navzájem pro sebe opravdovými utěšiteli. A až tehdy zmizí z Tváře Země všechna neštěstí a všechen žal a rozhostí se na ní Láska a Radost. Tehdy stane se Země Nebesům podobná a nastoupí Království Boží. A syn lidský přijde v celé své Slávě, aby převzal dědictví své – Království Boží. Neboť synové lidští žijí v Otci Nebeském a Matce-Zemi a Nebeský Otec a Matka-Země žijí v nich.

A tehdy společně s Královstvím Božím přijde konec časů. Neboť Láska Otce Nebeského daruje všem věčný život v Království Božím. Neboť Láska je věčná. Láska je silnější než smrt.»

V dnešní době se to může mnohým zdát nesplnitelným blouzněním, bláznovstvím. V souvislosti s tímto možným hodnocením uvedeme ještě jednu báji dervišů ze sborníku Idrise Šáha:

 

 

Když se mění vody

Jednou se al-Chidr⁶, Mojžíšův učitel, obrátil k lidstvu s varováním.

„Přijde takový den“, řekl, „kdy zmizí všechna voda na světě kromě té, která bude speciálně nabrána. Potom se místo ní objeví jiná voda, ze které se lidé pomátnou.“

Pouze jeden člověk pochopil smysl těchto slov a nabral si velkou zásobu vody, kterou si schoval na spolehlivém místě, a vyčkával, až nadejde čas, kdy se má voda změnit.

V určený den vyschly všechny řeky, vyschly studny a tak se ten člověk vydal do svého úkrytu a začal pít ze svých zásob.

Když ze svého úkrytu uviděl, že se řeky vrátily do svých koryt, sešel k synům lidským a zjistil, že mluví a přemýšlejí úplně jinak než dřív, a že si vůbec nepamatují, co se s nimi stalo ani na to, že před tím byli varováni. Když se pokoušel s nimi mluvit, pochopil, že ho považují za blázna. Chovali se k němu buď nepřátelsky, nebo soucitně, ale nedokázali pochopit, co se jim snaží říci.

Ze začátku se nové vodě zcela vyhýbal, a každý den se vracel ke svým zásobám. Nakonec to však vzdal a rozhodl se, že také bude pít novou vodu, neboť jeho chování a myšlení, kterým se od ostatních lidí lišil, způsobilo, že se jeho život stal nesnesitelně osamělým. Napil se tedy nové vody a proměnil se stejně jako všichni ostatní lidé. Úplně zapomněl na své zásoby jiné vody a lidé na něho začali pohlížet jako na blázna, který se zázračně ze svého bláznovství vyléčil.

 

Tato legenda je často spojována s Dhul-Nunem⁷, Egypťanem, který zemřel v roce 850 a je považován za autora tohoto příběhu přinejmenším v jednom ze společenství bratrstva svobodných zednářů. V každém případě je Dhul-Nun nejstarší figurou v historii dervišů řádu Malamati, který, jak často poukazovali západní badatelé, byl neuvěřitelně podobný bratrstvu zednářů. Má se za to, že Dhul-Nun odhalil význam faraónských hieroglyfů.

Tato varianta báje je připisována Sajidu Sabirovi Ali Šachovi, svatému podle řádu Čištíja, který zemřel v roce 1818.

 

Jde o jinotaj, který přežil staletí. Pouze ve vymyšlené pohádkové realitě je možné ho chápat v tom smyslu, že se jedná o nějakou „transmutaci“ přírodní vody (Н₂О), a ne o nějakou jinou „vodu“, která je vlastní společnosti, a která je některými svými vlastnostmi v jejím životě v určitém smyslu podobná vodě v životě planety Země jako celku.

Takovým analogem vody (Н₂О) je v životě společnosti kultura, veškeré geneticky neděděné informace předávané z pokolení k pokolení v jejich návaznosti. Přičemž hmotné památníky a objekty kultury jsou vyjádřením psychologické kultury (kultury vnímání světa, kultury myšlení, kultury chápání okolního dění), jejíž každá vývojová etapa předchází každé vývojové etapě hmotné kultury, jež je projevem psychické činnosti lidí.

Starověký súfí mohl předvídat změnu kvality kultury v „mimolexikálních“ obrazech, a proto měl určitou představu o každém z typu „vod“. Sotva by ho však pochopili stejně i jeho současníci, kteří měli představu pouze o tom typu „vody“ (kultury, mravnosti a etiky), ve které sami žili, a sotva by si dále předávali toto proroctví celá staletí. Ale báje v podobě jinotaje o zázračném tajemnu a neznámu přežila mnohá pokolení.

Samozřejmě, že z pohledu člověka, který žije v jednom typu kultury, a najednou by se ocitnul v jiném, kvalitativně odlišném typu kultury, by to znamenalo vypadat v ní jako blázen a vyvolat proti sobě i nepřátelství (neboť jeho jednání podmíněné předchozí kulturou by mohlo být ve vztahu k nové kultuře ničivé) nebo soucit. Sama společnost žijící jinou kulturou by z pohledu člověka, který by se v ní najednou ocitnul, také musela vypadat jako „blázinec na kolečkách“. A jeho vzájemné vztahy se společností by se daly do pořádku až poté, kdy by se přizpůsobil nové kultuře a tato „voda“ se stala základem jeho „fyziologie“ v nové společnosti.

Dříve uvedený apokryf Dobrá zpráva Světu Ježíše Krista zvěstuje i o základu nového typu kultury:

«Láska je trpělivá, Láska je něžná, Láska není závistivá. Nečiní zla, nemá potěšení z nespravedlnosti a svou radost nalézá ve spravedlnosti.

Láska vysvětluje všechno, věří všemu, Láska nikdy neztrácí naději, Láska překoná všechno a nikdy se neunaví: co se týká jazyků, tak ty zmizí, co se týká vědění, to přijde.

I nyní máme kousky omylů i pravdy, ale nastoupí plná dokonalost a vše dílčí vymizí.

Když je dítě dítětem, mluví jako dítě, když však dospěje, opustí své dětské názory.

Teď vše vidíme přes temné sklo a s pomocí pochybných pravd. Naše znalosti jsou dnes útržkovité, až však staneme před Tváří Boží, nebude již dílčího vědění, dozvíme se všechno seznávajíce Jeho učení. I teď existuje Víra, Naděje a Láska, ale největší z těch tří je Láska.»

Přitom je všezahrnující Láska, kterou není možné „jazykově“ popsat ani algoritmizovat, stavěna proti omezeným znalostem ležícím v základu současného typu kultury. V současném typu kultury drží po dobu tisíciletí přístup ke znalostem, vývoj nových znalostí a jejich legitimizaci pro použití ve společnosti ve svých rukou hierarchie zasvěcených. V globálních měřítkách byla v polovině 20. století v této věci úspěšná hierarchie židozednářských zasvěcení na základě biblické kultury.

Jak informuje súfijská báje Když se mění „vody“, tak dříve než se objeví nová „voda“, vyschnou „vody“ předchozí:

• to znamená, že vědy přestanou produkovat kvalitativně nové aplikovatelné znalosti a nezbývá jim než stále dokola točit nebo nechat kondenzovat staré „vody“ (a je to skutečně tak: vysokoškolské učebnice matematiky, fyziky, teoretické mechaniky, nauky o pevnosti a pružnosti materiálů, mnohých odvětví medicíny a dalších aplikovatelných věd, které byly napsány do roku 1950, jsou lepší než učebnice napsané po roce 1970);
• umění se vzdaluje životním problémům a začíná být také v tomto smyslu bezobsažné, stává se z něj umění pro umění v lepším případě podobné ptačímu zpěvu a v horším případě podobné hádce na ptačím bazaru, kde převládají ukřičení papoušci, a kde kukačky chválí kohouty za to, že ti zase chválí kukačky (a tento globální jev je nejlépe vidět na příkladu televizního vysílání a počítačových her: jednotvárnost smyslových koster námětů akčních filmů, sci-fi, zábavných soutěží a talk show je očividná a maskuje se pouze rozličnými navenek odlišnými obrazy vystupujících a pozadím, na kterém se vše odehrává; poté, co tento svět opustil Vladislav Listjev, se jeho projekty v rukou nástupců nezlepšily ani nezhoršily; a pouze velice ostřílený znalec umění může odlišit díla jednoho bláznivého modernisty od děl toho druhého).

A současně se jak ve vědě, tak i v amatérském umění objevují nové znalosti a životní obsah, jež jsou nové, nekanonizované, a nepodřizující se legitimizaci v předchozí tradici zasvěcení, což ovšem vysoce zasvěcení ochránci zásob předchozí „vody“ vnímají jako epidemii „šílenství“ stáda ignorantů, o které se tak starají. Ovšem na rozdíl od doby al-Chidry je to vše již možné popsat i bez jinotajů v pojmově definované terminologii současné kultury, jež však z pohledu ochránců starozákonních „vod“ židozednářství bude posuzována jako její „nelegitimní“ složka.

Podstata té věci spočívá v tom, že v starozákonních časech mnohá pokolení lidí procházela technicky neměnným světem. A když člověk v těchto podmínkách jednou získal nějaké návyky, profesi, mohl žít, aniž by o něčem musel přemýšlet, tj. existovat jako papoušek mluvící „jazyky“. Ve společnosti neexistovaly faktory, které by rušily jeho psychickou činnost a nutily ho přemýšlet, aby si osvojil dříve neznámé návyky a znalosti. A to platilo pro absolutní většinu lidí, takže sociální pyramida a hierarchie utlačování většiny menšinou byla celkem stabilní. Společnost mohla být řízena na základě dávkovaného šíření znalostí a přístupu ke studiu.

Nové znalosti se objevovaly jako výsledek tvůrčího úsilí relativně málo početných myslících samotářů⁸. Rychlost tohoto procesu obnovy kultury a vzrůstání celkového objemu informací v kultuře byla ve vztahu k rychlosti obnovy lidských pokolení nízká. A relativně málo početná hierarchie zasvěcených stíhala zařazovat znalosti do své zásobárny, a v případě nutnosti je legitimizovala pro použití ve společnosti; navíc mnohé z lidí schopných přemýšlet stíhala zapojovat také do činnosti přímo v hierarchii. V tomto hromadění znalostí a provádění změn hmotné kultury na jejich základě se, ze všech regionálních hierarchií na planetě z konce 19. století, stalo nejúspěšnějším židozednářství biblické regionální civilizace. Psychologie (individuální kultura vlastního vnímání světa, smyslového porozumění, přetváření sama sebe i okolního Všehomíru), která ve společnosti početně převládala a byla navzdory Kristovým slovům z uvedeného apokryfu považována za normální, po celou tu dobu zůstávala neměnná: tedy stejná jako v starozákonních dobách.

Jenže po celou tu historickou dobu od zahájení „židozednářského projektu“ s cílem nastolení ničím neomezené světovlády až do dnešních dnů, se ten proces hromadění aplikovaných znalostí i dalších informací v kultuře zrychloval; a kromě toho se zrychloval i proces vytlačování aplikovaných znalostí a návyků novými znalostmi a návyky stejného účelu. Ve druhé polovině 20. století se zrychlil natolik, že někteří z lidí, co se narodili dříve, než byla vynalezena plátěná „etážová“ letadla, zemřeli jako tvůrci a piloti nadzvukových letounů: tj. v průběhu jejich života se vystřídalo několik pokolení letecké techniky.

A příklad ještě daleko masovějšího jevu: ti, kteří se ve škole učili počítat pomocí logaritmického pravítka a kuličkových počítadel, již dnes zapomněli, jak se pracovalo na stolních počítačích prvních pokolení; a jejich domácnostmi prošlo několik pokolení televizí, ledniček, praček a dalších domácích spotřebičů.

Takže se v dnešní době v důsledku veškeré minulé činnosti židozednářství neměnná psychika absolutní většiny lidí ocitla pod vlivem faktoru mnohonásobné obnovy kultury za dobu jejich života, což lidem neumožňuje, aby se jednou něco naučili a mohli si celkem dobře žít v režimu člověkopodobného papouška mluvícího „jazyky“ a měli přitom zaručen jednou dosažený sociální status až do konce svých dnů a také do budoucna pro své dědice.

Všehomír se stává čím dál tím tvrdším a nelítostnějším k nemyslícím člověkopodobným papouškům, což vede k tomu, že jsou odsouzeni zahynout v průběhu působení tohoto svého druhu „přirozeného výběru“ podmíněného kulturou Starého zákona. Myslící lidé se nyní ve své většině nacházejí mimo hierarchie zasvěcení. Poučeni životem v sobě pěstují jinou – z hlediska subkultury súfismu – Jazyčnictví – přirozenou kulturu své psychické činnosti a předávají ji okolním lidem také mimo tradice legitimních hierarchií zasvěcení. No a hierarchie z důvodu své malé početnosti a přívrženectví předchozí kultuře (a zejména kultuře psychické činnosti člověka) jednoduše nedokážou zvládat přítok informací (nové „vody“), jehož mohutnost převyšuje jejich omezené možnosti.

A tak ve svém výsledku projekt výstavby globální sociální pyramidy podle biblického projektu realizovaný židozednářstvím úspěšně kráčí stejným směrem, ve kterém ztroskotal předchozí projekt výstavby babylonské věže: ke svému rozpadu v důsledku porušení souladu bytí Objektivní reality.

Vše běží „samo sebou“ v procesu výuky lidí Jazyku života Boha živého. Právě z tohoto důvodu, v jehož základu leží úcta ke svobodné vůli každého člověka, súfí od počátku odmítli kázat súfismus⁹. Proces obnovy „vod“ v našich dnech ještě nebyl dokončen a každý si – na základě své svobodné vůle – může zvolit tu či onu „vodu“, ve které bude žít. Někdo to udělá neuvědoměle, někdo vědomě. Ale volba „vody“, jako základu dalšího života a následná míra přidržování se své volby v běžném životě počínaje drobnostmi a konče celovesmírnou problematikou (v míře toho, nakolik je u každého jedince součástí spektra jeho individuálního vnímání a schopnosti porozumět realitě) předurčuje i jeho osobní osud.

Idris Šáh uvádí ještě jednu báji dervišů, ve které figuruje jakási voda:

 

Vznětlivý člověk

Jeden člověk se vždy i z té nejnepatrnější příčiny rozhněval. Když se tak pozoroval mnohá léta, přišel k závěru, že celý jeho život byl plný nepřekonatelných těžkostí kvůli jeho vznětlivé povaze. Jednou uslyšel o jakémsi velice moudrém derviši, a tak za ním zašel, aby ho požádal ho o radu.

 

Derviš mu řekl: „Běž tou a tou cestou, dokud nepřijdeš k rozcestí, kde uvidíš uschlý strom, postav se pod něj a každému kolemjdoucímu nabízej, aby se napil vody.“

Ten člověk udělal to, co mu bylo řečeno. Uplynulo mnoho dní a lidé si ho začali všímat; všude se rozneslo, že se zavázal k oběti milosrdenství, a že prochází zvláštním kurzem sebekontroly pod vedením dokonalého mudrce.

Jednou se poutník, který velice spěchal, odvrátil, když mu ten člověk nabídnul, aby se napil vody a spěchal dál svou cestou. A tak za ním ten vznětlivý člověk křiknul: „Postůj, odpověz na můj pozdrav a napij se vody, kterou tu nabízím všem poutníkům!“ Ale poutník se ani neotočil. Ještě několikrát na něj zavolal, ale žádné odpovědi se mu nedostalo.

Rozhorlený takovou nezdvořilostí ten člověk okamžitě zapomněl na všechno, rychle sundal ručnici pověšenou na suchém stromě, zamířil na odcházejícího hrubiána a vystřelil.

Chodec se mrtvý svalil na zem a v tom okamžiku se stal zázrak: suchý strom rozkvetl.

Ukázalo se, že ten kulkou sražený poutník byl zatvrzelým vrahem, který právě pospíchal dopustit se toho nejhoršího zločinu ve svém životě.

A tak, jak je vidět, existují dva druhy rádců. Jedni čistě mechanicky opakují nějaké ustálené principy a ti druzí, to jsou moudří lidé. Ti, kteří se setkávají s těmito moudrými lidmi, od nich očekávají mravní ponaučení a chovají se k nim jako k moralistům. Jenže cílem těchto lidí je sloužit pravdě a ne ospravedlňovat zbožná přání.

 

Avšak proud „vod“ globálního historického procesu je předurčen Shora, a o jeho směřování proroci nejednou lidstvo informovali ve svých živých promluvách; a před slovem života těchto proroků se hierarchie uzavíraly za hradbou mrtvého písma vyjadřujícího svéhlavou a panovačnou ziskuchtivost pozemských vladařů; no a zkostnatělá většina bezmyšlenkovitě následovala hierarchie zasvěcení, přičemž si „rozumně“ říkala, že proroci sice mluví velice dobře, ale oni sami jsou přece jen „malí bezvýznamní lidé“ a „žít musí právě teď“ v těch okolnostech, které se zformovaly v jejich epoše.

Dá se však nazvat tento způsob existence současné globální civilizace životem lidí?

 

 

23. března – 23. dubna 1997

 

poznámky